In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

22. kapitola

23. října 2015 v 22:32 | Vanessa |  ďablová dcera!
- Tahle kapitola vznikala nejprve s donucením, protože jsem vytvořila další povídku, ale donutila jsem si slíbit, že vydám několik kapitol povídek, které jsou rozepsané a že si pak dám odměnu v podobě prologu.
Odpověď pro anketu, ale také něco pro ty, kteří by tuhle chtěli povídku ochutnat, ale nechtějí číst vše.
"Zamilovala jsem se do jednoho krásného a nesmírně šlechetného prince. Jeho srdce patřilo mě a moje zase jemu. A tak jsem porodila chlapečka. Byl ve vynikající formě a velmi zdráv. Muž se mi brzo vypařil a odešel tak, kde má konečně klid. Pár dní poté si mě našel ďábelský netvor, který mě bohužel znásilnil, a já jsem mu slíbila věrnost. Nestačila jsem dát dítě ani jméno. Když jsem ale zjistila, že jsem znova těhotná ale tentokrát s ďáblem, utekla jsem ke Swaguí, která mi pomohla a také poradila. Řekla mi, ať mého dalšího potomka pojmenuju a jeho pravé jméno utajím. Tak jsem to taky udělala. Když už můj druhý manžel klepal na dveře, poprosila jsem svou přítelkyní, aby řekla mému prvorozenému jméno, až přijde čas. Že tak se najdou. Má dcera se jmenuje Allesiex a syn Xeisell. Kdyby jeden z vás jednou přemýšlel nad jejich mi jmény, zjistili byste, že jsou si velmi podobná. Allesiex je obráceně Xeisella. Jen to "a" se vytrhlo a stvořil se můj Xeisell."

-takže správná odpověď je Allesiex, je úplně původny a elfové pouze odkryli její pravé jméno.

Warqu

Allesiex tomu nemohla uvěřit. To město bylo božské. A to nemyslela jen tak. Ta moc ve vzduchu. Rozhodně to nebylo nejkrásnější místo, které kdy navštívila, ale mělo to silnou auru. Věže propichovalo nebe z šedého kamene. Slunce nikde nedokázala spatřit, ale jemné paprsky jen tak prolezly. Hradby ale vyzařovaly takové množství světla, že by si mohla splést je ze žárovku. Vzduch byl ale divně nakyslý. Stará magie takhle voní. Proudila tu však volně, ale z neznámého důvodu takto zapáchala.
"Vypadá to půvabně," nenacházela, ale správná slova. Všechno jí přišlo zbytečné a nedostatečné.
Allesiex si po chvíli malátnosti uvědomila, že vůně ji připomíná citron s majoránkou. Tracy unaveně zvedla ruce s dlaněmi obráceny k hradu. Něco rušilo její magie. To nebylo nic divného.
"Nikdo tu nestárne," pověděl ji někdo kdysi. Proč? Její smutek odplouval a její vzpomínky se zamlžily. Už chápala, proč tu její matka strávila tolik let. Zapomněla na všechno kolem. Na rány, které utržila. Její nenávist i za to se zdála být menší a menší.
"Tos neviděla ty lidi," zareagovala Tracy se staženým obličejem kvůli prudké bolesti, kterou tohle místo probudilo. Matka přitáhla svůj kabát ještě výš, který kolem ni poletoval jako chapadla. Vzrušeně se zaklepala a zanořila se do mlhy. Allesiex se bála, ale donutila se napodobit matku. Musí. Je to její šance, jak být užitečná. Konečně. Zatnula pěst a široce se usmála. Jaku, neboj, já to zvládnu! Pro nás! Pro budoucnost, kterou bys sis přál!, myslela na něho. Dodával ji sílu, i když nemohl ji být nablízku. Vykročila. Klepala se strachem. Narazila do Tracy, protože ve svých myšlenkách zapomněla sledovat situaci kolem. Žena se dotýkala něčeho za mlhou a šeptala démonská slova. Zaposlouchala se a pocítila vlnu zimy, když porozuměla. Matčiny oči, otevře a bíle, prskali jako olej na pánvičce. Linie kolem očí, stejně bílé jako vlasy, zapisovaly na její tvář obtížné spirály. Mlha se okamžitě rozhrnula jako závěs, ale všechno bylo konstantní. Tracy prostoupila kamennou zdí. Čarodějka zbledla. Konečky prstů pohladila kámen, ale prsty se zanořily jako do šlehačky. Tohle byla iluze.
"Allesiex," plynula slova tou šlehačkou až k jejím uším. Protáhlé a něžnější než obvykle. Zatnula všechny svaly v těle a zavřela oči před strachem. Prohodila se zdí. Jako míček. Na druhé straně ale neudržela rovnováhu a zbortila se na dlažební kostky. Dlaněmi se odtlačila a přesunula celé tělo do podřepu, kde vytrvala. Matka natolik zprůhlednila, že se lekla spíše ji než okolí. Byla z kolemjdoucích nejsvětlejší.
"Musíme to vyřešit, co nejdříve. Moje duše tu strávila příliš dlouho a nemusela bych se už vůbec vrátit," dcera souhlasila. Vnímala dlažební kostky, ulici, průsvitná těla, mumlající slova a nostalgii. Vzpomněla si na to, jak poprvé navštívila Londýn. Tehdy bylo pod mrakem a pršelo. Narazila na ulici, jak z filmu. Několik lidí, kteří tu zabloudili, oblečeny do dlouhých kabátu se zahaleným obličejem. Po dlažebních kostkách tekla voda, která zářila v špatném osvětlení. Zima ještě nezpůsobila nic, ale tehdy ta ulice byla tmavá a mokrá. Jenomže tady bylo celé Warqu stejné. Horizontální a tmavé.
"Fedomailo, Monako, chtěla bych vám představit Vyvolenou, moji dceru. Allesiex tohle jsou správci Warqu. Udržují město už od doby Eleta I." Ze tmy se náhle vynořili, ale stále byli záhadní. Její rysy už dávno proměnilo k nepoznání. Rozeznala jen siluety. Magie, kterou ovládali, ale píchala do očí. I jejich jména odněkud znala, ale ve stresu nemohla najít ani náznak proč.
"Tracy, démonko, co tu Vyvolená chce?" ozval se muž.
Allesiex se konečně vzchopila. Nikdo ji nebude ignorovat! "Chci sjednat dohodu o pomoci proti ďáblu. Pokud tedy budete chtít."
Monako a Fedomiala se na sebe mrkli beze slova. "Promluvíme si na hoře."
Vyvolená nemohla uvěřit svým očím ani uším. Oba zmizeli s pomocí mlhy, avšak pocit, že ji hlídají, nezmizel.
"Tady je někde hora?" zeptala se spěšně matky.
"Oni mysleli na špici věži."

"Připrav se," pohladil ji stín po vlasech.
"Pro tebe cokoliv, Nandzadře," její druhá polovina se vyrývala. Zlatavé vlasy zhoustly a připomínali padající hvězdu. Dlouhé křídla s rozepjaly do šíře, nehty princezny se prodloužily a zkroutily. Pravá podoba andělů.
"Ještě minutku, princezno," políbil ji na tvář. Sám přistoupil k chatrnému molu. Proti slunci vypadal opravdu jen jako stín a sama dívka znala jeho předtím. Zbyly z něj jen stíny moci, kterou kdysi ovládal.
"Dnes zničme to, co nám způsobilo ztráty, lásko, tvou zemi!" zvolal. Nebeská brána se pomalu zjevovala na hladině moře. Karin nenávistně potlačila celou přeměnu. Musí počkat. Najdu ho, zničím ho a pošlu oba dolů! Nebeská brána se zřetelně otevřela. Nandzadr potěžkal kopí a vhodilo ho k bráně. Kopí zmizelo Bránu vytvořila jeho magie a sluneční paprsky, proto tedy bylo světlo pokryto temnými stíny, jako když břečťan obleze dům.
"Je mi to líto, sestro," zašeptala, její pravačka vystřelila a ukazováček ukazoval k bráně. "Azrieli! Jdu si pro tebe."
Její společník se přeměnil na úlisné stíny, kterou bránou prolétly jako vítr. Důležitost ale spadala na Karin. Po posledním slově přestala zadržovat přeměnu a její lidská kůže se změnila na zvířecí. Střemhlav se rozběhla proti molu, kde na posledním dřívku vyskočila a rozdrtila ve světle celou bránou, která se zhroutila do moře a zanechala pouze zlato. Brána už neměla být nikdy otevřena. Karin to ale už nepotřebovala.

Padala jako kámen. Před sebou jen vodu a vodu. Na poslední chvíli ji zatáhl někdo a vznesli se společně nad řeku. Jeho dotyk znala, ale překvapila ji jiná věc. Neříkal v centru města? Moc dobře Prahu neznala, ale divila se, že zrovna nad řekou. Musí v tom být jiný háček. Jako orel kroužil. Svoje křídla měla složená hluboko v sobě. Neuměla jim poručit ani ve strachu o život. Zkoušela se to zlepšit se sestrou, ale nikdy se ji to nepovedlo. To její sestra se to naučila brilantně. Při pomyšlení na ni trpěla, Exception se pomalu přibližoval k zemi, když si všimla skákající postavy a mávající, Krosadnras, Auu,.Moc dobře tušila, že budeme mít u ní asi trochu problém za to, jak se vypařila z jejího bytu, ale už ji to nežralo. Ani změnu napětí, kterou na chlapci poznala. Exception profesionálně dosedl jako holub, Kate se udělalo trochu mdlo, ale proč? Krosadnra objala milovaně chlapce a přímě si ji prohlédla. Kate před oči vstoupila, ale černé balony. Trochu se ji zakymácely nohy. Krosandra se ale zachovala jinak, než očekávala. Objala Kate.
"Měla bych ti vysvětlit, proč tě Exception ke mne vzal."
Nechtěla znát důvod. Budou se brát? Udělalo se ji ještě hůř. Silná bolest u spánku už nemohla být jen tak ledajaká. Začala se bát, ale nedokázala mluvit. Poslouchala Krosandru jen na půl, když poznala známou bolest, známou ztrátu, známou díru v jejím srdci.
"Jsem tvoje babička. Kleopatis byla moje dcera," víla máchala kolem sebe rukama, ale to už Kate řvala bolestí. Koutkem oka zahlédla vystrašeného Exceptiona. Moc se omlouvám. Křídla se konečně probojovala cestu z jejího těla a načechraně se protáhla. Ječela, brečela. To všechno dohromady. Nohy bezvládně tancovaly ve vzduchu. Hřeb ruky pálil. Místo kde se ji malá sestřička poprvé dotkla, když byla ještě miminko. Utlumila to, ale křídla se už rozkmitala. Netrvalo dlouho a Praha byla za jejíma zády. Praha nebyla jediná. Exception pokoušel udržet tempo.

Tracy a Allesiex svým podpatkem rozezněly místnost. Vyvolená upřímně překvapená se nemohla nabažit skleněné podlahy. V zájmu pocitu, ale nebyla průhledná. Černé pruhy mocné magie vytvářely skvostnou květinu zvanou v starém jazyku leiomar. Vyskytovala se pouze na démoním ostrově, tušila, že je víc než vzácná. Nesla totiž v sobě kouzlo nesmrtelné duše.
"Docela náhoda, viď?" obrátila se na matku. Do nesmrtelného města se to hodilo, i když démoní ostrov tak vzdálen.
"Když jsem tu pobývala, byla to má komnata," bez výrazu stála na jednom místě, za to její dcera netrpělivě chodila po podlaze. Warqu postavili kdysi duchové na nejvyšším magickým bodě, aby k němu nebyl jednoduchý přístup. Zde nebyla nikdy válka. Allesiex se klepala, ale z jiného důvodu. Jakoby ji Fedomila četla myšlenky, promluvila ze stinné stránky. "Toto místo protínají dvě magické/sférické linie, které k této dimenzi připoutalo další dvě. Ty dimenze můžeme používat podle libosti, ale svět v nich je prázdný a zničeny. Neznáme důvody." vynořila se a její tělo působilo normálně. Vyvolená si mohla prohlédnout tu mocnou vílu. Voněla jako víla a bezpochyby i tak vypadala.
"Toto místo dočasně ruší moc Warqu, ale ne úplně." Fedomiala s tmavou pokožkou jako brambora, ale mnohem hezčí, mrkla na Tracy. Prameny světle černých vlasů ji lechtaly u pasu a zavlnily se, když do místnosti vstoupil Monaco. Přední prameny upevnila sponkou vzadu. Překvapilo ji, že jejich oblečení vyplývalo z dob minulých, ale rozhodně pochytilo něco z nového stylu, Dlouhé, po prsy stuhu a široké rukávy. Sepjala ruce u té mahagonové stuhy a probodla pohledem Tracy.
"Slyšela jsem, že máš dar vázat magické linie," znělo to jako výtka.
"O ničem takovém nevím," Allesiex hru velkých stále nechápala, ale její bystrost ji ukázala, že tuhle věc ví Fedomaila mnohém lépe než ona. Mohla by svým způsobem zjistit, jakou moc ještě má. "Ráda si poslechnu drby, které tady o mě kolují."
"Drby?" zamračila se. "Pomluvy," opravila jej Tracy, ale její výraz stále nemohl prozradit, jestli tuhle ženu má ráda.
"Mysle jí si, že právě tvé nadaní je Vyvolené, ne tvůj původ, ale záchrana dimenzi," Monaco proplouval jako stín.
Fedomaila si přejela prsty po broži leiomar. "Musím se omluvit. Z Monaca je několik let uvězněný duch. Vyvolená, co přesně po mě chceš?" Allesiex se zamyslela. Otázka byla určena pouze pro ni. Fedomaila si musela domnívat, že je tady ona pán situace. A ne snad? Tato akce se probíhá kvůli ní, rozběhla ji spolu s Jakem. Má plné právo brát odpovědnost na sebe. Ještě něco ji došlo, ale to se rozhodla řešit o něco později. Co bys udělal ty Jaku? "Potřebuji vaši pomoc v bitvě proti ďáblu. Je samozřejmé, že nemůžeme porazit ho, aniž bychom se nespojili. Já žádám jakoukoliv pomoc. Duchové mají schopnosti, kteří ostatní ne. Slibuji, že se pokusím ho zničit nejen pro sebe, ale i pro vás."
Paní města nejistě překročila na jednom místě a procházela se po kruhové budově. Leiomar se rozproudil pod nimi. Černá magie jim zapouštěla mocnou sílu do noh, ale také vstřebávala nepřirozenou magii kolem.
"Monaco," zašeptala vyčerpaně. Pokládala to nejspíše za jeho magii. Neozval se, jeho vůně se smísila. Allesiex ještě jednou pohlédla na vzor pod sebou a zkusila jednu věc. Možná byla neomalená, nevychovaná a také nemožná, ale neunesla bys slzy v očích dámy. Protrhané oblečení se na ní napínalo, když se blížila k ženě. Malá a růžová ruka dopadla na rameno s ráznosti, kterou byste nečekali. Ta se polekala a snědá tvář se na chvíli objevila, než zajela do skropených vlasů.
"Madam, pomohu vám s liniemi. Osvobodím dimenze a i duchy, kteří tam uvízli, ale musíte mi pomoc." dodala po chvíli. "A taky postel. Jsem opravdu velmi unavená, i když jsem spala předtím, než jsem sem dorazila. A také bojovný oblek by se šikl. Tohle nějak vysloužilo," přátelsky se usmála a Fedomaila se zračil stejný pohled, jako kdysi míval Jake. Vybavil se, jak nemohl přijít na to, jestli vidí dobře, nebo chápe dobře, ale pak se nastolil hluboký klid jako u této dámy. Allesiex na něho myslela neustále, chtěla ho začít hledat, chtěla s ním mluvit, ale musela udělat ještě tolik věcí. Musela se stát ženou, která povede armádu a která splní své sliby. Vždycky k němu tak táhla? Spekulovala o tom, ale odebrat se otázce plně, nechtěla. Paní města přikývla a rozjasnila celou místnost. Opravdu svým způsobem krásná a půvabná. Máchla rukou k Tracy. Z ničeho nic se křivilo světlo a stín zakřupal. Zmizel ve sprškách černých jisker a vedle Tracy se blýskala dřevěná dobře vystlaná postel, na niž ležela poskládaná hrouda bojovných oblečků různých barev a velikostí.
"Jsem vám velmi dlužná."
Madam se nehýbala ani nemluvila. Jakoby neslyšela slova Vyvolené, mocně a klidně přešla k matce, která na sobě nenechala znát žádné emoce. Najednou se prohýbala v zádech bolestí. Zkřivila se a lehla s žuchnutím na zem.
"To jako proč?" ozvala se neutrálně falešně dcera.
"Je to její trest za poškozování majetku města. Muselo ji být jasné, že když znovu začne krást se k tomuto městu, shledá pouze odmítnutí. Má čas na odchod dvě hodiny. To je moje pravidlo."
"Madam, je mi líto, ale mé matce nebudete ubližovat, když přišla jen pouze na můj nátlak. Vaše pomoc je lákadlo pro celý magický svět, ale uvědomte si, že i bez vás budeme bojovat. Je jen potíž pro vás, jak vás budou vnímat další generace, které mají toto místo v hrsti, Fedomailo. Musím vás poprosit o to, abyste se chovala ke mne jako k Vyvolené, ale také jako generála armády," pro důraz zašeptala magické slovo a v jejím pravé ruce se přemístil její elfský meč. Fedomaila musela ohodnotit situaci trochu jinak než by chtěla. Vyvolená neskončila. "Nemusím rozvázat linie dimenzi tady. Váš manžel může být uvězněný navždy. Žádala jsem o pomoc, ne o bolest pro mou matku, ale přejdu to jen proto, že to je zákon města a její trest byl vykonán. Pokud chcete, abych si pohrála se smyčkou, radím vám, abyste se mé matky nedotýkala a prodloužila dobu na den."
Strategii, kterou do své řeči nasadila, byla perfektně zaobalená tak, aby vina směřovala jen k paní města. "Jsi opravdu jeho dcera a souhlasím s tvým požadavkem jen za určitých podmínek," odmlčela a nechala ji, aby její hlava se otáčela o tři sta šedesát stupňů.
"Jaké?"
"Až vyhraješ, tohle město spálíš na popel."
Její spánek byl silně hluboký. Tak unavená. Celý svůj život vstávala brzy ráno, ale teď by spala i do jedné hodiny. Až se vrátí k obyčejnému životu bude spát dlouho a válet se. Dnes jí to však nikdo nedopřál. Její matka spala ještě tvrději než ona, ale madam Fedomaila tvrdým hlasem se snažila vecpát informace do jejího poklidného spánku. Povedlo se. Neskutečně moc bolelo se probudit a vidět temnotu kolem sebe. I v malátnosti si uvědomovala, že někdo čeká netrpělivě na druhé straně v polostínu. Až když se úplně vyvlekla, nechápala, jak může být v této místnosti tolik stínu. Vybudovali to jako kruhovou místnost tak, aby nikde nevyskytoval žádný stín, ale tady se přímo zanořovalo do hlubin temna.
"Umím čekat dlouho. Nemusela jste kvůli mne takto přerušit svůj jemný spánek," zněl příjemně, mile a neškodně. Usnula v jemné bíle halence a kalhotách.
"Nevadí." Bosýma nohama se postavila na studenou skleněnou podlahu. Poprvé ji tu byla zima.
"Nechám vás se obléct do bojovného, pak začneme."
"Omlouvám se, s čím začneme?"
Poloduch se před ní vykreslil do mladého a hubeného kluka, který příznačně držel dlouhý meč. Musela ho znát.
"Jsem tu dva tisíce let. Jsem Elestr, nejsilnější bojovník magického světa. Chtěl jsem ti ukázat pár triku."
Triky od nesilnějšího bojovníka všech dob? Něco jako triky od Balboa? Přemýšlela nad pojmem triky, když si oblékala kovbojské bojovní kalhoty. Tuhé. Musí pak říct, že v tomhle nebude bojovat ani za nic Fedomail.
"Sundej si to," ozvalo se. Myslela si, že je už dávno pryč. Chlípník jeden. Nemohla však svým způsobem věřit, že na ni mluví ten Elestr. Nic divného jí po dlouhé době nepřišlo, a že toho má už hodně za sebou. Naposled byla překvapená v hrobce Jehižad, když na ni spadl dlouhý stočený had a předal jí zprávu. Děsná vzpomínka. Ještě štěstí, že právě hledala druhou díru pro nohu.
"Vy mě šmírujete?" jak očekávala, nikdo nepromluvil. Opřela dlaně o boky. Nechtělo to nechat jen tak být. Hledala ho v polostínech až nalezla polovinu světlé kůže. Jemné, bez vrásek. Když o tom tak přemýšlela, ani ji to tak nevadilo, že se kouká. Kdo by nechtěl být okukován nejlepší bojovníkem světa? Jeho přítomnost ji nechutně vábila a lákala na to, aby ho ochutnala, až chtěla silně vracet.
"V tomhle nemůžeš bojovat," asi se kvůli tomu pohledu odpověděl. Poklepala hlavou. Co ji napadá o takovým starouškovi? Nebo spíše odkdy má vůbec takové chutě? Tak Allesiex ignorovala neúspěšně jeho auru a vybrala si široké šedé tepláky a volné letní tílko. Po sakra význačné době si sama sebe představovala, jak normální děvče, i když v magickým městě s magickým chlapcem před bojem. Praskla se do stehen. Oživila touho být normální. Jak by chtěla chodit do kavárny se svoji nejlepší kamarádkou a smát se Jamesovi. James. Už to bude víc rok, co zmizela spolu s Clair. Její nejlepší přítel právě musel zažívat psychická muka, protože ho opustily, ale nemůže se vrátit. Za poslední dobu si uvědomila, jak je důležité mít kolem sebe přátele, rodinu a milované. Smrt Sam ji zničila mnohem víc. Zhmotnil se před Allesiex jako přízrak, i když na něj celou dobu čekala. Jeho meč někde nejspíše cestou odložil. Někam do stínu, kde doufá, že ho nenajde.
"Jsem si jist, že tě Selma naučila alespoň základy, zaútoč!" Její bosé nohy pleskly jen dvakrát o zem, když vyskočila, ale záměrně vyhnula útoku, a když spadla do dřepu, pokusila se mu podkopnout nohy, ale v tu chvíli vyskočil jen centimetr nad její nohu. Jakoby skákal přes nějakou šnůru.
"Chybí ti útok. Pravý útok." Zvedla se a vystartovala jednoduchým kopancem k pravé noze. Ne příliš vysoko, aby ji nemohl chytnout. Vyhnul se jedním krokem do zadu.
"Musíš být rozhodnutá se mě vůbec dotknout." Přemýšlela o další taktice. Hluboce dýchala a jen svěsila ramena. Viděla místečko, kde ho mohla porazit. Musela se dostat za něho, ale to by musel být delší boj. Šla mu jen po čelisti tak, aby musel něco udělat, ale on uhnul. Vyletěl druhá a třetí. Ani jedna nenašla místo. Čtvrtá a pátá. Už ho tam mohla mít. Jen kousek a spadne do její léčky, ale zatmělo se před jejíma očima a sklouzla na záda. Až po dvou nadechnutí si zrekapitulovala jeho pohyby a nalezla díru, která se objevila v její obraně. Spustila příliš dolů lokty a její postoj byl neudržitelný. Využil toho, protože tušil, že to nebude čekat. Zaúpěla vzteky a zvedla se.
"Stačilo to?" její matka vylezla z postele. Když ho spatřila, usmála se a on také. Rozběhla se k němu a on se s ní zatočil kolem dokola. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Vypadali oba hrozně šťastní a veselí. Nikdy takhle All matku neviděla. Od té doby je sledovala z povzdáli.

Když Tracy pozorovala svou hbitou dceru, která se právě skrčila před ranou, kterou měla dostat do brady. Proklouzla kolem boku a zaútočila na něho. On ji chytnul ruku, když vystřelila, ale poznala, že se malinko lekl. Dělala zatím dobrý dojem, i když musela na sobě ještě pracovat. Chyby, které dělala by dokázala odstranit pečlivý tréninkem. Znala místo, kde by ji mohli pomoct. Musela se toho tolik naučit, aby celou svou silou přemohla ďábla. Rychlost a synchronizovat pohybu ji zcela chyběla. On si uvědomoval její nedostatky a nutil ji opakovat různé věci dvakrát, aby si vštěpila správný pohyb. Přestal na sebe nechat útočit a přistoupil k ní. Slyšela až sem jeho naléhavý tón. Radil ji různé techniky a také ji vyčetl různé postřehy, kterých si nezkušený nemohl všimnout. Allesiex rozhodně dostala základní trénink od nejlepší a šlo poznat, že umí reagovat rychle i v obraně, když na ni nepřetržitě útočil se všech strach. Její tvář se překroutila do úškleb a zatnuté čelisti. Držela se na místě jenom vůlí. Svaly na pažích ji vystouply a Tracy si dokázala, jak ji musí bolet. Nenamáhala se poslední dobou vůbec. Čím víc se dostávala do boje, cítila její nárůst magie. Posledních pár hodin nemohla uvěřit svému čichu, jak málo v sobě zabezpečila magie, Trochu měla strach, že ji došly zásoby na týden.
Teď prozkoumala ale jinou oblast a mohla posoudit to, že ona přenechává magii někde jinde ostatní. Zdálo se to být logické, protože kdyby ve střehu byla celá její magie, musela by se ovládat mnohem více a možná by ji to rozdrtilo zevnitř. Všimla se něčeho jako "zapínající mechanismus". Vytvářela magii za pochodu, ze svých sil a možná také citů. Také její rychlost se zvětšovala, když se zvětšovala hladina magie. Fascinovala ji jako nějaký nový druh zvířete, protože s podobnou bytostí se nesetkala. Pro každého kdo s ní někdy musel bojovat, to musel být určitý druh zážitku, který jen tak nezažije ani s nejsilnějším bojovníkem magického světa.
Na jeho tváři se totiž ustálil jakýsi výraz hrdosti, že se s ní směl seznámit. Viděla All, jak padá k zemi a rozdřela si u toho pokožku na ruce. Ozvalo se jen slabé žuchnutí. Z jejích hlasivek se neozval žádný vyděšený výkřik ani povzdech. V místnosti se náhlá oslabila hladina magie a Vyvolená namáhavě vstávala. Do každého napnutí svalu se musela donutit, avšak její odhodlaní se zdálo být nepokořené. Nemohla. Topila se nejspíše v beznaději. Tracy k ní došlo a zašeptala do ucha. "Vedeš si dobře, dcero." Nové odhodlání zasyčelo v celém jejím tělem a usmála. Pravačkou se odstrčila od země a podívala se svrchu na matku.
"Klidně jdi za Fedomailou."

Modřiny se zbarvovaly do purpurového odstínu. Odmítla si jej vyléčit. Něco se musí někdy vytrpět. Jizva nad předloktí zůstala jako vzpomínka na tento den, kdy bojovala s nejsilnějším bojovníkem magické světa. Jizvu vytvořil útok od ocelové dýky s hrubou břitvou, jenž ji přetáhl, když její obrana zase zaváhala. Nikdy se tak dobře nehýbala a docela se zasmála, když udělala otočku kolem do kola a mihotavě sjela na zem. To se stalo po odchodu matky. Po chvíli křečovité bolesti se z její úst vytryskl slovník smíchu a nečekaně se do toho pustil také on, ale jen tlumeně. Musel být nervózní, protože jeho chování po roztlemené chvilce se změnilo. Choval se konečně na to, jak vypadal. Rozpačitost upadala do sebevědomí. Tyhle myšlenky ji protínaly hlavu, když seděla na zemi spolu sním a trénovali s mečem. Natažené se ji klepala nad jejím elfským mečem.
"Poslouchej ho, jeho city, myšlenky, prosby a miluj ho. Najdi jazyk, kterým oba mluvíte. Řekni mu, že ho budeš používat se ctí a jen na správné věci," hlas plné touhy. All se ulevilo, že to nebyl předtím její touha, ale jeho prastará touha se jednou protáhnout. Hledání jazyky nebylo nic lehkého. Nasvědčovala ještě k tomu, že s ním prostě nechce mluvit. Ne že by jí přišlo komické mluvit s mečem, protože slyšela zvěsti o tom, že elfské meče nejsou jen tak ledajaké. Vráska na jejím čelem ji začala bolest. Svěsila ramena.
"Nejde to," prohlásila zdrceně. Poprvé jí něco magického vůbec nešlo. Nebyla na to zvyklá. Viděla jeho tenoučké prsty, které přejely po čepeli.
"Je na tebe naštvaný. Nejspíše si ho špatně použila. Jak?" zeptala se nehraně, že mu to vůbec nevadí.
"Nepamatuji si. Jednu dobu jsem nebyla já, kdo ho používal." Vzpomněla si na éru temné královny. Pamatovala si jako mlhu. Jen obrazy jejího obličeje a obličej chlapce. Nevinného.
"Zkus to ještě jednou," vyzval ji. Odhodlaně to zkusila, ale cítila, jak se ještě mnohem víc obrnil meč proti jejímu naléhání. Zamrkala.
"Nejsi asi moc zvyklá, když ti něco nejde s magii, viď? Máš talent, ale i ten se musí živit. Je mi jasné, že jsi všechno dostala zadarmo, ale ne vždy to tak bude. Nemůžeš magii brát jako něco všedního. Pro elfy je někdy nemožné ovládnout svou magii a umí ji jen na různých úrovní. Ovládají vždy jen jednu vlastnost magii. Tu kterou potřebují. Já třeba znám jen bojovnou, ale je na té největší úrovni, která jde. Jinou neumím. Kdybychom si dali souboj jen s magii, tak by si možná vyhrála, Jen tyhle výzvy musíš přijímat. Věř, že i pro mě bylo těžké, když jsem zjistil, že neumím šplhat po stěně. Já! Nejsilnější bojovník! Ale dnes to zvládám. Musíš se naučit všechno jen, co dokážeš." Uzavřel to plácnutím ruky a u vchodu do místnosti stála Fedomaila s výrazem, že to už začíná.

Allesiex se prohlížela v magickém zrcadle. Na přání Fedomaily se převlékla do něčeho jiného než je bojovný oblek. Netušila proč, ale až tak moc ji to nevadilo. Pokoušela si upevnit na opasek pochvu s mečem, ale každý krok se ji zarýval do těla a navíc ji to hrozně nevyhovovalo. Proto dostala zvláštní pásky od Elestra, který ji zázračně pomohl tak, že necítila vůbec jeho váhu u boku. Vysvobodila ze spáru Správkyně červený plášť, který se ji hodil i k tomu bojovnému obleku. Když se na sebe tak dívala, musela potvrdit, že vypadá bláznivě a nebezpečně. Působila jiným dojmem. Na vysokém klínku rozdrbané na zavazování černé boty si zamilovala svoji schopnosti se vytvarovat pod její nohou. Její chůze by se zdála, jako když žádné nemá, ale klínek měl určitou výhodu. Nejenže dodávala na dojmu, ale také měl vyjíždící ostny. Šikmě střiženou granátovou sukni si vybrala s dojmem, že by mohla vypadat svůdně. Ani ne. Ale plnou sílu tomu dodala až s černýma silonkami. Plášť zakrýval zbytek trika v jantarové barvě. To co však bylo nejšílenější, byl vyčesané vlasy. Nepodobala se sama sobě mnohem víc, než když měla nažloutlé pramínky. Zrcadlo se máchnutím ruky zmizelo. Bylo na čase se vypořádat s liniemi. Fedomaila mezitím už postávala ve středu a Elestr se na ni usmíval po boku. Matku viděla až vzadu s temným pohled. Snad nežárlila. Nepřemýšlela nad jejím pohledem dlouho a stoupla si přesně na místo, kde kytka vytvářela poupě. Ruce položila na sklo. Magie na ni mávala, ale ona se nemohla přemluvit. Přišlo ji, že to není správné. Pohlédla zpět na matku. Neviděla ji. To je divné. Tracy by nežárlila. Neměla to zapotřebí, protože s Elestrem byla jen kamarádka. Co ji to napadá? Pod kůží ji zavibrovala magie a něco ji táhlo pryč. Zanadávala, ale nechala se přemístit.
Nesnáší přestupování na jinou dimenzi. Není to jako na jiný vlak nebo autobus. Vtáhne vás silná čistá magie, která vás převrátí, otočí, vysaje, zmlátí a polechtá. Aspoň tak nějak by to All popsala. Po vysátí vás vyhodí do prázdného prostoru. Prostor, kde vznikl vesmír, a za chvíli na vás narazí jemný vánek, který začne zuřit až do tornáda a když už opravdu nemůžete, konečně vás to vyhodí do nové dimenze.
All se rozhlédla po dimenzi. Prázdná jako srdce ďábla. Suchá tráva a spadnuty strom. Jediné, co si pamatovala z šedi kolem ni. Takhle vypadá pokraj vyhynutí? Tahle dimenze umírala v času, ale nebude zničená, jen kvůli tomu, že ve vesmíru se nedá nic zničit, Vytvoří se z ní nová dimenze. Možná šťastnější než bývala. Poklepala na suchou zem. Neodolala myšlence, že by to mohla být uvězněná. Někdy si však člověk musí důvěřovat, připomněla si. Mezi prsty ji překvapila magie. Tady byla viditelná, i když ji nepoužívala. Pokoušela se najít linií času a dimenze. Nahmatala tekutou magii. Hustou a teplou. Vzdychla si. V mrtvé říší jde ucítit každou živou duši a jednu takovou právě přenesla do téhle říše. Poznala okamžitě, o koho se jedná. Její ruka zatnula do pěsti. Musí vrátit svou čest. Kolem ni se vytvořil silný vichr a nesl vůni dané osoby.
"Dlouho jsme se neviděly," daná osoba jemně zavlnila ve vzduchu a zjevila se. Allesiex zabodla oči a její zatnuté pěstičky málem vystřelily nahoru. Posměšně zamrkala. Pramínek vlasů odhrnula z oka.
"Něco ti dlužím."
"I já tobě. Jehižad ti tentokrát nepomůže," Lilithina nahá kůže ji provokovala.
"Tentokrát to ani nebudu potřebovat," Allesiex cítila svou pevnou vůli. Dodávali ji mnohem víc naděje než plynoucí moc v jejím srdci.
"Uvidíme," Lilith vystřelila temný paprsek. All zareagovala okamžitě. Vysunula meč a odklonila černou magii. Ostří jejího meče se třpytil v říší bez barvy. Klínek se rozkmital a její celé tělo se vrhlo vpřed. Narazila do Lilith a porazila ji na zem. Sama se na ni dívala z vysoka. Vrazila meč zase do pochvy a musela si přiznat, že je to víc než dobrý pocit.
"Porazím tě magii, podřadná démonko," Jakoby někdo zapnul spínač. Mezi jejími dlaněmi prskalo napětí. Vytvořila se jasně bíla magie.
"Jsem matka démonů!" zakřičela a stihla se vyšplhat právě ve chvíli, kdy do jejího těla narazila bílá zář. Podivně zvrátila tělo, ale držela se.
"To sis pouze namluvila, Lilith. Jsi obyčejná démonka. Jen tvé jméno je výjimečné," Vyvolená čekala. Lilith zavřela na chvíli oči a pak vztekle nahromadila zlou kletbu. Odříkávala ji po šeptu, ale i tak soupeřka poznala o jakou se jedná. Vypustila ji. All se postavila tak, jakoby se opírala o zeď. Kolem jejího těla se vytvořil ještě zářivější štít. Kletba se neškodně odrazila. Vyčerpaně se nadechla. Vzduch tady byl mnohem těžší.
"Tenhle souboj je předem rozhodnutý. Lesk safíru ze mne dělá proti tobě neporazitelnou," alespoň v tom doufala.
"Proč neútočíš svou pravou magii? To ti přijdu, že mě porazíš tímhle? Tahle světla náhražka z tebe dělá slabou, ¨ Lilith se zkřivenou tváří se opírala. Nemohla dýchat.
All na chvíli sklonila hlavu. "Myslíš tuhle?" v rozevřené dlaní se objevila hustá černota. Vyprchala rychleji, než se objevila. "To proto, že tě porazím tvou vlastní magii." Zaujala pozici se skloněnou hlavou. Šeptala démonská slova, její neviditelné linie se kroužily po celém její tělem. Zahlédla na paži stočenou linii, která ji pevně svázala. Zasvítily tak jasně jako kdysi její matka. Slyšela řev Lilith. Její drobné útoky, které se do ní vstřebávaly díky lesku safíru. Křuplo ji v páteři a vyskočila do normální postoje, kdy démonská magie uvěznila v agónii bolesti Lilith. Její linie žnuly rudou. Vykřikovala bolestí.
"Už víš jaká je tvoje magie?"
Lilith omdlela. Na zemi se nehýbala. Vyvolená na sebe byla opravdu hrdá, i když ji tolik nechtěla ublížit. Nemuselo ji to trápit. Ona ji chtěla zabít. Lehce se dotkla jejího čela a zavrčela s těží formuli. Démonka se před jejíma očima rozplynula jako střípky zlata. "Mrzí mě, že si nemůžeme dát ještě jedno kola, ale mám práci."
Chvíli musela přemýšlet, kde se tu zjevila, ale pak si všimla místa, kde se světlo ohýbalo. Byl to následek jejího štítu. Dnes poprvé použila magii v souboji. Líbilo se ji to. Na místě poklekla a znova se ponořila. Teď to našla lehce. Nořila se do temného proudu. Nebála se. Její vnitřní síla ji připomínala tenhle černý teplý proud. Rozpouštěla se v proudě a zanořila se po uši do té neskutečné síly. Na poslední chvíli ji napadlo, že je vytvořena z téhle síly. Ne démonské, ne víly, ne čarodějnické, ne elfí, ale téhle čisté.

Provinilá. Shnilá. Ani jedno to už nebyla. Kapuce ji chránila před zraky duchů. Musela spěchat, než si všimne Fedomaila její nepřítomnosti. Musí to udělat, protože jinak se nic nevyřeší. Zabalila oběma lehké balíky, ale dcera musela vykonat to, co slíbila, i když u toho může zemřít. Čistá síla je něco nezkrotného. Něco jako tichý zabiják. Tekla ji kapka po obličeji, když zabočila do uličky, kde ji očekávali. Nacházela se tu krčma. Pamatovaly si, jak v ní sedávala a zapomínala na vše kolem. Mrholilo. Tady pořád. Jemně ji to chladilo. I zima tu byla. Zledovatělé dlouhé prsty si zahřívala v kapse kabátu. Elestr se z toho vykroutí. Určitě. Taky to byl nejsilnější bojovník. O stěny se odrážely vzdálené hlasy. Zabouchala třikrát na dveře krčmy a brzy se těžká vrata ovinula její tělo teplem a vtáhlo ji to. Zakouřená místnost, povykující duchové a ženský smích byl tak typický, že svým způsobem nalezla domov. Odhodila kapuci. Nastalo nezvyklé ticho, které neznala. Tady ne. Někdo rozdmýchal kouř a plavil se v lidech směrem k ní.
"Seš si jistá?"
Přikývla, avšak její slova se zadrhla.
"Musíme se vzbouřit," zamňoukala.

Proud. Čisté místo. Tělo. Vřískot ptáků. Smrt. Život. Proud ji uvěznil a do její mysli se vtíraly obrazy. Proud odnášející její umučeně tělo bez špetky energie. Místo, kde si hrávala s dětmi. Mrtvé tělo, hnijící, zabila ho. Vřískot ptáků, kteří se hrnuli k mrtvole. Smrt, žena se shnilou tváři a hebkou dlaní. Slzy dopadající na její rány. Život, která ji vdechla vzduch. Dvě mluvící ženy. Smutné, v očích slzy a rozervané těla.
Kopala nohama kolem sebe. Potřebovala se něčeho uchytit, když kolem ni proudil druhý proud. Slabý a vyprahlý. Proud, který patřil mrtvé říší. Uchopila ten bezmocný proud. Její síla vyprchávala do proudu jejího světa. Smíchala oba proudy do sebe. Jiskřilo to a bezmocně sebou škubalo, ale ona se nevzdala. Celou tíhou její srdce zápolila. Omdlela jen na nepatrné mrknutí.
Ďábelský anděl se vznášel na oblaku. Na její šatech třískala krev mrtvého anděla padajícího zpět na zem. Nenávistné oči mířily jen jedním směrem a to k záhubě. Vedle něho se objevil stín sloupu, z něhož následně vylezl černokouzelník. Rozpálená nebesa hořela. Trpící duše naříkaly v diamantu houpajícím na dívčím krku. Přiblížil se dravý anděl. Tak oddaný Pánu. Chtěl ji uchopit, ale ona sevřela prsty kolem krku a jedním švihem mu odřízla hlavu z krku. Dívka se nepohybovala. Zlatavé vlasy vlály všude kolem. Mávla rukou k příteli. Změnil se zas na stín a někdy v dáli se objevil další oheň. Ďábelský anděl se vznesl a utíkal přes nebesa. Srážel ostatní na zem a bodl do každého, kdo se namanul. Kolem ni se ozval hrom.
"Dejte mi je a nebeská říše přežije! Nevyzradím vaše tajemství, ale chci JE!" Armáda bojovníku s křídly se před ní objevily a pochodovaly směrem k ní. "Nechci vás dále zabíjet!" Nějaký hmyz polapila a vytrhla mu srdce. Magii ho rozprášila kolem sebe. Myslela, že vyhrává, ale když pocítila bodnutí u srdce, uzřela, že dnes nemůže vyhrát.
"Nechte ho na pokoji! Odejdu, pokud ho necháte žít!" málem se rozbrečela. Je silná, nesmí.
"Provedla si dnes mnoho špatného, děvče. Zemřeš," věděla, že mluví k ní on. Toho koho nenáviděla nejvíce.
"Azrieli, já nejsem ta špatná. To vy se vydáváte za božstvo, ale opak je pravdou!"
"Dnes zemřeš, dítě," nemilosrdně jen podotkl.
Břitva se míhala kolem ní. Zabít ji nebude procházkou v růžové zahradě. Armáda se přiblížila ještě blíž a nebylo úniku. Poslední její útok. Světlo kolem ni zasvítilo a vybuchlo. Zasáhlo mnoho andělů a spousty z nich umřelo na místě. Všechno se ji zpomalilo. Umírala. Padala směrem dolů. Zahlédla čisté nebe, kteří smrtelnicí nemohou vidět kvůli nim. Kvůli falešným andělům. Vzdala to.
Najednou pocítila tolik energie. Uvědomila si, že ji někdo zachytil. Na holé kůži ji lechtaly černé vlasy. Nemohla tomu uvěřit. Polomrtvá se potřebovala podívat na tu tvář. Skrývala se v ní spousty moci. Kde se ji dotýkala, přenášela sílu a naději. Měla pocit, že tohle může přežít. A pak konečně se dokázala na ni podívat. "Sestřičko," ukápla ji slza. Přes celý její pohled se táhla havraní perutě smíšené s andělskými. Jen malou tvář s odhodlaným výrazem si pamatovala z těch dob.

All se vzápětí probudila, ale proud ji odnášel ještě mnohem silněji pryč. Musela jednat. Čas se krátil, a pokud by to nedokázala dokončit, zemře v proudu. Je pravda, že třetí dimenzi, kterou měla napojit, vůbec nemohla najít. Až po chvíli zděšeně zjistila, že nehledá proud, ale jen pramínek čisté energie. Skoro to ani nemohla uchopit, jak byla pryč. Avšak silou přitlačila poslední linii. Nečekala takovou reakci. Vytrhlo ji to z proudu a oslepilo. Podstoupila ve svém vážném stavu podobnou cestu, jako předtím. Teď se však neměla kam přemístit. Obrátila se vzhůru nohama. Třáslo ji to. Až po dlouhé době do ní narazila taková moc, že ji to muselo zlomit páteř. Pak ji to vyhodilo.
Známá skleněná podlaha byla teplejší a její tělo rozmačkané oblečením, které na sobě už nevezme. Jedině boty a plášť zůstaly v celku bez poškození. Někdo na ni sypal slova a pak ji něco uhodilo. Zmateně otevřela oči a nad ni stála rozzlobená Fedomaila.
"Tohle tvojí matce neprojde! Právě jste si udělali dalšího nepřítele. Zatýkám tě! Elestre, postarej se o ní!"

Nemohla to a pochopit. Mrkla na Elestra, který na ní házel bojovný oblek.

a další anketa-- Pamatuje si někdo druhy královských víl a proč se jim vede špatně?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Růžová růže Růžová růže | E-mail | Web | 24. října 2015 v 8:34 | Reagovat

Moc hezky napsané,těším se na další díl!Jména si nepamatuji a ani nevím zda-li jsem o nich četla.Teda já mám paměť:-DPromiň

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 25. října 2015 v 18:48 | Reagovat

Ohledně ankety - to druhé tuším, ale na rody mám mizernou paměť, a nejspíš bych to napsala špatně, takže si raději počkám na odpověď. Ale to s Allesiex jsem náhodou věděla! :-)
Nyní k samotné kapitole- omlouvám se, jsem hodně unavená, takže ten komentář asi za moc stát nebude, ale opravdu se mi líbila. Zdá se mi taková jiná než ostatní, poetičtější, ale přesto stejně úžasná. Dokonce je tak i mnohem méně kostrbatých vět, než obvykle, skoro bych řekla, že žádná.
Nemám žádnou výtku, moc se těším na pokračování!

3 frisbeedogs frisbeedogs | E-mail | Web | 1. listopadu 2015 v 22:15 | Reagovat

Už aby byl další díl, tvé povídky mě baví :-)
U mě na blogu probíhá přihlašování na historicky první soutěž o věcné ceny!

Pro více informací klikni na odkaz :-)
http://frisbeedogs.blog.cz/1511/soutez-foto-guru

Soutěží se o sušená masíčka, šampony, oblečky apod.!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama