In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

-5- Prašná cesta pomsty

3. srpna 2015 v 13:43 | Vanessa |  Prašná cesta pomsty
Jsem i nejsem spokojená s touto kapitolu. Musím říct, že mne hrozně nebavilo psát soudy a chtěla jsem to mít už za sebou, ale nemohla jsem to uspěchat, jinak by nezapadal čas ani časová linka, kterou jsem musela dodržet- To, co se mi líbilo nejvíce na tomto díle, byla scéna s pane Siadrasem a Belou.
A také chladnost Anastázie se mi povedla.
Pro příští kapitolu chci jen číct, že je tohle něco jako klid před bouří, proto se dočkáte v další kapitole spoustu zvrtatů. Smrtí, odhalených tajemství, ale také se posuneme v ději.
Ano, dělám si reklamu!

Čtvrtý den
Nepodívala se na to, co jí dal, ale šla ihned spát. Hned ráno ale Císař naléhal na to, aby si zašli na snídani. Společně. Poprvé se mohla rozhlédnout po jídelně. Pochopila, že se dost liší od nich všech a že poznala jen Císaře. Nijak jí to nevadilo, ale když se k nim prodrala malá zrzavá vojáčka, trochu začala žárlit. Ani se ji nevšimla a vzala Císaře kolem krku a šeptala mu něco do ucha. Nehodlala to nijak komentovat, zvedla se a dostala urputný hlad. Cestou k jídlu se stále otáčela po ostatních. Předstírali kamarádství, smáli se a objímali. Tolik falešnosti nejednom místě. Na každém vypozorovala vadu, která se objeví jenom, když něco předstíráte. Stoly, švýcarské stoly, jen kam dohlédla. Nabrala si sýr, šunku a nějakou zeleninu, když se nějaký neznámý člověk o ni otřel.
"Ty jsi Bezcitný hrdina?"
Nevzhlédla a pokrčila rameny.
"To ty ses zamilovala do našeho Císaře?"
Konečně se podívala na kluka, který se arogantně usmíval. "Za prvé; člověk nemůže patřit více osobám, když ho ani nezajímají. On je svůj. Za druhé; tohle je nějaký výslech? Pokud ano, být tebou držela bych se ode mne. Za třetí; nejsem zamilovaná do Císaře. Možná mám ráda jeho pravé já, ale i kdyby, tak tobě bych to určitě neřekla. Děkuji a na shledanou."
Stejná chyba, která jí mohla dostat do problému. Otočila se zády k nepříteli. Zrovna když mu chtěla říct nějaký dodatek, proletěla dýka vzduchem a zabodla se do jejího stehna. Rozčíleně se podívala na dýku. Ze stehna ji prudkým tahem vyprostila. Chlapec se potměšile, vítězoslavně napřímil.
Na to Any zaprskala. Před sebou zahlédla mrtvou matku, kterou zabila právě ona. Císaře, kterého musela usmrtit, aby se obránila. "Máš špatnou mušku, blbče." A dýka projela jeho srdcem.
Chcete něco říct? Nechtěla to. Nechtělo to udělat, ale svého činu nelitovala, i když by nejspíše měla. Císař utíkala přes celou halu, nechal zrzku někde pryč, v celé místnosti se začalo všechno hroutit, Any jen nedůtklivě prohlížela krvavou skvrnu. Císař ji vzal do náručí a společně procestovali celou halu až na ulici, kde se zatím nic nedělo.
"Za tohle všechno budeš mít potíže!"
Objal ji a v náručí se málem rozplynula. Až teď si pořádně uvědomila, že ohrozila i jeho.
"Omlouvám se."
"Ty se omlouváš? Zabila si ho chladnokrevně!"
"Taková už prostě jsem! Já nevím, co to mělo být, ale naštvala jsem se na tuhle nechutnou organizaci, která mě nutí opakovaně zabíjet matku a tebe. Jedinou věc, kterou doopravdy chci udělat, je pomstít se člověku, který mě sem dostal a všechny kolem něho. Chci, aby cítil to co já! Je mi jen líto, že jsem tě do toho všechno zatáhla."
Vyjeveně se opíral o zeď a pomalu mu docházela její slova. Jeho mladický vzhled se vytratil a objevila se utrápená a zamyšlená tvář, kterou až tak neznala. Přejížděl si třemi prsty po čele. Modrá košile se na něho lepila, jak se potil. Chtěla k němu blíž, ale to teď nešlo. Ne po tom, co řekla a co udělala.
"Měla by ses jít zavřít do našeho pokoje, abych to mohl nějak spravit. Přijdu pro tebe až se všechno vyřeší. Jdi," nakázal ji. Nebyl nepříjemný, pomáhal jí, jak jen mohl, ale i on toho měl všechno hodně za sebou. Stála tam jen jako solný sloup a zírala na něho. Rukou se odtlačil od zdi a oběma rukama pohladil její ramena.
"Prosím," zašeptal a laskavý tón byl, jako vítr.
"Jo, tak já půjdu," zaraženě se otočila na patě.
Císař si uhladil rukávy a díval se na odcházejí štíhlou postavu, které vlály hnědé vlasy kolem ramen a černé tílko jemně obkreslovalo její boky. Tak moc ji musel chránit nejen proto, že si to zasloužila, ale hlavně kvůli tomu, že ji doopravdy miloval. Nevěděl, jestli to za tak krátkou dobu jde, ale jedno tušil určitě. Cítil něco víc než jen kamarádství.
Posadila se na postel a svěsila hlavu. Zapomněla na včerejší rozhovor s Henrym, ale až teď nahmatala to, co jí předal. Našla dokonce přehrávač a spustila. Na obzoru se rozběhla postava. Nedokázala říct, kdo to je až zahlédla její vlasy. Poznala svoji sestru, kterou zabili právě na tomto záznamu. Otřásala se. Svou sestru naposledy uzřela, když odjížděla s jejím otcem pryč. Poté co jejich otec zmizel, se nevrátila. Malé Anastázii nikdo nic neřekl a proto ani dnešní Anastázie netušila, jak se uživila ani jak žila, ale bolest nad ztrátou dalšího blízkého i vzdáleného příbuzenstva se nemírnil. Záznam napadení skončil a Any se svezla až na zem. V návalu vzteku mlátila nohou do přehrávače až se na něm rozjely prasklinky.
V nové části města
Rebecca si nasadila paruku s kšiltovkou. Prohlížela se v zrcadle a natírala na pokožku make-up se světlým odstínem. Paruka se podobala jejím vlasů ještě předtím, než se všechno pokazilo. Když se tak pozorovala, představovala jaká byla. Krásná a okouzlující. Všechno co chtěla, měla. Zatoužila po spoustě mužů a všechny dostala. Teď chtěla jednoho a každý den se přemlouvala, aby mu to pověděla, aby to alespoň zkusila. Možná, že by to udělala, kdyby si byla jistá, že neodmítne život s ní. Nevadilo, kdyby odmítl ji. Nemůže mít děti.
Proto se ho rozhodla opustit. Myslel si., že se trápí kvůli tomu, co se jí stalo a že nechce, aby byl s takovou hrůzou. Každý den přemýšlela, jestli ji stálé miluje, ale teď je to jedno. Vyzbrojila se podle své úrovni. Kolem ruky si zahákla v pouzdru deset malých jehliček, které byly ostřejší než dýky a meče. Silou by dokázala proniknout tou jehlou do lebky a tak usmrtit kohokoliv, ale dnes se nechystala až na takové morbidní zákroky. Chtěla pomoct svému jedinému dítěti. Nebyla vlastní, ale brala ji tak. Dluží jim to. Na záda si pověsila brokovnici a vyrazila pryč ze základy, kde na ni čekalo auto. Koupila si ho před lety, když poprvé utekla ze základy a do dnes z něho měla užitek.
O půl hodiny déle už byla právě tam, kde začala její zdárná práce. Poprvé když se znelíbila svým rodičům, musela utéct, nebo by ji zabili. Své rodiče nenávidí dodnes a je ráda, že je už nemusí nikdy potkat, protože leželi v chladu, tam kam nemohou ani signori. A tak když se zprotivila, musela začít žít život nahoře, našla si práci na policejní stanici, kde přežívala několik týdnu než ji nalezli a ona se musela vrátit na svůj soud. Policejní stanice u které dnes stála, byla mnohem modernější, než ta minulá. Svou nenápadnou chůzi se dostala až dovnitř, kde ji zastavil komisař, nebo detektiv.
"Mohu vám pomoci?" optal se upjatě, tak jak to dělávají všichni policajti do dnes. Vyjela jehlice z jejího pouzdra a jemně ho bodla pod srdce, tak aby nezabila, ale omráčila na to, aby ji nemohl zastavit. S mlasknutím polilo zem tělo a nastal zmatek, který pro Rebeccu znamenal výhru. Jehličkami odstranila každého, kdo chtěl zastavit. Byla mnohem lépe vycvičená než policajti. Bez nebezpečí se dostala do známé uličky ze všech kriminálních seriálů. Kolem ni lítaly papíry, ruce a tašky, vřeštěly ženy, káva se rozlívala po jejich blůzkách, muži se vrhali nebojácně před cestu neznámé. Jak ubohé a tragické, kam došla spravedlnost. Dokáže je zničit jediná z nich a oni ani netuší, že je jich kolem tisíce. Co všechno by dokázali? Mnohé, neskutečné a zvrhlé. A nastane to, tím si je jistá. Strach, který se jich zmocňoval nz jejich nepřítele, se stal jejich vlastní porážkou.
Zaklepala. Vykopla. Usmála se. Brokovnice se mihla vzduchem.
"Ahoj, Eliss, potřebuješ něco, nebo ses jen rozhodla nás všechny pozabíjet?" šéf policie, vysoký italský hromotluk, s kterým udržovala vždy ta nejproteklejší vztahy.
"Teče ti mléko po bradě, Erije. Jsem tu pro seznam organizace LLL."
Zatvářil se zmateně, ale v kupě papíru našel malý lístek, kde byla napsaná adresa a heslo. Žlutý papírek se rozklepal a doklouzal do dlaně Rebeccy.
Ta jen přikývla a obrátila se k odchodu.
"Mimochodem, žádný z nich není važně zraněn. Přežijí to."
Pátý den.
Dnes se konal soud, který rozhodne, jestli je Any vinná nebo ne. Po zhlédnutí videa usnula a probudil ji až bledý Císař, který jí oznámil, že musí do vězení. Vězení, druhá základna a nemocnice se nacházela nad zemi, v koruně stromů. Až teď si uvědomila, že světlo, které na ni dopadlo v nemocnice, bylo přírodní. Vedla tam jen jedna známá cesta. Výtahem. Garda několik ozbrojených strážců ji vyzvedla, ale nijak jí nebránili v pohybu. Tady neměla, kam utéct. Císař ji chtěl doprovodit, ale zakázali mu to. Nežádala o to, aby musel být na každém její kroku a docela si musela přiznat, že je ráda za to, že neslyší a nevidí jeho zklamanost a ješitnost. Docela jí lezl na nervy, ale to nemohla přiznat za okolností, které pro ni udělal. Vždyť se přimluvil. Možná. Přeci ho neslyšela, co vypověděl signori. Třeba to na ni všechno hodil. Ucítila pachuť nenávisti k jemu a k její samotné. Rebecca ji navštívila půl hodiny před tím, než nastal soud.
"Nemáš se čeho obávat. Oni tě potřebují," ujistila ji.
Po dvou hodinách zjistila, že kvůli vzpourám ve společnosti, se musí soud odložit na neurčito.
Ležela v klubíčku na kamenité zemi, kam dolézaly sluneční paprsky. Slunce pomalu zalézalo do postele. Rukama se dotýkala svých spánků a v klubíčku se nakláněla dopředu a dozadu. Musela vypadat jako blázen, když si zpívala píseň o vězni v mučicích poutech, kterou ji naučila matka.
"Jednou, má milá, budeš potřebovat celou svou rodinu," slyším, jak říká Lenns, když jsem ve své posteli zanořila a nevykukovala ze mne ani noha.
"Já se o sebe postarám sama," zvolala jsem tlumeně.
Proč tak mladá dívka leží ve vězení? Protože se zbortil svět. Taková vzpomínka nepřišla dost dlouho. Taková, která jí dávala zprávu.
Přemýšlela nad osmičkou, nad jejím oblíbeným číslem. Bylo jí souzeno vždycky takhle dopadnout? Osmička, dokonalá nekonečnost, tam kde není začátek ani konec.
"Chraň sama sebe, ale i své blízké. Ty nejbližší, Anno," opíral se mi otec čelem o mé čelo. Nabádal mne tehdy k poslušnosti.
"Zradí mne někdo někdy, tak jako vás?" má otázka s ním zacloumala, jako by dostal ránu.
"Tebe zradí všichni i já, jen jeden člověk tě nikdy nezradí,"
"Kdo?" žadonila jsem o jménu.
"Tvá láska," zašeptal a políbil mě na čelo.
"Bude má silná slabost," probudila se ze snění. I on ji zradil, tak jak řekl.
Jaká láska ji ale nezradí?
Šestý dne.
"Jste předvolána kvůli zabití kluka, vašeho člena. Máte k tomu něco?"
"Ne."
"Chcete se k tomu nějak vyjádřit?"
Oklepala se a rozhlédla se kolem, kde viděla jen hnědobílé kachličky a sedící přísné tváře, které neprozrazovali žádné emoce. Před sebou rezonoval hlas mladé soudkyně, která s rovnými zády jako prkno, tyčila nad ponurou atmosférou, která nastala kolem dívky. Soudkyně pečlivě prohlížela každý milimetr jejího výrazu, to, čemu se říká "naprostá prázdnota". Jak má odsoudit někoho, kdo vůbec nevidí svůj čin, ten, který ho nepovažuje za odebraní života, ale za únik odtud? Tušila, že tato dívka nevděčila za svoji chladnost sobě, ale že se znásobila druhem života. Kruhy pod očima, rozcuchané dlouhé hnědé vlasy, bledá pokožka, rozkousané rty, odřené lokty a klouby a vyhublost obličeje jen podtrhovalo, jak špatně na tom je. Tito lidé nemívali často slitování, ale soudkyně, velmi všímavá, kroutila hlavou nad tím., jak se ženské pohlaví tvářilo smutně. Natož mužské pohlaví jen s respektem trnuli kolem ni.
Anastázie vykonávala podobnou práci, jako soudkyně. Oblíbila si příjemnou tvář blondýnky, prameny podtočené se ke špice bradě, ústa tvrdá, nehybná jako mramor.
"Co k tomu chci říct?" překročila svůj strach z mluvení před vetší skupinou. Nadechla se a rozklepala se ji kolena, ale nepřestávala mluvit. "Nad tím jsem dlouho přemýšlela, ale došla jsem k závěru, že nemám co. To, co jsem provedla, nemá žádné výmluvy, ale nevedla mne k tomu má duše. Nikdy bych to já neudělala, ale toto místo mne změnilo na jinou osobu, jestliže vám to tohle nestačí, tak se zamyslete nad tím, jestli je správně, že soudíte právě vy,. Každý z nás chce jen pomstu, nebo chtěl a proto se ptám. Máte mne soudit právě vy? Wilius, pacta sunt servande. To jste mi zaručili." odmlčela se a uvědomila, že celou dobu, co překládala všechno, co ji napadlo, začala přesouvat váhu na patu a na prsty a tak vypadalo, že se kolébá.
"Soud pracuje se signori, kteří rozhodnou o tom, jestli jsi vinná, nebo ne, ale já můžu jejich rozhodnutí odvolat. Poté se rozhodnutí přesune na radu tvořenou s vašich obyčejných členu s hodností dvou impressio. Pak je rozhodnutí neodvolatelné, ale já jediná mohu určit velikost trestů.," vysvětlila.
Nemohla si to nechat pro sebe a zašeptala do ticha. "Podle zákona?" Přestože to nikdo neměl slyšet, celá místnost nedýchala. I soudkyně rozpačitě zatřepotala.
"Řekni co tě vedlo k tvému činu."
A tak Anastázie vyprávěla všechno. Bez citu, bez mezery a s tichou prosbou, která kráčela jen k signori.
O necelé dvě hodiny byla znovu předvolána k soudu. V obecenstvu tentokrát rozeznala známé zohavené tváře a skloněnou hlavu Císaře, Henryho, Rebeccu a dokonce i Simona, Uhlíka držící pevně Rebečinu ruku. A na konci místnosti se lenivě prodíral Technno.
"Signori, mohli byste říct k čemu jste došli?" zahájila jednaní blondýna v prodlouženém červeném županu s modrým límcem, který se ji zařezával nepohodlně do krku.

"Bezcitný hrdina je vinný."

Vlak za stálé rychlosti ujížděl pustou krajinou, kde jen někdy vyrašil obrovský strom, starý tak sto let, ale nikdo se o něj nestaral. Louky na kterých nikdo nepěstoval plodiny. Slunce na obzoru pálilo mnohem víc než v jiných oblastech a také bylo o něco větší než obvykle.
"Už tam budeme, páni Belou a Siadrasi," oslovila jej Číňanka. Pan Siadras sjel k jejím nahým kolenům a pokračoval až k výstřihu, kde se musel zastavit, neboť odhaloval příliš mnoho. I tak stihl dojet až k jejím očím do té doby než neodešla. Velmi dětinské. Velmi slepé. Jezdila kolem největší novodobé záhady lidského světa, tak i přírodní a ona nic neviděla. Znechuceně se obrátil na svého přítele. Dlouhán si úsporně poskládal do kupé. Jeho přítel, profesor dějin, se s nim rozhodl odjet i přes všechny jeho vlastní potíže, které nastaly. Chtěl vidět tu záhadu, která tato dáma nechtěla. Pana profesora si nešlo neoblíbit. Bohatý, zvědavý, vzdělaný muž s špinavou až senovou hřívou. Ale také jeho vlastnost čestnost dělala pánovi Siadrasovi starosti. Cestou, kterou podnikli trvala necelých deset let a pokaždé večer se profesor modlil za svou rodinu, líbal jejích obrázky a nikdy ho nezaujala žádná dívka i ta sebe lepší by si nezasloužila jeho pozornost. To Lio Siadras byl jiná liga. Na svou ženu Althaeu zapomněl už ve vlaku na nádraží a obdivoval a lichotil dívce kolem dvaceti let.
"Lione! Už to vidím!" zařval na celý vagon a přilepil celý svůj obličej na sklo. Lione přes jeho hlavu snažil zahlédnou alespoň něco. Náhle to tam vzadu vykouklo. Hladina té nejšpinavější vody, která vysychala až za sebou nechala rozvracené domy. Nebo spíše jen jejich základy. Profesor se zelenýma očima jako listy vyskočil na nohy.

"Babi! Nech toho!" stěžovalo si mé čtyřleté já. Babička mi upravovala dlouhé vlasy do drdolu, do kterého pak zabodla sedmikrásku.
"Vydrž, už tě čeká svoboda,,"

"Vydrž, už tě čeká svoboda," opakovala si Any, když se musela opřít, aby neupadla. Soudkyně se zaklonila a přemýšlela až se na jejím čele udělala dlouhá vráska. Signori ji tu nechtěli. Teď už to věděla. Rebecca sklouzla pohledem až na Císaře, který se předklonil a hlavou spočíval ve svých dlaní. Takhle to všechno přeci nechtěla, nebo ano? Uvažovala Anastázie, ale nestihla natolik zpytovat svědomí, neboť se soudkyně připravovala na řeč.
"Toto rozhodnutí jsem čekala a musím říct, že jsem zklamaná, jak se rozhodli vaši signori. Právě ti by mohli souhlasit s tím, že je nevinná. Zabili jste mnohem více lidí," soudkyně až nepřirozeně ztuhla, ale nedala na sobě znát strach. "Já nesouhlasím, váš rozsudek nepřijímám."
V davu to zašumělo a několik z nich se začalo seskupovat k sobě. Necelých deset lidí odešlo z místnosti.
"Rozmluva poroty může trvat i hodiny a proto rozpouštím soud. Bezcitný hrdina už nebude znovu poslán do věznice, ale v jeho blízkosti zůstane dvojčlenná garda, která bude chránit jak ji, tak vás."

7:47...7 den.
Výtah rachotil. Mladá soudkyně si jemnými tahy na obličej zakryla stopu po jejím vypáleném znamení. Porota se ještě nerozhodla, ale soudkyně chtěla někam jinam. Bezcitný hrdina zůstal nahoře, v druhé základně, kde se podle svých slov cítila bezpečněji. Teď ji soudkyně musela říct, že signori žádají o to, aby se vrátila dolů. Nesnášela signori, ale musela se podřizovat některým jejich příkazům. Jako soudkyně byla na mnohem větší stupínku než oni, protože její ústav byl od nich, od organizace úplně odpojen. Zaručovala pouze spravedlivost, která by bez nich tu nenastala. Zakladatele téhle organizace přemýšleli nad tím, jak se bude utvářet a zařídili to tak, aby sebemenší korupce v organizaci neohrozila spravedlivost. Některým rozkazům ale musela čelit, neboť signori spravovali základny. Po chodbě, světlé, prozářené sluncem a bělobou, nikdo nepospíchal. Většina lidí, která zůstávala tady na základně patřila k více mírumilovným lidem a nezabíjela tak často. Spíše tu byli lidé, kteří se nakonec zřekli své pomsty, ale chtěli nadále pomáhat své organizaci, tak ale i lidé, kterým se nepodařilo, kteří se tu z hlubokého traumatu vzpamatovávali. Ale také lidi, kteří svou pomstu vykonali, ale odmítl dále pokračovat v zabíjení, ale dobrovolně souhlasili s tím, že budou vykonávat jinou práci. A nebo ti, kteří chtěli prostě jenom klid jako Anastázie. Soudkyně tušila, že tu není sama, že si zaopatřila nějaké kamarády. Když vešla ale do jejího pokoje, byla tam sama. Seděla s mírně natočenou hlavu k zemi.
"Nečekala jsem vás tu," ozvala se jemně.
"Omlouvám se, že ruším, ale signori mne požádali, abych vás přivedla dolů. Nechtějí, aby jste se tu zdržovala. Jejich příkaz musím splnit."
"Požádali vás, nebo vám to přikázali?" studeně se zvedla a rozhýbala své dlouhé nohy k soudkyni.
"Vy, víte co. Pojďme."
Anastázie poslušně vykročila spolu s ní. K výtahu nemluvili, protože na ně dva doktoři upínali zrak. Až ve výtahu se odvážně zeptala Any. "Jakou mám šanci?"
Mladá žena hodila hlavou a svým monotoniím hlasem poznamenala. "Velikou. I kdyby vás porota odsoudila, tak váš trest bude mírný, protože si nemyslím, že jste udělala něco, co by v této organizaci nebylo obvykle. Oni se vás chtějí jen zbavit, protože se bojí. Váš trest bude takový, že skončíte ihned s výukou a poslední zkoušku budete mít dřív, ale dejte si pozor, právě ta vás prý může zabít."
Výtah několikrát cestou dolů zastavil a zase se rozjel. Anastázie slyšela neznámé zvuky. Něco jako výstřely. Ale ještě něco. Výkřiky a dupání. Došlo jí to příliš brzy. Zareagovala rychleji než žena. Snažila se mačkat patra nad nimi, ale to už dojížděli do cílového patra. Zpanikařila. Protože zvuky, které teď i zaslechla soudkyně nevykazovaly nic dobrého. Ale bylo příliš pozdě. Proto, když se dveře výtahu otevřely, upsala se na jiný cíl. Najít Císaře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. srpna 2015 v 12:46 | Reagovat

Ahoj, moc se omlouvám, že jsem ti to neokomentovala dříve, neměla jsem čas.
Chci říct, že se mi to opravdu moc líbilo. Přijde mi to hrozne vyspělé, a někdy používáš taková slovní spojení, nad kterými prostě žasnu, protože by mě nikdy nenapadla, a už vůbec ne do těch situací.
Zarazily mě na tom jen dvě drobnosti. První je věta, kterou jsem příliš nepochopila: "Tolik falešnosti nejednom místě." Vím, že místo "nejednom" nejspíš mělo být "na jednom", ale takto to opravdu moc nedává smysl.
A druhá věc- soudkyně při jednou z těch soudů mluví hrozně úředně, a přitom použije slovo "kluk". Kluk, ačkoli se to nezdá, je hovorový výraz, a použila bych spíše něco jako "chlapec".
Ale jinak to bylo opravdu dokonalé, připadá mi, že se stále lepšíš a lepšíš, a to je úžasné. Vždy, když si myslím, že  jsi dosáhla svého vrcholu, mile mě překvapíš.
Klobouk dolů, jen tak dále!

2 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 6. srpna 2015 v 16:29 | Reagovat

[1]: Ahoj.
Já se u těch slovní spojenní vždy říkám. "A nevyzní to špatně?" Vyspělé? Teď jsi mi udělala hroznou radost!
Juh, to jsem si nevšimla. Mělo to být na jednom.
Já vím, že je to hovorový výraz a popravdě jsem se moc nesnažila, aby mluvila úředně. Chtěla jsem z ní udělat něco jako soudkyně, která vás má za kamaráda, ale asi se mi to moc nepovedlo. Opravím to, neboj.
Pokud je tohle můj vrchol, tak se za něj stydím. Chápu ale jak to myslíš a doopravdy moc děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama