In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

-4- Prašná cesta pomsty

4. července 2015 v 16:44 | Vanessa |  Prašná cesta pomsty
Netuším, jestli s tím jsem spokojená, nebo ne. Spíše ne. Možná tak dějová linka a všechna tajemství, která se mi povedla před vámi ukrýt se mi na tom líbí ze všeho nejvíc. Any je o něco vzteklejší, pitomější a taky citovější, ale nebojte, moc dlouho to nevydrží. Císaře mám ráda, ale asi jen kvůli tomu, že se zatím moc neprojevil. Techno je zmetek jak dvě klobásy, ale já ho opravdu mám moc ráda. Stejně u mě stále vyhrává moje Any.
Každou hrubku, kterou naleznete my oznamte, protože ZASE jsem to psala na rychlo!
POzn. Už jsem domyslela, jak to bude. Toto je první "kniha" z trilogie. Je do soutěže Karin jestli proleze. No tak se těště, jak to zase neudělám.

Je půlnoc. Hodiny nemilosrdně tikaly v rytmu, který odpočítával její život, náš život, ale také sled událostí, na kterým nemůžeme nic změnit. Přemýšlela nad tím rytmem až si uvědomila, jak je neúprosný. V mezeře mezi vteřinami shledávala jistou naději, ale také hrozbu. Jednou ta mezera bude znamenat její přežití, její reakci, která se do té mezery bude muset vejít. Přehoupla se přes okraj postele. Na druhé straně pravidelně oddechoval Císař, který ve spánku omládl. Její zranění, po včerejším boji s hologramem, se hojila mnohem rychleji než ty způsobené v normálním předmětem v normálním prostředí. Pamatovala si boj přesně na sekundu, ale jen proto, že znova kolem ní čas ustal. Ten rytmus byl narušen. Nebylo těžké ho poškodit, ale při útoku na něho neočekávala, že když ho poruší, propadne jim. Tak se zranila. Možná, že jediný člověk, který jí dokáže zranit, je už jen ona samotná. Dnes se má seznámit s Technem, projít druhou úrovní, avšak podle toho co Rebecca naznačovala to nebude vše. Pochopila to tak, že se ujímá jejího výcviku společně s Henrym a Technem. Netušila proč chce i ten neznámý muž, ale podle všeho nejspíše také něco dlužil jejímu otci, nebo ho prostě jen zajímala legenda o bezcitném hrdinu. Prošla kolem Císaře a šmátla do stínu. Kdyby nevěděla, že to tam je, nikdo by si toho nevšiml. Ze stínu vytáhla černý svetr a nazula botasky. Její tkaničky byly dlouhé, zápasila s nimi až do půli, protože tma jí v tom moc nepomáhala a nechtěla vzbudit ho světlem, i přesto se rozhodla odejít. Rebecca ji poprosila, aby si přivstala na druhou úroveň. Nechtěla vysvětlil proč. Vyslídila se z pokoje a v tiché chodbě se její kroky linuly jako tóny klavíru. Jemné s důrazem na čistotu. Nikdo nikde. I zabijáci potřebují spát. Došla až do velké klubovny, nebo jak tomu chcete říkat, kde seděl nad lampou jedna hlava, která se zabořovaly do knihy. Usnul. Dveře pod její sílu povolily a ona vešla na ulici. Musela zavřít očí, protože ji světlo uhodilo. Ta žárovka neúprosně svítila celý den bez zameškání. Nervózně se podívala na své dlouhé oka u tkaniček, když v tom uslyšela nepatrné zašustění a hlas mluvící k ni. "Zdravím, bezcitný hrdino." Rychle zvedla hlavu a v plandajícím šedém odrbaném oblečení před ní kypěl muž s tmavší pokožkou, ale nikoliv nepřipomínala čokoládu. Byla schopna se na něho dívat. Nic víc nedokázala, protože jeho oči s moudrostí celého jejího věku se do ni pouštěl se snažením nahlédnout do duše. Mohl být o něco starší než Rebecca, i když u ní se špatně odhadoval věk. V tom roztrhaném oblečení by si ho spletla s žebrákem. Ano, vzhledově by ho tam zařadila.
"Dobré...ráno," vykoktala po dlouhé odmlce. Usmál se a bíle zuby se zaleskly ve světle. Za jeho zády se konečně objevila osoba, na kterou tady čekala.
"Koukám, že ses seznámila s Technem," Rebecca položila dlaň na jeho ramena a donutila ho, aby se na ni zaměřil.
"Ani ne, jenom jsme se pozdravili. Jmenuji s Techno a pracuji na odboru pro techniku v boji. Chtěl jsem se s tebou potkat. Tolik řečí se tu nehonilo už nějaký ten rok. Naposledy kdy tu byl tvůj otec," už zase jeho oči bojovaly s její hradbou, ale už nenechala vyviklat. Něco však na něm stále nemohla pochopit. Ten přátelský úsměv a touhu. Ne touhu z vědění ani zvědavosti, ale po lidskosti, jako byla ona.
"Takže další, kdo dluží něco mému otci?" vyprskla nevědomky. Zatvářil se překvapivě, ale otočil se s prosebným pohledem na Rebeccu.
"Mohla bys nám dát chvilku a zatím jít připravit hologram a zavolat Emily kvůli jejích lekci. Dovedu ji do střediska."
Bojovnice nic nenamítala. Jen hodila významný pohled na Any i Techna.
"Byl bych radši, kdybychom si sedli, ale nemám jinou možnost než jaká se mi nabízí," usmál se. "Tvého otce jsem nenáviděl. Nejsem tu ani kvůli tomu, že jsi bezcitný hrdina, ale z jednoho jediného důvodu. Máme toho hodně společného." Přejel si rukou po čele, kde se rozbíhaly kapky potu. "I já jsem sem došel ze smrti své matky, ale dopadl jsem na dno, jako ty. Spojuje nás i další nevyzpytatelné věci, ale na ty budeš muset přijít sama. Chci ti jen pomoct," nabídl jí ruku a ona přijala s určitým neblahým vědomím. Děla si přátele.


Rebecca s Technem brebentila u tabletu. Any se zamlžoval pohled. Byla unavená a neschopná akce. Usínala ve stoje, když konečně Rebecca zahájila úroveň a předávala informace.
"Podle analýzy jsme vybrali pro tebe jednu nejtěžší věc pro tvé srdce. Večer jsme jsem zamířili jen kvůli vypnutí tvého zpomalení. Hodně štěstí!" vyprskla a zmizela stejně rychle jako minule.
Kolem ni se objevila jinačejší příroda než minulé. Nacházela se na břehu a před ní se rozprostíralo čistě modré moře. Připomínalo jí to léta, která strávila se strejdou Georgem a jeho syny. Kdy utíkala po písčité břehu a padala se smíchem, kdy se potom zvedla hýkající námahou a utíkala, tak dlouho než ji její nemotornost zase uzemnila. Bývala tak nešikovná, nohy se jí pletly do klubka. Po chvíli se vytvořila sedící postava vedle ni. Zírala na to, jak na ducha.
"Mami?" zašeptala, ale osoba se neotočila, jen odpověděla.
"Tolik jsi mi chyběla. No tak, posaď se," plácla rukou do písku, kam si po chvíli dřepla Any. Vyděšeně.
"Tolik jsem přemýšlela o tom, že nejsi pomstychtivá osoba. Okolnosti tě k tomu přinutilo, dcero."
Any se nadechla a uctila palčivou bolest u srdce. Ona sama o tom přemýšlela, že pomsta je dokonalá osmička, objezdový okruh. Matčina upřená tvář se ji zabodla jako kotouč do nohy. Tak moc chtěla křičet, ale po její tváři se mihl jen stín.
"Zabij mne," vyjekla najednou matka a podala své dceři nůž.
"Nééé, to nejsi ty!" Rozkřikla se a upustila nůž. Matka se svíjela v agonií, napřímila se a vrhla se na dceru. Any slyšela jen zabručení něco jako.. "Pak tě tedy donutím.."
Rebecca našla Any vyčerpanou a ležící s naprostým chladem. Odnesli ji do postele, kde spala až do třinácti hodin.


Točila se jí hlava, když se postavila. Nohy neuposlechly a upustily její tělo. Hebká ruka jí udržela před nemilosrdným pádem. Tak moc chtěla nebýt. "Spala si dlouho, ale musíš se obléct. Máme výcvik."Umístil ji na postel. Hodil jí do náruče několik kusu oblečení. Pomalými pohyby si navlékla černou halenku. Ani si neuvědomila o jakých rozpaků musí Císaře dostávat, avšak ten se zajímal na druhé straně zabořený pohledem do komory o nějaké šaty.
"Co si prosím tě večer dělala?" uhodil na hlavičku Císař od komůrky.
"Pracovala."
Něco ho muselo odradit, protože sebou škubl a začal si drmolit písničku. Ozvalo se zaskřípání a v jejich pokoji se zavalila Rebecca do tázavé pozice a luštila každý kout. Usmála se na Císaře, který se rozzářil a prohodil několik laskavých slov k téže osobě.
"Katesm ti..vám dá první lekci," opravila se bojovnice směrem k chlapci. Nasunul si boty, špičaté a černé až k zasmání. Any na ně upírala svůj zvědavý pohled a dostala chuť se zasmát, avšak všiml si jí chlapce a přiměl jí pochopit. "To je na tu lekci, budeš mít horší."
Taky, že ano. Ze zad Rebeccy se vynořily elegantní černé lodičky s tlustým podpatkem jako její palec. "Pro začátek," prohodila bojovnice. Nasoukala se do nich neobratně a Císař dvakrát vykřikl. "Pozor! Zlomíš si nohu!" až měla chuť použít svůj levý hák. Po nezdařených pokusech se rozpačitě zvedla a prošla místnosti. Na to jak bývala nemotorná, prošla jemně jako modelka. Oba dva překvapila a stala se pro ně předmět, který musí, co nejdříve okoukat. Aby se zbavila jejich všetečných očích, obrnila se. "Jako malá jsem nosila matčiny."To co se zdálo být lehké na začátku se proměnilo na ulici v peklo. Celou cestu tam její nohy naříkaly a prosily o milost. Úplně si dokázala představit, jak se ji do noh teče krev a žíly praskají. Několik lidí se po nich ohlédlo, ale ne tolik, aby zčervenala, nebo se přestala soustředit. Až na ulici se vyvrtla kotník a oba ji zachytili. Jen kvůli mužům na ulici. Vysocí, mohutní a nebezpeční. To vše je vystihovala, tak přímě, že by vám to stačilo a utekli byste s nářkem od nich. Rebecca se nejapně zasmála. I ona dostala strach.
"Co tu dělají?" ozval se vyděšeně Císař. Any zpozorněla a uvědomila si, jak se klepe.
"Kdo to je?" dožadovala se zase ona a Rebecca se nostalgicky a klidně sklonila na jejich úrovni jako královna.
"Tohle jsou signori, signor Pět hlav nejsilnější z nejsilnější z nás, zástupci měst. Nebezpečnější než muž s bazukou a armádou za sebou."
Signori se přiblížili k ním. Všimla si, že leč možná jsou nebezpeční, nejsou krásní. Jejích bledá až téměř průsvitná zkrabatěla kůže ochromily znaky způsobeném žhavým železem. Tak jako měla ona na zádech. Až na to, že o toto se pečovala. Nehnisalo to. Tak morbidní a přitom vám to nechtělo dát pokoj. Any vyschlo v ústech.
"Takto se pozná u nás, jak je kdo silný. Oni mají nejkrutější znaky, které trvají i několik týdnu než se ti do kůže konečně upnou."
Any si pomyslela, že tahle organizace není normální, ale na tomhle teď už nezáleží.


Katesm je zavedla do místnosti, která se nepoužívá. Any si všimla, že v tom vyklizeném pokoji, leží radio a několik CD. Katesm na sobě navlékla upnutou černou krátkou sukni a sčesala vlasy do jednoho ohonu. Nic jiného se nezměnilo. Zatleskala a Rebecca se neudržela. Křečovitě se smála. Císař podle všeho také nic netušil. Katesm zabručela něco nevábného a pronesla svou nacvičenou řeč stejně dokonale jako si Anastázie představovala.
"K pomstě nepatří nejen bití, umění zabíjet. Ale také pasti, které vám dovedou nalákat mouchu do sítě. Proto se dnes naučíš Any chovat působivě a tančit. Musíš zaujmout tak, abys mohla na svou oběť pouze skočit."
Anastázie kupodivu neprotestovala. Z jednoho bezvýznamného důvodu. Dávalo to smysl.
"Na to působivé chování nemusí moc otálet. Jsi zdvořilá a víš, jak se chovat. Jen jsem ti chtěla dát radu. Budeš se muset k mužům zachovat jakkoliv. Musíš si být jistá," mrkla na ni tajemně. Tak jak to umí jen ženy. Znova zatleskala a udělala pohyb, aby si Anastázie přibrala k sobě Císaře, který se nervózně díval do jejich očí, když se ozvala hudbu, Katesm začala povykovat instrukce. Ze začátku se oba kymáceli, šlapali na nohy. Pokaždé kdy se to stalo, usmáli se na sebe. Avšak Katesm křičela jako kudlanka nábožná. Její partner začal být uvolněný. Čím víc, tím více jím to šlo. Anastázie se nechávala unášet písní, který jí byla povědomá až chvílemi zapomněla, že je zabiják, že se chce pomstít a myslela pouze na to, jak na jejím těle víří šaty, sukně se nadzdvihává a nohy mrštně pohybují. Dívala se do tmavých až čokoladových očí a myslela na to, jak by všemu mohla utéct. Jednoduše a rychle. S ním. On se unášel stejně jako ona. Zapomněli na Katesm, na zírající Rebeccu a na Techna, který se usadil vedle. Okolí kolem nich se rozplynulo. To dokážou jen nešťastní lidé v šťastném okamžiku, kde jejich srdce se hojí a pulzuje tak jako dříve, kdy jejich hlava nemyslí nejen na vraždu, na to jak se cítí vymytá. Takový okamžik se nepíše do historie, nepíše do knížek. Nikdo neví, že takové pocity mohl mít voják, vládce nebo žebrák. Ale každý ho pozná. Pomsta vypaří z vašeho srdce. Tak se učí i ti nejhorší z nás, ti kteří nemohou dál. Any chtěla tuto chvíli zarámovat, aby si ji připomínala. Nikdy si neuvědomila jak tento okamžik ji a Císaře sblížil na přátel na smrt a život. Píseň utichla a oni dva se stále drželi, než Any sebou trhla, uhnula a obrátila se.
"To bylo úžasné," vzdychla Rebecca navzájem s Katesm.
"Rozhodně tohle vám nebude dělat hlavu," ozval se Techno. "Běž se vyspat. Zítra učím já."


Druhý den.
Any dorazila za Technem jako první, protože neměla jinou práci. S jednoduchým hologramem navržený jen proto, aby se procvičila házení dýky na běžící postavu už dnes zdolala s přesností sto procent. S Romulusem nemluvila od toho tance. Vyhýbal se jí, nebo ona jemu? Techno seděl za pultem, na kterém leželo několik drobných předmětu do kterých se vrtal. Uslyšel klapnutí dveří a usmál se. "Hrdino?"
"Jak jsi mě poznal?" stoupla se vedle něho a pozorovala, jak skládá ty předměty k sobě a utváří tak malinkou čočku.
"Podle tvých těžkopádných nohu. Měla bys ses naučit chodit tišeji."
"Naučíš mě to?" vzala si nabízenou čočku.
"Nejsem moc dobrý učitel. Strč si to do oka."
Jednou rukou odtáhla koutek a palce a ukazováčkem vtěsnala čočku do oka, když v tom se ozvaly další kroky. Užuž chtěla pozdravit Císaře, když Rebecca zašvitořila. "Nemohl přijít." Unaveně se natáhla na nízké křeslo.
"Proč?"
"Potom," vyhrkla rychle. Anastázie rozmžikala oko, když se začalo před očima blýskat nějaké znaky.
"Počkej! Zamrkej třikrát, ale velmi důrazně a systém se rozběhne. Nelekej se. Objeví se před tebou informace," chytil ji za ruku, která se potila. Třikrát dlouze zamrkala. Čočka přenášela data něco jako v počítači. Podívala se na Rebeccu a rozjela se tabulka informací. Falešné jméno, věk, narození a několik údajů jen z toho, co měla na sobě. Dokonce ji to řeklo kolik váží křeslo pod ní.
"To je úžasné."
"Není na tom, co se učit. Jen si zvykni," najednou k ní přistoupil a přitáhl k sobě. "Nesmíš nikomu říct, že to máš, protože tohle se dává jen signori."
Kývla hlavou a on ji pustil. Lehounce, jakoby ani nechtěl.
"Ještě něco oficiálního. Dostaneš svou vlastní uniformu s výbavou."
"S neprůstřelnou vestou?"
Techno se nějak podivně zašklebil. "Ne, to je zakázané."
"A to jako..?"
Nestačila dokončit větu, když se ozvala Rebecca strašně smutným hlasem. "Císaře dneska zbili do bezvědomí."
Any si neuvědomovala, co dělá. Vrazila do bojovnice a společně se přehouply z křesla na zem, kde ji Any rychlým gestem, který neplánovala, přidržela u země. "Proč jsi mi to nepověděla dřív, nebo si snad myslíš, že mě nezajímá, co se děje?"
Odtrhla se od země a hlavně od Rebeccy, která se jí poprvé hnusila. Techno ji povzbuzoval a očima přeletěl k dveřím. Na cestě ke dveřím ještě slyšela, jak říká ležící ženě. "Překonal tě vlastní žák."
Už uklidněná postávala ve výtahu. Přítelkyně jí pevně držela za ruku a stiskla čtyřicáté poschodí. Anastázie převyšovala výškou o hlavu ji. Ta ji pozorovala. Anastáziiny oči velké jako pomeranče zíraly do prázdná, ústa stažená do linky, vlasy poletují vzduchem, zatnutá druhá ruka až klouby vylézaly, hubená hruď klesala v rychlém tempu a dlouhé končetiny se neustále chvěly. Kamarádce nedošlo, jak se skamarádila s člověkem. Byl to úspěch. Zasloužila si potopu a porážku za to, jak se zachovala, ale stále nemohla uvěřit, že tahle dívka, ta která bývala menší než ona, ji porazila ve vlastním prostředím. Stále ji překvapovalo kolik toho umí a neřekne. Když Anastázii poznala, jasně rozpoznala krutost v očích, ale i chlad a nepřístupnost. Stále taková byla, ale něco napovídalo, že si utvořila část, kde se šíří ta stará Anastázie, ať se ji to líbí nebo ne.
"Kdy ti na něm začalo záležet?" položila upřímnou otázku.
"V té chvíli, kdy jsem zjistila, že pomsta nekončí," když to vyřkla, zestárla o deset let. A Rebecca pochopila, že už nikdy ji neporazí. Vytáhl dojel a Any se rozběhla k pokoji, kde ležel. Jeho tělo spočívalo jako odhozené. Sevřela jeho ruku v dlani a nedokázala dělat nic jiného než se ho pozorovat. Pohnul se.
"Přišla si," zašeptal.
"Přijdu kdykoliv a kamkoliv," vzala ho za druhou ruku.
"Jmenují se...., já..," zašeptal nezřetelně.


Třetí den všechno dělala automaticky. Učila se jak poznat jed, jak zacházet s bombou, jak hrát poker, který stejně tak už uměla, ale to nebylo všechno. Jakoby na ten jeden den chtěli vecpat všechno. Prošla druhou třetí, kterou dokázala splnit hned. Ani se pořádně nesnažila. Vrhlo se na ni šest mužů s tváři jako Císař. Ani ji nezamrazilo. Až po nějaké době k ni dolehly úrovně, kterými prošla. Matku zabila, zabila i jeho. Zabila by všechny, kdo by ji stál před cílem? Teď však prohlížela stejný prostor v kterém tančila až na to, že tu nebylo nic jiného než cigarety a klíčky. Katesm pokuřovala. Na ni to moc nesedělo, ale konečně vypadala jinak než jako šprt.
"Dnes se naučíme několik věcí. Nasadím ti implantát jazyku, kouřit, upravíme vlasy a zajezdíme si v autě."
"Vy mě dnes vážně chcete oddělat," povzdychla si a uchopila cigaretu, kterou zapálila Katesm. Zatímco kašlala a prskala, vynořila se drobná dáma, která přinesla židli pro ni. Patlala ji na vlasy nějaký krém, když Katesm klepala do injekční stříkačky v které plavala zelená tekutina s drobnou částečkou.
"Myslím si, že není potřeba ti nic takového dávat, ale poprosili mě. Od záznamu tvého otce vím, že jsi míchanina Francouzky, Němky a Poláka. Úplně z tebe cítím minulost, avšak implantát zaručí, že budeš umět všemi dostupnými jazyky, které mám v databázi a budeš dokonce mluvit. Neboj se toho. Tobě bude připadat, že mluvíš stále jen angličtinu."
Přes závoj kouře rozuměla každé druhé slovo a točila se ji hlava, jako kdyby byla na nějakém kolotoči.
Pak už jí všechno splývalo do jednoho. Na její hlavu někdo vylil vodu, začal to sušit a přidělávat hnědé prameny.
"Hotovo," zakuňkala.


Pohled do zrcadla přidělaného na kapotě ji zděsil. Doopravdy. Chvíli přemýšlela, jestli je to ona. Zřejmě ano. Její vlasy barvy tuže prodloužila do výšky až k lopatkám, tak při pohybu cítila vlnění umělých vlasů a málem se zalekla.
"Co to sakra je?" zeptala se.
Katesm jí to důrazně vysvětlila. "Neříkali ti, že pro pomstu jsou důležité dlouhé vlasy a navíc nechceme, aby tě kdokoliv poznal."
Odfrkla si, ale mlčela. Rukama se dotkla volantu a zavrtěl se na kožené sedačce. Auto nemohlo jezdit po silnici, a tak naše Kate přenesla auto do místnosti, kde se míhal hologramový svět.
"Schválně jsem ho upravila, aby si točila volantem a dělalo to přesně to, co má dělat ve skutečnosti. Řaď, brzdí a budeme moct jít domů."
Kate si myslela, že Any nikdy nejezdila. Jenomže jako sedmnáctiletá dostala řidičský průkaz udělen zákonem. Tak to ve FireCity šlo. V sedmnácti jste mohli jezdit. Moc často se nedostala za volant, ale pokaždé jela jako o závod. I teď šlápla na pedál, ale neucítila zával větru ani zvuk, který jí udával klid. Rozčileně rozmáchla rukama až praštila Kate do nosu. "Promiň, ale tohle nemůžu. Není to o ničem. Nejede to, nedělá to zvuky. Navíc řídit už umím."
Kate se mateřsky usmála a otevřela těžké dveře. "Jsi netrpělivá jen proto, že je v nemocnici?"
"Ne. Něco se sem blíží. Mluví o tom na schodech, na ulici, prostě všude. Nejhorší je, že si mě předvolal Henry k sobě a Signori vyhlásili radu. Rebecca mi prozradila, že se to moc často nestává a já jsem prostě jen nervózní. Učíte mě věci, které umím a pak mi dokazujete, že jsem jen nováček. Co je tohle za život? Chci se mstít!"
Kate chápala jen několik faktorů, protože osobně nepatřila k této organizaci, ale dívka v černém uniformě, kterou dostala dnes ráno, tolik vypadala jako oni, avšak nikdy se jimi nestane, tak jako její prazvláštní otec.
"Zajdi za Technem. Třeba pro tebe bude mít víc rad než já, ale ještě předtím vyzvedni Císaře u výtahu. Určitě ho budeš chtít vidět."
Po ulici procházeli dva signori, kteří debatovali nahlas. Nikdo se na ně nedovolil pohlédnout. Obešla je a doběhla k výtahu, který se právě otevíral. Císař se vyklopýtal a zřetelně si dokázala představit, jak leží na posteli a nemůže dýchat. Naopak dnes našla jen obvázanou ruku, když ho objímala. Dokonce měla pocit, že se zlepšil od toho minulého stavu. Usmíval se od ucha k uchu a přejížděl rukou po její zádech. Ta se klepala smíchem a mručením, jak vyprávěla některé příhody.
"Pšt! Budu muset jít na hodinu," přerušil ji.
"Dobrá a co se budeš učit?"
"No, budu bojovat. Je období rvaček," než ho stihla vyprat, odcházel a mával na ni. Moc dobře si uvědomoval, jak je na něho naštvaná za tuto zradu a dupala pravou nohou a funěla nosem. On se pouze zamilovaně usmíval.
Nezamířila k Technu. Právě proto, že na něho neměla náladu. Těžklo ji, když se o ni zajímal jako o kus kamene. Jak se pokouší vyluštit každou její nedokonalost, ale za to se s ním dobře mluvilo. Nechtěla mluvit, chtěla odpovědi. Proto se brzy objevila u Henryho ramene, který se ledabyle potloukal po ulici, jako by nic neměl na práci, jako by na ni čekal.
"Uh, konečně si mé předvolání vzala na vážnou. Rád bych ti to řekl někde v soukromí, ale není čas. Mám schůzi se signori." vylovil s kapsy tabletku a nacpal ji do její pracky, když se ti dva signori upláceli k nim. "Dej to do přehrávače. Ano, je to ona," zašeptal a poklonil se příchozím.
"Pánové, můžeme jít," zachránil ji před pohledy a plácal je po rameni jakoby by byli staří přátele.


Sraz signori. 0:15, čtvrtý den.
Henry jako jediný z nich vypadal zatím jako člověk. Usadili se ke kruhovém stolu osvětlován jen svíčkou. Tak pozdě se dějí srazy pouze za jedním účelem. Aby všichni spali a nikdo je nemohl otravovat. On nepatřil k signori, ale nebyl jediný. Rebecca a její strýc a k tomu i Simon se na srazu objevil. Rebecca ale brzy odešla. Prý má nějakou důležitou pracičku někde jinde. Signori vedli nevázaný rozhovor, který neplánoval žádné velké zabíjení. To ale klamalo a Henry očekával, kdy na to konečně dojde řada. Došla.
"Rád bych se odebral k záležitosti, která se vyvíjí možná, že i špatný směrem. Bezcitný hrdina se objevil po sto padesáti letech."
Ten, kdo tím začal, byl právě zástupce ze zimního města, který se právě utápěl pod pohrůžkami a spousty mrtvými. Rozběhla se tam epidemii jejich vlastních látek, která se vytvořila jen k věcem v jejich laboratořích. Spousty signori se od toho distancovala, že s tím nemají rozhodně žádné styky a že to je jen jenom chyba města. Nebyla a všichni to tu tušili.
"Já jsem ji našel a také ji učím. Neprojevila se u ni žádná agresivita."
Publikum se zasmálo.
"Tak jak pro nás byl Bezcitný hrdina stvořitel, tak je pro nás i konce," promluvil signori, který mlčel už velmi dlouho a všichni ho považovali za moudrého člověka.
"Tak je i lidstvo stvořitel, tak i ničitel. Tyto věci se nesou pohromadě," opáčil Henry.
"Jaké řešení tedy máš?"
"Nechme ji pomstít se, nechme ji žít. Sama se musí rozhodnout, pokud ji budeme do něčeho tlačit, obrátí se proti nám."
Zdálo se mu to příliš jednoduché, ale všichni souhlasili. Simon se k němu naklonil a zašeptal. "Tím, že ji necháme pomstít, zjistí pravdu. I potom si myslíš, že bude na naší straně?"
Henry se na něho významně podíval. Simon pochopil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. července 2015 v 20:25 | Reagovat

Příliš pravopisných chyb tam nebylo, spíše kostrbatá slovní spojení, kde si podle mého názoru vynechala nějaká slova. Zkusím najít dva, která mě asi zarazila nejvíce:
"...nikoliv nepřipomínala čokoládu"- Myslím, že to spíše mělo být "ale ne tak, aby připomínala čokoládu", nebo rovnou prostě jen "nepřipomínala však čokoládu".
"...že budeš umět všemi dostupnými jazyky, které mám v databázi a budeš dokonce mluvit." - Vím, co jsi tím chtěla říct, ale nebylo by lepší "že budeš rozumět všem dostupným jazykům, které mám v databázi, a dokonce jimi i umět mluvit.", nebo něco takového.
Ale teď už k samotnému příběhu. Opět jsi mě nezklamala, je to dokonalé. Našla jsem tam napětí, ale i city. Sice jsem se místy ztrácela, ale to je možná proto, že děj na můj vkus běží příliš rychle, a je tam příliš postav najednou. Ale hodně jsem si v této kapitole oblíbila Any. Jen tak dále, píšeš úžasně!

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 4. července 2015 v 21:15 | Reagovat

Sakra, já budu muset číhat pečlivěji, jinak to nejde. Když jsem tady jako druhá, tak vždyky píšu jen "souhlasím s Karin" a tak dál :) Pokud bych tě mohla prosit, nedala by sis prosím na blog takové to okénko "zasílání novinek" (nebo jakže-se-to-jmenuje)? Pak by mi přišel upozorňující e-mail vždy, když vydáš nový článek, takže bych mohla komentovat vždy i do několika desítek minut od vydání. Já vím, že já to na blogu taky nemám, ale to je tím, že vydávám jeden článek za měsíc, takže by to u mě nikdo nevyužil.

No, konec předmluvy, čas na komentář samotný!

Tahle povídka mě prostě ohromuje. Z Any vyzařuje síla, je to výborná postava. Moc, moc, moc jsem si ji oblíbila. Také mám hodně ráda Rebbecu a Císaře.
S těmi občasnými kostrbatosmi má Karin pravdu, ale...myslím, že čtenář si smysl věty vždycky domyslí a to je hlavní, ne? Důležitější je příběh.

Vždycky se na další kapitolu téhle povídky těšívám jako vosa na zmrzlinu, zbožňuji tu atmosféru, a zbožňuji světy, kde se tvé povídky odehrávají. Jsou velmi naturalisticky nenaivní a promyšlené.

Uvidíme se u další kapitoly a přísahám, příště se alespoň pokusím komentovat včas!

3 Vanessa Vanessa | E-mail | 4. července 2015 v 22:31 | Reagovat

[1]: Moc děkuji. Opravdu je to pro mne moc důležité. Pracuji na tom a doufám, že se brzy zase zlepšim. Ještě bojují s stereotypy. Jako "má modré oči jako oceán". Snažím se přirovnávát jinak. Osobně je tahle kapitola náročná pro čtenáře i pro mě. Je tam spousty reálií, kterých se musím držet. To jsem ráda. Any je opravdu mocná osobnost a doufám, že se z ní nestane pipka. Děkuji!

[2]: Dobrá, já se to pokusím najít, ale dalo by se říct, že jsem anti -blogová. Moc se tu nevyznám a blog stojí za nic. Ale pro tebe udělám vše. Any a Císař jsou roztomilý, ale nejsou ideální. V obyčejném životě by si sedli docela dobře, ale tohle není obyčejný. No, uvidíš. Tahle kapitola je rozhodně spíše startovací.
Děkuji, je to od tebe moc milé a hezké. Jsem neskutečně ráda, že se ti světy líbí. Někdy si totiž říkám, že stojí za nic.

4 stuprum stuprum | Web | 10. července 2015 v 4:19 | Reagovat

Bezcitného hrdinu chci poznat. :)

5 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 10. července 2015 v 12:29 | Reagovat

[4]: To bys sis měl dát pozor, co řekneš, nebo dopadneš s dýkou v srdci. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama