In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

20. kapitola

25. března 2015 v 18:14 | Vanessa |  ďablová dcera!
Takžee...nemám, co dodat. Asi jen, že se mi to zdá celkem dobré na pochopení.
Pár věcí: Začala jsem tuto povídku přepisovat a předělávat, držím se originálu, jen tomu dávám svou dnešní podobu a trochu více čárek v souvětí. Mám jen otázku: Mám to dát do nové rubriky, nebo do staré?
Pěkné čtení!


1 kapitola je vložená a upravená!! -26. března

Lilith stála stále naproti a usmívala se. Kolem stoupal vysoký oheň a malý demonci ji tahali za plášť,

Allesiex udiveně mrkala a nebyla schopná promluvit.

"Omlouvám se za to přepadení. Asi bys jinak se mnou nešla," Lilith pohladila jednoho svého potomka. "Jsem dcera Percyho a Ziny, dcera démonu a matka novější démonu, jedna z nejsilnějších démonu na tomto světe. A taky jsem potomek rodů a proto jsi tu."

Allesiex se rozhlédla po dimenzi. Všude byli pouze démoni a rudá barva.

"Co všechno s tím mám společné, Lilith?" snažila se mluvit klidně, ale pach nervozita na ni usedl.

"Lilith je jméno lidí, víš to? Označuji tak první ženu Adamovu, matka démonu. Matka nás všech i mne. Ona opravdu existovala. Docela ironie, nemyslíš?" ušklíbla se a vykročila po planině.

"Pověz mi, proč jsem tu. Kdybys mne chtěla zabít, už bys to udělala. I kdybys to zkusila, myslím, že bys prohrála, sama to víš, cítíš to, že ti beru moc," ušklíbla se, i když nepochybovala že i Lilith si u spojení něco vzala.

Lilith to brala lépe než čekala. "Tak to má být. Slyšela si už o duhách tváře?"

"Královna Temnoty je oživila, ale pak to padlo do zajetí ďábla, proč?" zamračila se Allesiex, neboť si pamatovala, proč to tak chtěla. Mohla by tím ničit všechno kolem sebe.

"Správně, ale ďábel si myslí, že se s tím dá vše jen ničit, jenže tvá matka upravila duhy tváře. Chceš vědět jak?" stále se procházela po svoji dimenzi a po každé, kdy potkala větší démony, pohladila jej a dala pusu na čelo.

"Povídej."

"Tvá matka udělala hloupost. Začarovala do duch tváře všechnu moc rodů, jejich krev, jejich kosti, jejich moc a svázala to s posledními potomky. Zařídila však jednu věc, že duhy tváře bude moct používat jen její dcera a vezme si veškerou moc, kterou ukrývá duhy tváře, jen ona to dokáže, jenomže zapomněla na jednu věc. Pokud si aktivovala duhy tváře a já vím, že ano, všechny poslední potomky rodů to k tobě budou táhnout."

"Proč by měli mít takovou moc duhy tváře?" zajímala se a přitom na ní zaprskal jeden démon. To nebylo dobré. Lilith kráčela jako svůdnice a pohybovala boky sem tam.

"Rody nebyly jen královské, ale také mocné, proto dokázaly ovládat zemi, nebo skupiny. Jsou silní a zrozeni, proto aby vykonaly velké činy."

"Kdo všechno žije?" volala Allesiex, protože Lilith se vzdalovala. Snažila se ji dohnat, jenomže utíkala a byla stále na stejném místě.

"Zina, Percy, Serris, já, Kate, Karin, Déla, Xeisell, Jonathan, Nadzadr, Selma, Clair. Stačí pouze jeden potomek rodů, aby se tě jen lehounce pošimral a dostaneš zbývající moc."

"Počkej, Lilith. Nevidím, kde jsi!" zaúpěla Allesiex.

"Je mi to líto, Vyvolená, ale pro tvé dobro a dobro pro mé děti je dobře, když nějakou dobu uvízneš na jednom místě," prohlásila trpícím hlasem Lilith.

Rozhněvaně se zastavila a rozmáchla rukou. Nic.

"Lilith, právě si začala válku," zavrčela a poklonila se.



Její vlasy kvetly spolu s růžemi. Usmívala se předstíraným úsměvem do zrcadla. Dnes na její počest se rozhodla udělat hostina, kde se setkají i čarodějnice, víly i elfové, kteří poslední dobou mrzutě vzhlíželi ke každé zábavě. I královna smutně procházela vysokýma zahrady, kde ptáci cvrlikali. Thémet brečela každou sobotu u hrobu Sam a proklínala Transavase vším, co měla po ruce. Princ se usmíval a mluvil s obyčejnými elfy a uklidňoval je jako král. Všichni si mysleli, že brzy se také stane král. Královna včera uvítala neznámou cizinkou, která se rozhodla přenocovat a také se chtěla zúčastnit hostiny. Na sobě napínala zelenavé šaty se síťkou. Juv zatleskal a ona na něj zakřičela.

"Měl jsi říct, že jsi tady, ty idiote," překřížila ruce a frněla.

"Poslední dobou si zmeškala všechny naše schůzky v zahradě," To jí tak teď zajímalo.

"Juve, stanu se Císařovnou, je válka a mám si tě vzít, myslíš, že chci chodit po zahradě?"

Jeho výraz se nezměnil, ale když promluvil, dalo se poznat, že to přepískla.

"Mohla bys ses konečně vzchopit? Za nějakou dobou se utkáš v boji proti ďáblu a ty si teď děláš starosti? Užívej si života, protože ti dlouho nezbude. A i kdyby, myslíš, že na mě toho taky není mnoho?"

"Ne, tobě je to je úplně jedno," srovnala látku a skočila se stupínku. Obrátila se k němu čelem a nepoznávala jeho, všechno kolem sebe, avšak chystala se na válku každý den.

"Tak to se mýlíš, protože mám zodpovědnost i za tebe u svých krajanů a když nebudeš dobrou královnou, shodí tě, zabijí tvou sestru a všechny královny, jak dlouho myslíš, že čekají vílové?"

Prohlížela si jeho masku a nezbavila se přesvědčení, že už to nebude nikdy takové.

"Zavolej mi Meloarii, budu spolupracovat s čarodějkami. Jsem připravená stát se velitelkou jedné největší bitvy, Juve. A co ty a tvoje přátele? Jsou také?" mrkla na něho lišácky a on se vřele usmál. Políbil ji na tvář a přivolal čarodějku.



Jake vzpomínal na sen, který se mu zdál před několika dny. Kdy vedle něho znova povstávala a přešlapovala a dívala se k nebi, kde se rýsovala jejích zdárná budoucnost. Ale byla pryč a on držel meč a proti němu se řítilo dvacet trpaslíku. Musel se bránit, ale nehodlal. I když trpaslíci bojovali nejlépe z ras, všechny ozbrojil za pár minut, skrývali se natolik, že jejich nepřátele je ignorovali.

"Hledám vašeho velitele země," zvolal. S přinucením ho odvedli do jejich města v černých močálu, do hlavního města Montany, vytesané do hory.

Jejich velitel křižoval a ječel, ale nakonec se uklidnil a spokojil se s pivem.

Esmires, jméno jeho, nedovolil říct ani slabiku. Přivázali ho k židli a utrpěl několik zranění, rány se hojily rychle.

"Jak se jmenuješ?" projevil Emires zájem, když v sobě nalil třetí pivo.

"Jake."

"Proč tu jsi, Jaku?" zaostřil na něj, ale trpaslík tím vypadal ještě legračnější.

"Váše přátele mají problémy. Elfové, víly, čarodějnice se spojili proti ďáblovi, který táhne po celé dimenzi a konečně chce dobýt celý svět. Když zabije Vyvolenou, dimenze se prolomí, a on se dostane do lidské dimenze, kde bude řádit."

Trpaslík se zamračil,

"Dobrá, řeknu to tedy lepé. Proč jsi s tím přišel za námi?"

"Abych vás požádal o pomoc."

Zavřeštěl a smál se, jak praštěné sele.

"Nepomůžeme."

"Ale ano, pokud ne, sami zemřete."

Trpaslík rázem skončil a zbrunatěl. Své velké tělo nadzvedl a namířil prst na Jake.

"My a zemřít? Jsem nejsilnější rasa. My budeme žít ještě milion let!"

Jake znechuceně povytáhl obočí.

"Mýlíte se. Ozbrojil jsem vašich dvacet trpaslíku a ani jsem se nezapotil. Myslíte si, že jste stále tolik silní?"

Praštil do stolů a zavřískal jako poražený jelen. Mlátil kolem sebe, jako utržený z řetězu a neohlížel se na škody.

"Odveďte ho žaláře!!"

Jake se jen ušklíbl. Tak lehké to zas nebude, ale vždycky akci nepořádal, kdyby neinspiroval dva plány. A ty dva plány se vždy šikly.





Brána zavrzala a pootevřela. Proklouzla jim vysoká postava, která se smísila s davem. Před jejím zrakem se vzpínal hrad, který brzo padne do jejich rukou. Postava držela dlouho dřevěnou tyč vyřezávanou s ostrým bodcem na konci. Dostat se do hradu bylo až moc lehké a brzo se procházela samotným trůnním sálem, kde pózoval trůn, který se musí stát jejím vlastnictvím. Bylo to jako křeslo, ale z žuly a osoba přemýšlela, jestli královně náhodou nebolí zadek. Shodila plášť na zem a odhalila svůj úbor. Její vzhled upozornil jednoho vojáka, který přiklusal. Přitáhla ho k sobě a zašeptala své přaní a slíbila mu jeho postel s ní. Svolil se a brzy královna usedla do žulového trůnu. Zjevně otrávená a taky unavená, protože takový tlak se na ní podepisovala. Hostila víly a čarodějky.

"Kdo jsi?" prohlédla si ženu a její vzhled bil do očí.

Měla mikádo. Nalíčená velmi ostře s výrazným nosem a tenkým světlým obočí. Hnědě oči provokativně mrkaly na vojáky po jejím boku. Její oblek byl riskantní pro ženu. Vysoké černé podpatky a černé punčochy. Krátké červené šaty s velkým výstřihem. Do žlábku visel náhrdelník s křížem.

"Zina, má královno. Z rodu prvního."

"Vítej," objala ji ihned. "Co vás k nám přivádí?"

"Náročné cestování, hledám svého kamarádka Jake," usmála se sladce a mrkla svůdně na vojáka.

"Ach, ano. Ten odcestoval velmi brzy. Moc se tu neohřál. Je to takový kluk ještě. Nerozhodný, ale velmi působivý," chválila ho a Zina nakrčila nos. Její kamarád. Podvraťak, který jí zradil.

"Chci jen přespat a trochu se najíst, odejdu co nejrychleji," lhala.

"Dobrá, zůstaňte, jak dlouho chcete, ale omluvte mne. Moc práce a málo lidí," znova vřelé objala a postrkovala se k východu. Brzy už nebude nikam muset spěchat.



Allesiex ležela na rozpálené zemi a nehybně pozorovala rozbouřené červené nebe. Brzy jí docházelo, že je v naprosto nenormální dimenzi, kde určitě nechce pobývat celý život. Přemýšlela nad tím, jak mohla být tak stupidní a znova naletět. Kdy se poučí? Kdy konečně ona bude mít nad svým živote moc? Nedokázala už ani pohnout hlavu. Kouzlo sílilo a ona se unavovala. Nepokoušela se dostat pryč. Škubala hlavou a krk jí bolel, když najednou uslyšela vysoký hlas ženy. "LILITH!"

Blízko ní se ozvalo zaúpění. "Co chceš, Jehižad?"

To jméno jí bylo neobvykle známé, ale vybavit si dokázala jen útržky několik vzpomínek.

"Co jsi jí to provedla? Řekla jsem ti snad, abys si jí sem přivedla?" ta žena byla nevrlá a rozhodně mocná, protože po celém těle se jí rozlila pohoda a začala se hýbat.

"Jehižad! Víš, jak dlouho mi trvalo to kouzlo vytvořit?" naříkala Lilith.

"Jdi pryč. Musím si s ní promluvit, když už si jí sem přivedla!" nařídila Jehižad a žena se podvolila.

"Vstávej, děvče," odněkud se vynořila ruka, která jí pomohla na nohy a dostala z místa, kde se před ní vynořila šedá stařenka.

"Děkuji vám," pronesla ostýchavě a připadala si před ní tak malá.

"To já děkuji tobě. Mé jméno je Jehižad a určitě mne znáš," usmála se laskavě.

"Nedokážu si vzpomenout,"

Žena položila ruku na její čelo a vynořily se vzpomínky dávno ztracené.

"Vy jste ta legendární kouzelnice?" užasle pozorovala ženu.

"Ne, já jsem magická bytost, kterou kouzelnice vytvořila a ke konci života jí předala všechnu moc. Proto mám také obličej, její obličej." odvětila neklidně. "Víš, co jí k tomu vedlo?"

"Kvůli ďáblu, ne?"

"Ano. Protože ho vytvořil jeden z nemocnějších kouzelník. A dal do něho svoji vlastní duši. Víš, proč tvá babička je smrt? Proč ďábel je syn smrti?"

"Smrt mi to nevysvětlila. A za tu dobu, co jsem tu, jsme se o to ještě nezajímala, nevím, co mám dělat, nevím, co přede mnou stojí a co je důležité," vyhrkla tato slova. Už dlouho jí to zaměstnávalo.

Jehižad se nadechla a její oči byly tolik milé. "Kouzelník musel zabít tisíce lidí. To byl daň za vytvoření ďábla. Když je smrt použitá k věci, která se zhmotní, stane se jeho matkou, jako tvoje matka je dcerou života. A k tvém potížím Allesiex, ty víš, co máš dělat a závisí na tobě vše."

"Proč to všechno ten kouzelník dělal?" vyjekla.

"Má milá, brzy se naučíš, že nikdo není úplně dobrý a nikdo není úplně špatný. Dostal k tomu důvod. Ještě před rody, před všemi, co máte zaznamenané, žili pouze několik silných lidí z niž se pak vytvořily rody a on se chtěl stát králem, taky na to měl právo, jenže se k němu všichni otočili a on zapřísahal, že bude vládnout všem dimenzi."

"Dimenze? Stále nechápu, co vlastně představují."

"Někdy ani já nechápu jejich podstatu, ale za jeho dobu byla jedna dimenze. Jenomže se stala potopa světa a úbytek organismu, po potopě se zjistilo, že se dimenze roztříštily, ale stále byly spojeny. To však ďábel změnil před tvým narozením. Nikdo přesně neví, co se stalo, ale dostal se do magických linek, kde zapustil svou černou magii, která roztrhla dimenze a žijí na sobě nezávislé, což není dobré. Dimenze se potřebují jako lidé přátele."

Allesiex každou informaci zpracovala a dílky zapadaly.

"Nikdy nezapomínej, že vše nedokážeš sama. Potřebuješ Jake a přátele. A nezapomínej, že i dimenze tě potřebují, nezapomínej na matku ani na otce."

Jehižad se otočila a vedle Allesiex se otevřel průchod.

"Co mám, ale udělat prvně?" zvolala na starou ženu. Ta se zastavila.

"Zažeň ďábla, jinak se nebudeš moc vyvíjet, zažeň ho a objeví se přátele, kteří ti pomůžou ho porazit."

Allesiex už Jehižad nikdy neviděla. Prošla portálem a přemýšlela, kam dorazí teď. A co bude dělat? Jeden nápad se už jí nořil v hlavě, ale bude muset zklamat Jake. Nemůže za ním do království. Musí najít rodinu, ale ještě před tím musí najít magickou linku a ještě před tím se musí zastavit do Warqu a možná ještě před tím bude muset zavolat Clair. Avšak netušila, že se pořadí, jaksi přehází. Vynořila se na známém, ale i cizím místě. V hrobce Jehižad, zapečetěné hrobce.



Prodírala se hustým lesem. Připomínalo jí to jedno místo v bájích, v které se narodila. Ten den, kdy se to prý uskutečnilo se narodila. Od té doby jí matka vyprávěla tento příběh před spaním. Bylo to o královně WQueho, kterou chtěla zachránit Selma před tralami a přitom poprvé vylezli draci a začali řvát zoufalství. Říkalo se tomu den Lítosti. Stal se i svátkem. Tracy zrovna narazila na místo, kde nebezpeční tralové zaútočili na královnu, kterou pak na svá křídla vzala Selma. Poznala to místo podle skvrny na zemi, která nikdy nezmizí a malé vyryté hvězdy. Také znala povídačku, že tu má hrobku Jehižad. Však tomu nevěřila, už nezažila Jehižad, nezažila její věk, ale její osobu znala a proto jí překvapilo, že se před ní objevila ve stříbrných šatech a velmi zničenou a unavenou. Vrásky se prohlubovaly, nedokázala si představit, jak může být stará, vždyť zažila dobu před rody a mnohem dál, kam nesahá paměť ani magických bytostí. Je to sta tisíce let. Jehižad se neusmívala, ale upozornila na sebe kývnutím hlavy. Před ní se cítila slabá a malá. Mlčky se pozorovaly. Netušila, co má říct. Její oděv byl roztrhaný od větve a vlasy rozcuchané.

"Vítej, dcero Wwesna, vnučko Wqueho, pravnučko Dromíra, prapravnučko Standry Veliké Zakladatelky. Znala jsem každého člověka v tvém pokolení, se všemi jsem se spřátelila a nakonec trpěla nad jejíma hroby. Standra byla jako moje dcera, kterou jsem nikdy neměla a proto jsem přišla k tobě."

"Je mi ctí se s tebou poznat," hrdě se vztyčila a Jehižad se stařecky zasmála.

"Stejná jako Standra, ani nevíš, jak jí seš podobná až na to, že ona byla kouzelnice a ty jsi z větší části démonka. Ale přesto máte obě dobré srdce, nese se to ve vaše pokolením, kdybych řekla v rodě, musela bych na pár případu zapomenout." usmívala se pouze lehce, trpěla. To poznala i Tracy. "Přišla jsem k tobě z dobré vůle, protože vím, že ti byl předurčen těžký osud a chci pomoct tobě i tvé dceři."

"Vy víte něco o mé dceři?" podivila se.

"Vím, kde dokonce je," v její očí se usadil smutek a její tvář se hroutila k zemi. "Nezbývá mi mnoho času. Ještě den nebo více a to musím zařídit ještě několik věcí, abych mohla spokojeně odejít. Jedna z věcí je předat ti pár vědomosti a také pomoct s tvou dceru. Poslouchej mě pečlivě," Tracy se k ní instinktivně naklonila. "Až odejdu, usadí se v tvém mozku učivo, které musíš naučit Allesiex, potřebuje tě jako ryby moře. Uč jí svoje umění, i když je temné, ona zvládne cokoliv, i kdyby si mi to nechtěla uvěřit, nezapomeň, kdo je její otec. Nosí v sobě temnotu z obou stran."

"Děkuju," dojatě zamumlala.

"Je v mé hrobce, sama si tě najde, neboj."

Unavená tvář se vytrácela a její hmotné tělo světlalo až zmizelo úplně. Až na její oči, které stále vysely ve vzduchu a Tracy velmi děsily.

"A ještě něco Tracy. Vzpomínej na svého otce a nejvíce na svou předchůdkyně Standru. Nikdo není temný," ševelilo se ve větru její tichý hlas jako zpěv holubů a Tracy to připomnělo její dny v dětství, kdy se dívala na svou matku démonku a otce kouzelníka, jak se objímají a stejný hlas k ním promlouval, ať se milují i přes všechny útrapy. Také den v její dospělosti, kdy její moc dosáhla největšího stupně a drtilo ji to i ve spánku. I ten hlas jí šeptal do ucha, že vše přejde. V té chvíli Tracy došlo, že ztrácí přitelkýni o které nevěděla a že už nikdy nebude mít takového strážného anděla. A také by jí zajímalo, jak Stadra se seznámila s Jehižad, i když znala odpověď. Padla na kolena. Život se rozhodl jí obrat o vše, co milovala. Otce, matku, manžele, kamarádku, dceru, syna. Vše na, co jí záleželo.



Vlasy jí vlály ve větru na vrcholku kopce a shlížela na zem. V ruce držela břitvu lesknoucí se na slunci. Z břitvy kapala krev a vytvořila louži vedle majitelky, která klečela. Majitelka se třpytila v paprscích zapadajícího slunce. Žena se otočila a usmála se. Spíše dívka. Její rysy něžně napínaly. Její pleť dokonalá jako samotné slunce. Nebeské modré oči se usmívaly, i když její čepel zbarvená od krve a ne tak nedávno. Kolem ruky měla obvázanou slonovinu a břitva se jemné komíhala ve větrů. Vstala a odhalila své dlouhé nohy. Majitelka břitvy oblečená do tuhé kůže s vysokými boty a podrážkou se nezdála být tolik nebezpečná, avšak břitva dodávala hrůznostrašný vzhled.

"Je naprosto úžasná," blahosklonně ji pohladila a nabídla svému příteli na prozkoumání. Ten ji zase nabídl kopí. Břitva zbroušená a ostrá neměla žádné vázaní. Byl to jako osten, která jste nalezl v lese, nebo střep ze skla, avšak tahle ještě do sebe něco více měla.

Její čepel ze skla se blýskala, v tom sklu se tajně rodily neonově červené linky, který se seskupily a vytvářely pomyslnou síť. Mezitím dívka obhlížela kopí, vysoké jako ona z dřeva tak krásného, že ho neznala. Jenomže bodec byl ještě zajímavější. Žhnul a zářil ve tmě a bylo stejně ostré jako její břitva.

"Nikdy jsem si nemyslel, že budu držet v ruce něco ztracené více než tisíce let," znovu si vyměnili své vraždící nástroje a uložili je bezpečně pryč. Zlatovláska objala svého spolubojovníka ve stejném koženým obleku jako ona až na to, že on měl dlouhé rukávy a ona pouze ramínka a holá paže. Jeho ruce pokrývala krev, ale jim to nevadilo. Dlouho se jen tak objímali, než se vykroutila dívka s ďábelským úsměvem.

"Budeme už muset jít, Nadzadře." Pohladila ho po tváři a znovu se v její ruce objevila ta zatracená břitva.

"Jednou budu muset poděkovat Maffii, ale hlavně jejímu otci bez kterého by ani nevznikli," zasmála se chladně a od úst jí vítr bral slova.

"Umíš si představit, že to kopí před tisíci let držel?" ozval se Nadzadr a překřikoval vítr.

Uviděl pouze její vyšklebenou tvář a pomstychtivé oči. Začínal se ji někdy bát, ale on tu byl černokouzelník, ne ona. Pomalu scházeli z vrchu a díval se na galeony z, kterých vystupovala armáda nestvůr.

"Tak blízko a tak daleko," zamumlal a přispěchal ke své dívce, která kráčela sebejistou chůzi. Brzy obešli celý vrch až stáli na břehu studeného moře, kterým jim omýval nohy.

"Co teď?" obrátil ji k sobě ramenem a ona nenávistně vzhlížela k nebesům.

"Víš, co chci. Odplatu," zavrčela.

"Tomu se neříká odplata, Karin. Tedy aspoň, co já o tom vím. Chceš zavinit válku a sama v ní zemřeš. Kdykoliv bych do toho šel sám, protože temná stránka je má rodina, ale nechci ztratit tebe."

Jakoby do ní udeřil a zahanbeně se červenala. "Máme ale Muffiho kopí a Maffii břitvu."

"Myslíš, že nám to pomůže?" rozčiloval se nahlas.

Tyrkysově zelené oči se do něho probodly. "Tak proč si mě sem tahal? Abych zabila dva nevinné lidí a získala jen tak pro nic za nic nějakou břitvu?"

"Potřeboval jsem to k něčemu jinému," odsekl nevrle a začal přeházet přes pláž.

"Zase jenom ty, ale jak máme být tedy partneři?" ozvalo se po chvíli a jeho naštvanost vyprchala rázem.

"Chceš říct, že tě nemiluju?" uchopil ji drsně za paži, ale po slonovině mu sjela ruka a nevrle ji uchopil za bok.

"Ne, to jsem říct nechtěla, ale pokud mne tedy miluješ, uděláme to." Letmo ho pohladily její vlasy a odstrčil ji od sebe až málem upadla.

"Fajn!" rezignovaně se chopil kopí a zašklebil se.

Karininy oči se zableskly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čtete rádi?

Ano, ale čtu málo 37.5% (3)
Ne, je to nuda. 25% (2)
Ano, čtu pořád! 25% (2)
někdy 12.5% (1)

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 25. března 2015 v 19:38 | Reagovat

Zajímavě se to vyvíjí, líbí se mi, jak děj neustále běží kupředu, a každá postava je prostě jiná. Zbožňuji Allesiex. Jen Karin mě v této kapitole naštvala, ale chápu, že pro to, co dělá, má docela pochopitelné důvody. Alespoň si myslím, že je má. Jestli ne, tak si mě nepřej :-)
Vůbec nevím, co k tomu více říct. Prostě jde vidět, jak je to krásně propletené, a přesto stále docela pochopitelné, a vážně máš talent.
Mimochodem, hrozně mě dojalo, co jsi o mě napsala v Oblíbených odkazech. Myslíš to vážně?

2 Vanessa Vanessa | 26. března 2015 v 18:57 | Reagovat

[1]: Děkuji, velmi si toho vážím. Oh, i já ji začínám milovat. Přišla mi jako holčička, ale teď, když tu přepisuju, je čím dál tím sarkastičtěji. Karin má důvody a baví mě za ni psát, takže se neboj, že by byla taková mrcha, jako v téhle kapitole. Přišla jsem na nový systém.

Myslím to zcela vážně. Prozradím ti, že já vkládám do napsaných slov více citů a neberu je zpět, než to co říkám.

3 Rosetta Rosetta | Web | 28. března 2015 v 9:22 | Reagovat

I já bych to líčení očí nezvládla :D

4 Elis Elis | Web | 29. března 2015 v 17:17 | Reagovat

Píšeš skvěle, děj má spád a nádherně popisuješ situace...

5 Vanessa Vanessa | 31. března 2015 v 21:51 | Reagovat

[3]: uff, nejsem v tom jediná : D

[4]: Moc děkuji, tvé komentáře mě vždy potěší. Jistě už máš pokračování milostných rošád,že?

6 Elis Elis | Web | 4. dubna 2015 v 0:06 | Reagovat

[5]: Není zač, píšeš skvěle..."Milostné rošády" budou v pondělí, dnes je pokračování dalšího příběhu "Jak se zbavit muže"...

7 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 8. dubna 2015 v 21:21 | Reagovat

Konečně Allesiex pořádně na scéně! Jedna z mých asi dvaceti nejoblíbenějších postav...
Všimla jsem si, že máš úplně úžasnou slovní zásobu. To ještě více dokresluje tvůj jedinečný styl psaní. Jak říkám, jedinou stránku tvé povídky bych poznala mezi tisíci :)
No, já se v tom zase dokonale ztrácela, ale lepší už to se mnou nebude :) Myslím, že je to naopak- čím více se v tom ztrácím, tím lépe, protože tím promyšlenější to je, ne?

Opravdu mám tuhle povídku moc ráda. Zajásala jsem, když jsem viděla, že jsi vydala novou kapitolu a s chutí jsem se pustila do čtení, na druhou stranu bych si ale nejraději dala sama sobě facku, že to komentuji teprve teď. A druhou za to, že ještě nemám dopsanou odpověď na tvůj e-mail. Kdyby opravdu šlo fackovat sama sebe, už bych měla tváře dávno celé fialové.
Víš, vždycky, když se podívám do tvých oblíbených odkazů, rozpláču se dojetím...a pak výčitkami, že si to nezasloužím. Chovám se k tobě v posledni době učiněně hrozně, komentuji totiž s měsíčním zpožděním a mé e-maily nedávají vůbec smysl. Odpusť mi to prosím, moc mě to mrzí. Jenže omluvou se věci vždycky nenapraví, já vím.

P.S.: A další kapitolu tentokrát vyhlížím jako strážní pes a okomentuji ji rychle, přísahám!
P.S.S.: Hm, Černé nebe jsem taky ještě neokomentovala, to se musí napravit!

8 Vanessa Vanessa | 8. dubna 2015 v 22:06 | Reagovat

[6]: To už abych na to vlétla.

[7]: Popravdě jsem si komentáře nevšimla, protože jsem na blog nešla, ale najela mi omylem zrovna tato stránka (někdy, když nemohu spat pročítám tuto povídku, abych nezapomněla souvislosti) a milé jsi mě překvapila. Víc než to. Tak dlouhý komentář si nezasloužím!

Oh, taky jsem měla takový pocit, že tam velmi dlouho nebyla a ze jsem ji tak trochu odstrčila na vedlejší postavu, však to ale není pravda. Smím ti prozradit,že teď se jí budu věnovat. Má toho před sebou hodně!

Je pro mne strašně důležité, že čteš mé povídku a také i zpožděním komentuješ, protože jak už jsem říkala, nedokážu vidět chybu, ale vy ano. Už sebemenší komentář od vás mi pomůže a já vám toho tolik dlužím. A hlavně tobě, protože i přesto, že jsem byla mizerná a jsem mizerná spisovatele, jsi stále se mnou a tak prosím nevyčítej tvé chování, protože pro mne si důležitá už jenom ty. I přesto, že mé srdce bolí a duše prázdná, si mě nesmírně nadzvedla. I já kritická na vše mám slabé chvilky a to je právě tato.

Ještě k tomu začátku. Dojala jsi mne! Spletivost je u mne normální, sama mi někdy nechápu své úvahy.
Mne nevadí, že píšeš pozdě, (sama mám přečtenou tvoji recenzi a komentář stále nic) To já se náhodou doopravdy fackuji. Ale mírně, slabota jsem.
Opravdu se za nic neomlouvej, vždyť jsme na tom úplně stejně!
P.S: Vážně musím dopsat ten komentář
P.S.S: i přesto, že jsem labilní, těším se na projekt až započne!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama