In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

-2- Černé nebe

10. března 2015 v 8:00 | Vanesa |  Černé nebe
Tuto kapitolu jsem si užívala s každým slovem, každým jejím činem. Dala jsem jí něco ze mne a její příběh bych však žít nechtěla. Užijte si čtení!
A
Ráno ošklivých
Sii.
Svůj příběh vám začnu vyprávět od začátku.
Bylo mi tři, kdy se nad námi ozvala palba. Má matka mě uchopila do náruče a vynesla z domů. Tam mě položila a prohrábla mé medové krátké vlasy. Usmála se velmi křivým úsměvem."Utíkej" poslední slovo, které mi věnovala a ponechala mě všem v okolí. Zavřela za sebou těžká vrata. Slyšela jsem palbu, byla jsem uchvácená tou krví, která všude tekla. Pak se ozval křik mé matky a jeden výstřel. Vše utichlo. Zasmála jsem se dětským hlasem, když mě někdo vzal za ruku a odtáhl od domů. Ketie mě držela pevně za ruku, bylo to děvče od sousedů, věčně bito, ale usmívalo se. Tehdy jsem netušila, že mě zachraňuje. Ječela jsem a ječela. Schovala mě do garáže s traktory, kde jsme se necelý týden schovávaly. Pak nás našel snědý muž s dlouho pistolí a řval na své vojáky, ať nás vezmou. Začala jsem křičet. Odpálili Ketie a já jsem stále křičela a v mých žila se nakupilo tolik strachu. Udeřil mne a já spadl na zem. Začali na sebe něco pořvávat nesrozumitelnou řečí. Jeden se vhrnul na druhého, který mne udeřil. Pistole spadl hned vedle mé malé hlavičky. Zvědavě jsem si ji prohlížel a také jsem ji nebezpečně uchopil do malé růžově ručičky. Mezitím zemřel ten, který se mi nejspíše zastával a nade mnou se skláněl oplzlý a nechutný muž s holou hlavou. Chtěl mě znova udeřit, jenomže já jsem se obránila vystřelila jsem z té hračky. Tehdy jsem nepochopila, že jsem sebrala jeden život.

Po deseti letech jsem stále žila. Jedna žena si mě vzala do péče mimo exil a ukrývaly jsme se v jednom nevěstinci, neboť ona byla její majitelkou. Vychovala mě a taky pak mě využívala do své práce. Často k nám přijížděli z islámského státu muži, kteří měli rádi třináctileté děvenky, pak jsem tu byla já. Zrovna jsem si hrála s tříletou dívenkou, která má stejný osud jako já. Být zneužitá. Ten den přijel Rus Antolij, který si mě všiml a zeptal se, jestli už pracuji. Musela jsem mu říct pravdu. Pohladil mě po tváři. Zjistila jsem večer, že si mne koupil. Odjela jsem s ním na sever a brzy jsem vskutku netušila, co mám říkat, abych o dálila čeho jsem se tolik bála. Nedošlo k tomu. Ještě předtím nás zastavili z islámského státu a zabili Antolije. Další zmařený život.

V ten den jsem byla ještě odvezená do laboratoře. Milý pán se mě prohlížela a štípal do kůže. Pak odešel. Po čtrnácti jsem pobývala v laboratoři stálé, ale rozhodli se mi říct, že chtějí zkusit na mě nějaký pokus. Tehdy když mi strčili do nějakého přístroje malíček a odešli, jsem si konečně vzpomněla na ten okamžik se zbrani a na matku. Tehdy jsem se rozhodla utéct a taky mě k tomu hodně nahrávalo. Nechali pootevřené dveře. Stačil málo a mohla bych být konečně plně svobodná. A udělala jsem něco, co bych si asi odpustila v normálním životě. Uřízla jsem si ten malíček a ubíhala pryč. Brečela jsem bolestí. Z malíčku mi tekla krev, tak moc, že jsem dostala strach z vykrvácení. Nechápala jsem to, jak jsem se dostala ven, ale byla jsem venku.

Rok jsem se schovávala velmi dobře. Jídlo jsem měla i domov. Jenomže mě pronásledovali a já to tušila. Ten den, kdy jsem málem umřela, pršelo příšerné moc a nedokázala jsem nic vidět. Utíkala jsem zrovna před šíleným chlapcem, který mi chtěl ukrást chleba. Po pár metrech jsem ho už za sebou neslyšela. Otočila se. Neviděla jsem přes déšť, ale ozvalo se nastartování motorů a já tehdy pochopila, že je po mě. I přesto jsem se nedokázala vzdát a hnala se po úpatí. Po chvíli mě zastavil sraz a já neměla kam utéct. Slyšela jsem otevření dveří.
"Přišli jsem si pro tebe," ten hlas jsem znala z laboratoře. Pan doktor. Podívala jsem se ze srázu dolů. Zatočila se mi hlava závratí.
"Nemáš kam utéct." to bych sama nevěděla. Musela jsem se rozhodnout, co nejrychleji, protože mi na tom záležel život. Vybrala jsem si to nejhorší, co jsem mohla. Skočila jsem ze srázu. Voda mi obalila celé tělo.

Nalezli mě po týdnu. Umírala jsem a tehdy jsem pocítila smrt na vlastní kůži. Čekala mě trest. Byla jsem odvezená do exilu 16, kde jsem sledovala všechny ty neznámé tváře u jídla. Byla jsem na tom závislá. Všichni pochodovali jako v nějakém rytmu bez cíle, bez myšlenek. Jako dav, který nešel rozeznat jednoho od jednoho. Byla jsem jediná, která si to všechno kolem uvědomovala? Zaujal mě, však jeden chlapec, který se smutně usmíval na matku, která bláznivě švitořila. Už toho měla taky za sebou hodně, ale chlapec mi se odlišoval pouze vzpouro, která mu odkapávala od každého slova, i když si to sám neuvědomoval. Chtěla se mu ukázat, že jde myslet, že se jde vzbouřit.

Byla jsem předvolána k řediteli. Byl velmi podobný člověk, jako můj doktor. Usmíval se a vedle něho seděl malý snědý chlapec nevinný jako klidné jezero. Už tam stály dvě dívky mého věku. To nevypadalo dobře.
"Vítej, vítej. Pozval jsem vás proto, že máte stejné zkušenosti."
Chlapec netušil o čem mluví, ale my ano.
"Jaká z vás bude mým dozorům dělat přítomnost?" zeptal se ledabyle.
"Co ty Elso?"
Elsa plakala a odhazovala si blonďaté dlouhé vlasy. Líbila by se každému dozorci svými proporcemi.
"Ne," zakňourala. Odchylovala se svou tváři. Jako anděl.
"Zabij ji," poručil otec synovi a já jsem vytřeštila oči. I já, když jsem zabila svého prvního člověka mi bylo miň, jenže jsem si neuvědomovala následky svého činu, ani jsem sama nepoužila tu zbraň, kdybych tušila, co by se stalo, jenomže chlapec znal pravdu, jako my, jako jeho otec i přesto, že to byl nevinný, nezkažený člověk ho sám otec donutil vzít pistol a vystřelit. Udělal to. Dejte chlapečkům zbraně a můžete očekávat neštěstí. Něco mi říkalo, že jeho otec pistol držel dříve než já. Možná kvůli tomu islámské státy na nás zaútočily. Jenomže, kdo by jim nakoupil pistolky?
"Co ty Katerino?" Ptal se ženy, podle všeho, se zarudlou tváří a vyholenou hlavou. Ta by se jim tolik nelíbila, avšak přikývla a ředitel si slastně mlaskl. Nechal ji odvést a já jsem začala zpochybňovat svoje rozhodnutí, nedostala jsem čas si ho rozmyslet.
"A ty? Seasno?"
Ohromilo mě, že mě oslovil jménem, které jsem dosavad neslyšela. Mlčela jsem. Nakoukl do mého spisu.
"Seasno Isis Ildiruko? Nepletu se?"
Tak teď už jsem mrkala na všechny strany.
"Tak hopem," zařval. Prudce jsem zavrtěla hlavou a prohlížela si chlapce, kterému naskočila husí kůže z druhé vraždy.
"Staneš se novým rekrutem a uvidíme, co s tebou provedeme dál."
S chlapcem nám odpadla tíha z ramenou, neboť vražda se vykonat nemusela. Já jsem však předpovídala ještě horší neštěstí, který mi život může dát.

Ulehla jsem ze strachem do postele a přemýšlela jsem, že bych odcestovala do světa bez zla. Zavraždit nikoli, jen snít. Dělávala jsem to tak často v tomto exilu a nic mě z toho nemohla probrat, ale dneska jsem se rozrušila už jen ze zvuku na chodbě. Vylezla jsem z postele a vypochodovala na chodbu, kde polekaně uskočila nějaká postava.
"Kdo jsi?" ten hlas melodicky stoupal a prohluboval. Mužský.
"Já..já..," schovávala jsem se za roh, protože se na chodbě rozsvítila všecka světla. Byl to ten chlapec, kterého jsem pozorovala u oběda, večere, snídaně a u práce.
Pelášil pryč a já jsem chtěla slyšet znova ten hlas, že bych byla schopná ho pronásledovat.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 10. března 2015 v 20:49 | Reagovat

Musím říct, že tato kapitola se mi vážně líbila. Bylo v ní spoustu napětí a překvapení, a oblíbila jsem si některé postavy. Co mě malinko rušilo, byla opět některá slovní spojení. Pochopila jsem, co jimi chceš říct, ale občas byla vážně kostrbatá. Uvedu ti příklady:
"Chtěl mě znova udeřit, jenomže já jsem se obránila vystřelila jsem z té hračky. "
Asi to mělo být "Chtěl mě znova udeřit, jenomže já se ubránila- vystřelila jsem z té zbraně."- ale celé je to nějaké podivné.
Také mě občas mátlo přepínání pohledů. Obvykle s tím u tebe nemám problém, ale tedy mi to přišlo zmatené.
Ale jak jsem již říkala, je to nádherná kapitola, dokonce mě i dojala. Jen tak dále!

2 Vanessa Vanessa | 10. března 2015 v 23:22 | Reagovat

OH, děkuji! To vím z čeho pochází
Chtěla jsem do té věty dosadit "jenomže"
Právě tady je to přepínání docela jednoduché,protože je to pořád o stejné osobě a navíc to jde postupně v časové linii. Nevadí, jinak děkuji, že píšeš ty chyby,velmi mi to pomáhá

3 Elis Elis | Web | 13. března 2015 v 18:18 | Reagovat

Krásné a napínavé, přečtené na jeden nádech...

4 Kejt Kejt | Web | 15. března 2015 v 17:13 | Reagovat

Ahoj, omlouvám se ale dlouho jsem tu nebyla, škola, snad chápete, ale už jdu zase otravovat! :D :)
K článku, skutečně se ti povedl, je to velmi napínavé, těším na další díl, hltám slovo za slovem..
Jinak, velmi mě potěšilo, jelikož jsem si všimla reklamy na můj blog u tebe. Děkuji, já sebe někdy taky překvapuju, co mi to vychází z hlavy.. ;)
..a poslední věc, kterou jsem chtěla sdělit je, že se opět pokusím stát aktivní a dneska jsem učinila první krok-vydala jsem další část Katherine, takže doufám, že se na můj blog ještě někdy někdo koukne... ;)
Ahoj,
Kejt :)

5 Vanessa Vanessa | 18. března 2015 v 15:18 | Reagovat

[3]: Děkuju moc, Elis. Koukám, že ti dlužím pár komentářů.

[4]: Dobrá, jsem ráda, že tě po dlouhé době vidím a rozhodně se podívám, jen počítej s tím, že mi to chvíli bude trvat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama