In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

Proč neumírám?- V. kapitola

14. února 2015 v 0:02 | Prostě Vanesa |  Proč neumírám?
Nic jsem si nepamatovala. Události se nakupily na sebe tak moc, že jsem nedokázala rozpoznat, jestli tamto bylo včera, nebo už dneska. Jedno jsem však věděla. Všichni jsme žili. Niledil se z toho dostával rychle. Jeho imunita se pěkně předváděla, ale za to Šerial se horšil. Od té doby, co jsem ho viděla naposledy, uplynulo dva dny a já mezitím stále ponocovávala před tou bránou. Jeho stav mi ale nehodlali utajit.

Pokojně seděla v černé dodávce, v které spala. Niledil zaklepal na sklo. Překvapilo jí to, že ho vidí tak čilého. Oznámil jí, že může konečně do centrály neboli základny. Vojáci jí konečně pustili dál, ale nečekalo tam nic pro ni. Odvedli jí do bílé místnosti i s Niledilem. Ten poukázal na skleněnou krabici. Do toho měla vlézt. Voják jí otevřel průhledné dveře a ona se do nich dostrkala. Zoufalství se jí tlačilo na spánek. Přes sklo viděla, jak Niledil pozoruje vše, co se děje. Jak pátrá po něčem. Nebo spíše hlídal, aby jí něco neprovedli. Pak to začalo fungovat. Do hlavy se jí vkrádaly nějaké neurčité bláboly. Pak se jí podlomila kolena a ona zavřeštěla. Takovou bolest nezažila ani, když dostala poslední záchvat. Bušila do skla a volala o pomoc. Niledil z druhé strany bušil a ječel, co se sakra děje. Však nikdo z nich nic neudělal. Neukončil její strasti. Tato krabice totiž sloužila vyčistění od afrodiťáku. Pokud vás afrodiťáci použili jako agenta, zabilo vás to. Z jejich rukou jí vytékala hnědá tekutina a z úst vytryskla červenozelená věcička, která se pohybovala k ní. Poznala, co to bylo, před tím než se to vkradlo do jejího těla. Léky od Michaela. Vojáci netrpělivě čekali než Valorie zemře, jenže ona pouze omdlela.

Probrala se v místnosti, kde rozmlouvali dvanáct rádců. Dvanáct rádců základy.
"Už se probrala," přerušil je nějaký hlas. Poznala Ezrial, který k ní mluvil hrubě. Zvedla hlavu a spatřila dvanáct rádců a dva muže. Ezriala a Niledila opírající se v rohách. Dvanáct rádců se hodně lišilo. Žen tam bylo pět a mužů sedům. Jeden z nich, ten který vypadal jako velitel, jí někoho hrozně připomínal. Nejblíže k ní seděla žena s červenými vlasy, pokryta vráskami a s bořicím hlasem.
"Ty ženo, jsi byla agentka afrodiťáku a přivedla na nás záhubu. Za to musíš být potrestáná."
"Jak se jmenuješ?" promluvil muž s brýlemi a se slizkým pohledem. V ruce držel nějakou modrou věc a před sebou se mu roloval papír.
"Valorie," zakrákorala.
Dvanáct poradců utichlo.
"Kdo je tvůj otec?"
"Umřel, odvedli ho afrodiťáci."
Něco zaskřípalo a dopochodoval třináctý rádce, kterého ale znala.
"Já jsem její otec," promluvil vysoký muž a ona po dlouhé době spatřila svého otce s urputným výrazem a bolestí v očích. Asi se nepředstavoval takové shledání. Dvanáct lidí se nadechlo.
"Přejděte k věci," nařídil rádcům jejich velitel a její otec.
"Je obžalována ze zrady. Její trest je smrt. Zítřejší," žena s rudými vlasy se na ní smutně usmála.
"Proč?!" vyjekla.
"V tvém těle se našla látka, která se používá k nalezení jejich cílu," vysvětlil jí otec.
"Takže, takže… pokud se nemýlím, mě zabijete?"
"Ano," všech dvanáct rádců souhlasilo.
Nastal nejhorší den jejího života a ani její otec jí nehodlal chránit. Nebránila se a nechala se odvést. Cestou do vězení jí uhodili do spánku. Znovu přišla k vědomí až v celé, která jí překvapila. Bylo v ní mnoho světla a neměla strop. Tedy neviděla strop, ale byl tam. Vězení zalila zář a ona se možná cítila hůř než v normální cele. Až pak si všimla Ezriala.
"Co tu chceš?"
Neodpověděl. Jen se k ní přibližoval, až stál u její tváře, vlepil jí takovou, až se jí hlava zatočila. Vyplivla zub. Vypadl jí ten v zadu.
"Takže ty biješ holku? To si říkáš muž?" obořila se na něj.
Kleknul si k ní. Připravila se na další ránu, ale on jen zasyčel:
"Jsi zrůda, ne holka. Celou dobu si předstírala. Málem si zabila mého brášku a za to budeš pykat."
"Neměl by si to vyřídit tedy Niledil? Copak on nemá nohy?" sarkasticky se na něj uculila. Vyvedla ho tím z míry. Pořád pro ni schovával slabost.
"On je moc hodný."
A odcházel.
"Víš, já jsem nepředstírala. Nepatřím k nim. Já ne!" zakřičela, ale to už se celní dveře zacvakly.
Tohle se nemělo stát. Avšak ty léky by jí nedávali jen kvůli zdraví a to měla tušit. Před očima se jí kupila temnota a ona znova pocítila záchvat. Tentokrát kratičký. Tělo se obrnilo a sílilo. Už jí nic nehrozilo. Tedy jen smrt. Pokud jí, ale zabijí, nebude se tomu bránit. Tolikrát si přála být mrtvá. Teď jí k tomu pomůže vlastní otec. Její otec. No, tak to se psala další kapitola jejího nepovedeného života. Její otec je velitel. Ona je vězenkyně. Dvě naprosto jiné věci, avšak nezapomněl na ní. Po několik hodinách se objevil před její celou. Zíral na ní, jak leží a slintá na zem. Jak jí teče z ruky krev. Jak je mladá a krásná a pořád jeho dcera. Probudil jí. Lekla se a plazila se k rohu.
"Omlouvám se, dcero."
"Už nejsem tvoje dcera," plivla na něj. Přímo na tvář.
"Vždycky si byla taková. Jako matka. Vzpurná. Co si dělala u afrodiťáku?"
"Tak proto si přišel? To samé co ty," pohrdala jim.
"Proč?"
"Protože mne chytili? Asi? To si snad takový hlupák, Maxmiliáne?" její hlas přeskakoval z povýšeného na výsměšný.
"Nejmenují se tak," ostře na ní pohlédl.
"A já se nejmenuju Valorie," vysmála se mu.
Podrbal se na hlavě. Černé kudrlinky se pohybovaly.
"Mrzí mě to."
"Mě ne. Vypadni, Maxi. Už jsme spolu skončili jako dcera a otec." znova plivla, ale tentokrát ho nezasáhla. Raději odešel. Svíjela se do klubíčka a plakala.

Zrovna spala, když uslyšela vrzání a řezaní. Otevřela opuchlé oči. Nikde nic. Ale stále to slyšela. Nemohla najít prapůvodce toho zvuku, až jí něco praštilo do hlavy. Zapátrala a uchopila něco takového.. Provaz?
Vzhlédla nahoru a tam čněla kulatá díra ve stropu. Vedle té díry se objevily dva flíčky. Někdo zabral za lano a ona se ho chytila. Pomaličku se vyprostila z vězení a nechávala se táhat nahoru. Brzy už se dostavila k průřezu a nahmatala vnější okraj a vyhoupla se nahoru. Oddychla si a zajíkla. Ty dva fleky byl Niledil.
"Panebože, tos byl ty?"
"Ano, kdo jiný by tě tahal z takové šlamastiky?"
"Myslela jsem, že si myslíš, že jsem tě chtěla zabít. To mi řekl tvůj bratr," funěla. Rozhlédla se kolem. Seděla na bublině. Doslova. Bublina, která obepínala celou základu. Na severu se táhlo prašno. Na východu byla tma jako v ranci. Na západu zapadlo slunce a červánky se tam mile kroutily. A na jihu vedla chodba. Tou, kterou přišla.
"Že bys mě chtěla zabít? Vždyť ses pro mne vrátila. Plakala si a to neumí afrodiťáci," podotkl a pohladil se po tváři. Trochu mu rudla.
"Proč jsi to pro mne udělal?" optala se v překvapení.
"Protože ti dlužím vysvětlení a ty mě taky." Usmál se šibalsky. Pochopila dobře, že má začít.
"Žila jsem normálně ve světě po zmizení vlastního otce. Zvládala jsem to. Jednoho dne jsem se strašně opila a tam mě přepadli afrodiťáci. Odvedli k nim a pustili do arény. Tam jsem dostala záchvat a zachránil mě Michael. Afrodiťák. Dostala jsem se průrvou pryč i sním a on mi dával léky, které mi v té době měli zabránit zemřít. Asi tomu tak nebylo. Po několika dnech nás vyslídili jeho lidé a zatkli. Zamilovali jsme se do sebe. Nebo spíš on do mne, protože mě k tomu nutily ty prášky. Nakecali mi, že se vezmeme a tak ujednáme mír. Chtěla jsem se obětovat, jenže někdo odpálil nálože v té věži a konec znáš," dokončila své vyprávění.
"Něco takového jsem čekal, až na tu svatbu. Ty rovnice," odmlčel se a hledal správná slova. "znamenají víc, než si tady kdo myslí. Ty lidé před námi, nám dali vědomosti. Všechno co, umíš o fyzice ses nenaučila. Už ses s tím narodila. Mě dali matematikou, ale taky rovnice, která určuje spoustu věcí. Nemůžu, ale přijít na to jakou. Má to tolik významu jako, když řekneš základna. Taky to má spoustu významu a ty si musíš vybrat správný. Dali mi vzkaz."
"Wau," podotkla.
"A teď k dalšímu plánu. Potřebuju tě odsuď dostat, Valorie. Zabijí tě a to já nechci," dotkl se její ruky a objal jí. Takové gesto nečekala. Pevně ho sevřela a koukala na jih, kde se rozprostírala chodba. A ještě něco jiného. Velká loď a spousty letadel. Afrodiťáci.
"Niledile, máme problém," otočila ho k té katastrofě.

Přivře oči a zaklel. Jeho tvář se stáhla a vypadala velmi staře. Utahaně a zoufalé. Zakručelo jí v břiše. Až teď jí došlo, že jedla poslední jídlo něco před dnem. Což znamenalo, že začíná hubnout a to jí moc nepomůže ve světě. Vzpomněla si na den, kdy její otec málem umřel a ona mu musela najít občerstvení. Tehdy byl vážně nemoc. Pamatovala všechno to zoufalství. Bylo jí devět. Žebra jí vylézala a otcovo tělo se napínalo. Zachránil jí muž, s kterým se dlouho její otec přátelil. Dostala od něj chleba. Stačilo to. Po druhé, kdy umírala hlady, bylo, když otec zmizel. V jejich patnácti. Tam se zrodila její závislost, protože když si dáte drogu, necítíte hlad. Ale on nikam nezmizí a vy hubnete. Stačí týden a je po vás. Ke konci už droga nepůsobí a na vás padá ta tíha. Není to nejhorší, horší je, když nemáte vodu. Voda se stala přírodní nedostatkem, protože afrodiťáci nepijí vodu, ale my ano. V tom byla naše slabina, jako jejich nepřežití na našem vzduchu. Vodu nelze, tak rychle vymítit. Navíc prší a jsou řeky a to jsou stále přijmi vody. Oni se rozhodli vysát největší jezera a dokonce oceány. Ano, moře a oceány málem zanikly. Málem. Hloubka moří je něco jako bazén. Svitl jí nápad.
"Zaveď mě k poradcům."
"Cože?" vyjekl. Na tváři se mu usadil výraz žalu.
"Mám nápad!"
Chvíli si jí prohlížel, co to má být za vtip, ale pak usoudil, že ona nevtipkuje. Procházel se na té skleněné střeše ve tvaru koule. Viděl do posledních pater, protože tam neukončovali stropem. Všiml si sedům poradců v jedné místnosti a dokonce i s velitelem. Vzal nějakou pistolku, s které vedla dlouhá jehla. Nejspíše z drahokamu. Stiskl zelené tlačítko a jehla se začala nesmírně rychle otáčet, až nešla vidět. Dotkl se skla, který zareagoval pouze skřípěním. Vyvrtal kruh a z opasků se mu vynořila nějaká černá houba, která se přilepila na ten kruh, a pohodlně vytáhnul nahoru. Přešla k díře a bez přemýšlení skočila. On za ní.

Dopadla tvrdě na zem. Nohy to neustály a podlomily. Všichni přítomný v šedé místnosti na ní upřeli zděšený zrak. I její otec. Zrovna diskutovali o ní, a jak přesně provedou její smrt. Niledil po pár vteřinách hladce přistál vedle ní a nabídl ruku.
"Co tu děláš?" zeptal se Maxmilián. Pamatovala si ho jak vyhublého starého muže, ale před ní stál už trochu obtloustlý, avšak velmi utrápený muž.
"Přišla jsem vám říct nabídku," všem to řekla a na svého otce nedbala. Pokývnutí jí pobídl k pokračování.
"Právě před chvílí jsem byla nahoře na střeše a uviděla jsem afrodiťáky mířící sem. Můžete utéct bez žádného mrtvého, pokud mě poslechnete."
Niledil se vedle ní oklepal a propaloval jí očima.
"Mluví pravdu?" otočil se táta k směrem albínu.
"Bohužel ano," přitakal.
"Nebudu teď řešit, co jsi tam dělala, dcero. Řekni mi prostě, co máš za lubem,"
"Zavřít bránu na třetím stanovišti odtud. Zavřu jí já a vy mezitím utečete druhu stranu," vysvětlila konečně. Uslyšela hluboké nadechnutí Niledila a v místnosti s pouze stolem, vypukla živá debata. Maxův hlas se ozýval nejhlasitěji, ale to co slyšela, jí velmi uspokojilo. Nezměnil se. Má jí rád! Debatu ukončil prudkým bouchnutím do stolů a promluvil k Valorii:
"Nemůžeme ti to dovolit. Pokud uzamkneš centrálu, nedostaneš se pryč. Dostanou tě a zemřeš."
"A zaleží na jednom ztraceném životě než tisíců životům? Můj život nikdy nebyl důležitý, tati. Ani tvůj není. Pouze lidstvo musí přežít, protože když nezemře naše rasa, neumřu nikdy já. Vždycky budu v srdcích, které o mne nikdy neslyšely. Každý ztracený život k něčemu dobrému se počítá. Raději zemřu v boji než vaší rukou. Jsem jen vězeň, tati, stojím na jiném břehu," sklopila smutně hlavu a každý z nich přiznal pravdu.
"Dobrá, schvaluje se."
Maxmilián zblednul a rozkázal evakuaci. Složil ruce do klína. Přešla k němu a už nepocítila tu hroznou zlost, jen žal a utrpení. Byla zlá. Pohladila ho po vlasech a klekla si k němu. Kolem nich začínali lidi utíkat ven a rozhlašovat nepříznivé zprávy. Jen Niledil a oni dva zůstali.
"Tati, omlouvám se, moc. Nemyslela jsem to tak. Jen jsem byla rozhněvaná, že ses ke mne ta zachoval ani mi nepomohl, ale teď už to je jedno. Mám tě ráda, otče. Moc a prosím nikdy na mne nezapomeň," plakala a její otec vzdychal do svých dlaní. Obrátila se k Niledilovi, který poznal, že je čas odchodu. Vyšli z místnosti a otec tam stále zůstával. Objevili se v chodbě, kde už bylo vyklizeno. Odvedl jí k výtahu. Zaskřípal a dveře se otevřely. Nastoupili.
"Ohlídej ho, prosím," požádala Niledila a ten měl v očích slzy.
Zacinkalo a dveře se rozjely do stran. Rozběhli se. Už i tady nikdo nebyl. Venku ale poletoval prach. Představte si velkoměsto v dnešní době, jen šedé, bez oken špinavých ulicích, naříkající lidi, vyprahle tváře. To tu bylo. Krása města tu snad nikdy nezjevovala. Jen dlouhé baráky ozdobovali tuto pochmurné město. Chytnul j za ruku a táhnul proti proudu. Všichni směřovali na druhou stranu, ale Niledil dokázal lehce prokličkovat. Ta jeho pružnost, ale to ovšem Valorii dělalo problémy. Motaly se jí nohy a někdo do ní furt drcal. Konečně se zmírněla hustota lidí, až vymizela. Už poznávala bránu, na kterou jeden den stále dívala a čekala až pro ni někdo přijde. Možná by bylo lepší, kdyby tenkrát Niledil zapomněl. Dovedl jí až za bránou, kde pořád parkovala ta černá dodávka. Ruku jí pevně držel, až zrudla.
"Pusť mě," poprosila ho. Jen jemně povolil sevření. Hrdlo se stáhlo.
"Prosím, Niledile. Lidstvo tě potřebuje jako teď mě. Jdi a postarej se lid, abych mohla být na tebe hrdá," pokračovala. Sevření naprosto povolilo. Rychle ho objala a lehce políbila na tvář. Její první i letmý polibek, ale nezrudla, protože čas ubíhal až moc rychle.

Její kroky směřovaly k dodávce. Nastoupila a nastartovala. Ruce se jí klepaly. Musela zopakovat a motor zabzučel. Ohlédla se. Niledil, osamocený rytíř, brečel.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 14. února 2015 v 6:49 | Reagovat

To je napínavý, vtáhlo mě to do děje, krásně píšeš, napětí se dalo krájet...

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 14. února 2015 v 19:42 | Reagovat

Souhlasím. Ale nejvíce se mi líbí, jak stále vymýšlíš další děj, a prostě to rychle běží kupředu, nikde to nevázne a není to táhlé. A také to máš krásně propracované.
Moc tě obdivuji, umíš psát opravdu nádherné a překvapivé příběhy. Jsem moc zvědavá, jak to bude pokračovat dále. A jak to nakonec dopadne s afrodiťáky...
Mimochodem, to s tou vodou mě dostalo. Z oceánu i moře by stejně nikdo nemohl pít, alespoň ne bez úpravy, kvůli soli, ale stejně to je příšerné.

3 stuprum stuprum | Web | 14. února 2015 v 20:33 | Reagovat

Rytíři nebrečí. :)

4 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 14. února 2015 v 23:16 | Reagovat

[1]: Děkuji! Moc mě to zahřálo u srdíčka ani nevíš, jak moc to pro mě znamená!

[2]: Ach, to je moc chvály! Dostanu infarkt! Děkuji moc, take mě to potešilo. Červenám se!
Ach, ano, ale o tom je ještě zmínka. Mimochodem, nevíš jak se připravuje nepitna voda, když ju nemám kde prevaŕit? Chlor to není a mě napadl jód, ale to mamka zamítá.

[3]:
Nesouhlasím. Rytíř= muž= člověk. A lidi brečí.
Navíc, to byl slovní obrat a Niledilovi spadlo něco do oka. :-)

5 (: Vladěnka :) (: Vladěnka :) | E-mail | Web | 15. února 2015 v 9:44 | Reagovat

Čauky!KRÁSNÝ,napínavý příběh!Nemůžu se dočkat na pokračování!

Jo a prosím koukni se i na můj web případně napiš komentář,vypln dotazník,vypln ankety a přečti si nějaký článek.

Díky

6 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 15. února 2015 v 10:45 | Reagovat

[4]: Odkdy se já vyznám v chemii? Proboha, vždyť s ní nepropadám jen kvůli štěstí. Ale myslím, že jód ani chlór to opravdu není. Internet říká něco o kyselinách, ale ke všemu potřebuješ převaření. Moc se omlouvám, opravdu nevím...

7 Vanessa Vanessa | 15. února 2015 v 18:22 | Reagovat

[5]: Vladěnko, moc děkuji. Už jsem ti vyplnila dotazník a ještě ti něco okomentuji. Jinak taky máš pěkný blog!

[6]: Kdyby si to už někdy potřebovala do povídky víš. Jinak děkuju! Budu muset říct dědovi.

8 (: Vladěnka :) (: Vladěnka :) | E-mail | Web | 15. února 2015 v 18:52 | Reagovat

[7]:Díky moc!

9 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 22. února 2015 v 21:15 | Reagovat

Omlouvám se za pozdní komentář (a odpověď na e-mail bude, obávám se, ještě pozdnější, promiň...), přečetla jsem si to už před týdnem, akorát že půl hodinky před odjezdem na lyžák, takže jsem ten komentář jednoduše trapně nestihla.

Musím souhlasit s Karin, děj je po tvém prostě jedinečném stylu psaní asi nejsilnější stránkou tvých povídek. Běží jako po másle, čtenář se rozhodně nenudí a pořád se mu před očima něco děje.
V této kapitole mi místy bylo Valorie opravdu líto, zachovali se k ní vážně hnusně a krutě...
A taky jsi mě hrozně navnadila k čekání na další kapitolu! Nedokážu vůbec předvídat, jak to bude pokračovat, což je skvělé! Většinu děl odhadnu hned i s koncem, ale tvé povídky ne.
Těším se na další kapitolu, snad bude brzy! :)

10 Vanessa Vanessa | 27. února 2015 v 21:40 | Reagovat

[9]: To je naprosto v pořádku, neomlouvej se! I já když jsem byla na lyžáku hodně mi toho chybělo.

Moc děkuji! Jsem ráda, že si to myslíš, protože to jsou základy mých povídek. Příběh, plynulost, ale také složitost, kterou přímo miluji! Tato povídka ani nemůže být o kecání, nebo romantických chvilek. Nehodí se to. Ano, ale na ní čeká mnohem krutější osud a mám strach, že někdy bude vypadat slabě, ale musím říct, že ona je velmi silná osobnost a přes všechny svoje vady. A není bílá ani černá. To jsem znova ráda, nesnaším, když vím konec.
Moc ti děkuji, zahřálo mě to u srdce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama