In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

Proč neumírám?- IV. kapitola

10. února 2015 v 21:31 | Prostě Vanesa |  Proč neumírám?
Rychle zveřejňuji. Chtěla bych jen podotknout, že to berte s nadhledem. Né všechno tam je podle pravdy. Třeba to auto. To by se nerozjelo. Jinak další kapitolu nebo romantické ani vztahové jak zjistite už v této kapitole, že nemám chuť psát romantické scény, ale ovšem něco tam bude. Jinak to začíná být drsné a ještě bude! Hezké čtení!
Moc si toho nepamatovala. Rozevřela oči. Několik ztracených vteřin zaostřovala. Její mozek si uvědomil, že se nachází v nějakém provizorním obydlí. Pracovali tam tři muži. Jeden z nich, ten nejstarší, se opíral o vratkou židli. Rozmlouval se svým synem. Tmavé dlouhé vlasy a tmavá pleť. Vypadala jako nějaký kulturista. Třetí muž, který moc do této společnosti nezapadal, ryl čísla do kusu kůry. Hýbla jednou nohou a náraz všichni na ní zaostřili. Ten nejstarší muž s bradkou a šedivými dlouhými vlasy spletené do jednoduchého copánku. Co byste čekali v této době. Nemůžeme si dovolit ani složité drdoly. Proto Valorie nosí rozpuštěné. Také měl tmavou pleť. Natáhl ruku a ona jí křehce vzala. Pomohl jí na nohy. Hlava se zatočila a ona se málem svezla znovu k zemi. Ale syn s tmavými vlasy jí uchránil před pádem. Hrudník jako pancíř, který jí držel pouze za jednu ruku. Byl víc než silný, ale neohrabaný. Jako jeho zevnějšek. Ale to tam už stál třetí muž. Ten nezapadal do této společnosti ani do tohoto kraje. Slámově bílé vlasy. Zvláštní. Obkročmo si sedli vedle ní. Cítila se mezi nimi jiná. Mnohem jiná.
"Ty jsi člověk?" promluvil ten snědý. Směsicí angličtinou a cizího jazyka, který neznala. Potom co je začali okupovat afrodiťaci a lidé to pociťovali hlavně na kultuře. Zmenšovali se a začali být jedním celkem. Jedna velmi chudá kultura. Teď se mluvilo jen komolenou angličtinou, ale také zůstala francouzština. Azbuka vymizela, protože nikdo neměl čas dělat kliky háky. Ani Číňané si nehrají už se svými písmy, ale nechali si řeč. Toto byli Evropané.
"Vypadám snad jako afrodiťak?" odfrkla si popuzeně. Muži se zatvářili zděšeně. Nechápala proč.
"Víš, spadla si no…z nějaký výšky a přežila si bez úhony," pořád mluvil ten samý. Že by jen on uměl angličtinu?
"Štěstí," pokrčila rameny.
"Nějaké moc velké štěstí," zašeptal ten světlovlásek zadumaně. Zdál se nebýt v této dimenzi. Jeho oči neurčitě těkaly po místnosti, ale nezachytily žádný bod. Zaujal jí.
"Jsem Šarial a toť moji synové," představil je nejstarší.
"Ráda vás poznávám. Valorie," podala ruku k Šarialu. Přijal nabízenou ruku, ale při jejím jméně se neurčitě zamračil.
Ten s dlouhými vlasy se na ní přátelský usmál.
"Ezriel," pokývnul hlavou a stále se mile usmíval.
"Niledil," to už se představil poslední. Neusmál se. Nepodal ruku. Jen jí přivřenými očima lustroval. Teď už v této dimenzi visel. Visel očima na ní.
"Smím se zeptat, co tu děláte? Není to moc blízko afrodiťáku?"
"Vracíme se do základny, a jestliže budeš chtít, tak tě vezmeme sebou," Šarial si stoupnul a vytáhnul krátkou pochvu. Hodil jí Valorie, které se už všechny instinkty vrátily a chytla jí přímo včas. Dýku vytáhla. Byla z oceli, ale přesto že nekorodovala, zašedla a nezářila ani ocelí. Avšak oči se jí rozzářily. Sbírala dýky už jako malička a otec, když někde našel malý nuž, hned ho věnoval své dceři, která si ušila z kůže i pochvu na každou z nich. Litovala, že si to nechala vzít na stanici afrodiťáku. Obepínalo jí to už celé tělo. Niledil se uchechtal. Když ho chtěla zpražit pohledem, už tam nikdo nebyl.
"To on dělá. Je pružnej, ale slabej. A taky dost divnej poslední dobou," omluvil bratra Ezriel.
"To je v pořádku," pousmála se a pomalinku se začala zvedat. Nemusela se bát. Nohy jí už udržely. Ezriel se na ní zaujatě díval.
"Proč se na mě díváš?" optala se nervózně. A trochu otráveně.
"V našem táboře není žádná tak mladá dívka. Jsi jako zázrak."
"Já a zázrak? No tak to mě dovol se smát až do zítra. Ne, díky. Byla bych ale ráda, kdyby ses na mě tak nedíval. Nejsem zvyklá," rozjela se Valorie. Až pak si přitiskla dlaň na ústa a rozevřela do široka oči.
"Promiň. Jsem hodně upřímná a k tomu nepřemýšlím, když mluvím," zčervenala. Jen malinko.
"To je v pohodě. Běž se podívat ven!" zasmál se a zmizel. Obhlédla malou místnost a zamířila přesně tam, kde zmizel Ezriel. Brzy se před ní rozsvítilo slunce. Paprsky se jí lehce dotkly a pohladily po tváři. Zobrazil se před ní svět, který do teď nespatřila a nejspíše už nikdy nespatří.

Vešly by se tam dva domy. Všechno tam rostlo a vonělo. Dokonce i motýly poletovali. A slunce krásně pražilo. Všechno ale ničilo zdi. Šedé a velmi poničené zdi. Byla to jako chodba se zdmi. Vysokými ale ne až moc. Skleněný strop nechávala poklidně protékat všechny paprsky. Ezriel se objevil vedle ní.
"Toto zbudovali naši předci. Nikdo neví jak, ale dokázali to ukrýt před afrodiťákama. Prý nějaké pole kolem zdiva. Nic víc. Do tunelu vede jen jedna cesta, která se dá, ale uzavřít při nebezpečí," vysvětlil jí.
"Kam to vede?"
"Do centrály, kde žiji všichni, kdo dokázali projít přes bránu. Jsou to vysortovaní lidé. Žije nás tam kolem dvou tisíc, ale před tím šest milionu. Ta generace, která to všechno udělala. Jednou však odešli na nějakou misi a nikdo se nevrátil. Chodba se znova zjevila až před třemi lety."
"Máte velitele?" zajímala se. Všechno to vypadalo tak neskutečně.
"Ano, toho nejstaršího z nás, neboť je nejzkušenější. Jednoho dne ho odloučili od své dceři, které se jmenovala něco jako síla. Afrodiťáci ho mučili, ale on jim utekla chodbou až k nám. Ihned se stal velitelem. Je výborný, avšak má jednu slabinu. A to jeho dcera. Myslí si, že je po dvou rokách stále živá, ale my ostatní víme, že to není pravda. Nikdo nepřežije sám dva roky v tom světě."
"Za jak dlouho dorazíme do centrály?"
"Nejméně za tři dny, ale musíme jít jen ve dne, protože v chodbě žijí i divoká zvířata, která jsou silnější a dravější než my. Navíc nám to komplikuje počasí. V chodbě se neustále mění. Za den, ale dorazíme do druhého stanoviště. Odtamtud jde zavřít celou chodbu," protáhnul se vedle ní provokativně a zvedl motyku.
"Mohla bych s tebou cvičit boj? Vyšla jsem z kondice," usmála se.
Přikývnul a odběhl k domu. Znenadání spatřila Niledila. Něco vyrýval do stromu. Její zvědavost jí nedala a přiblížila se k němu, i když tušila, že nebude moc rád, že ho navštívila. Ihned pochopila, co to znamená.
"To jsou matematické rovnice?"
Překvapivě se otočil.
"Ano, tys to poznala?" šokovaně k ní vzhlížel.
"Ano, i když nechápu, co znamenají. Připadají mi trochu něco jako výpočet účinnosti, jenže to jsou fyzikální rovnice."
Otočil se na své rovnice a pak znova na ni.
"Máš tak trochu pravdu. I když ti neřeknu, co to znamená. Nevěřím ti," podotkla sklesle. Tak to se k ní nikdo nezachoval. Většinou to byla ona, kdo byl upřímný, až to bolelo.
"To je od tebe moc hezké," ironicky si povzdechla a rozhodla se odejít.
"To není tím, že bys na mě špatně působila, Valorie. Já nevěřím nikomu. A pokud ano, tak nechápou nic z matematiky. Viděl jsem tě padat z dvacátého patra a nevypadals nijak, že bys ráda padla dolů, ale to se dá chápat. Tak co jsi ale dělala v té věži?" zdvihl jedno obočí.
Nemohla mu nic říct. Nešlo to. Prostě odkráčela a nechala ho se svými rovnicemi.

Právě dorazila do málo zabydleného obydlí. Ezrial zrovna přerovnal nějaké krabice a vytahoval z nich černé dlouhé věci. Hned jí došlo, co to je. Ale nikdy toho tolik neviděla pohromadě. MP 40, MG 42, které vypadalo velmi špatně a pár sniperek. A dokonce bazuka, která se táhla po polovině toho obydlí. Cítila se jako v ráji. Osahala si MP 40. Chlapec se pousmál. Najednou dívka mohutně kýchla.
"Nejsou tu někde výbušniny?" zeptala se s uslzenýma očima.
"Ano, v těchhle krabic. Mimochodem, ta je pro tebe," ještě více se mu rozlil úsměv po tváři.
"Děkuju. I tu bazuku povlečeme sebou?"
"Néé, to opravdu néé," zasmál se z plna hrdla.
MP- 40 přehodila přes záda a protočila panenky.
"Bohužel nemůžeme trénovat. Otec mi právě řekl, že vyrazíme."

Pochodovali něco přes hodinu. Za ní šel Niledil se skloněnou hlavou. Před ní Šarial a vedle Ezrial, který jí celou tu hodinu dělal společnost. Byl zábavný a velmi přátelský. Brzy si s ním dokázala povídat více méně o čemkoliv, ale její povaha se stejně nezapřela a schovávala si své tajemství. Třeba jako, že si měla vzít afrodiťáka a tím zaručit mír. Jenže někdo s afrodiťáku se rozhodl to překazit a spadla z dvacátého patra. A žije. Je zdráva bez alkoholu nebo cigaret. Tak báječně jí dlouhou nebylo. Puška na jejich zádech se příjemně houpala v rytmu. Niledil s ní už nepromluvil, ani na ní neútočil pohledem, neboť se zajímal o nějakou matematickou rovnici. Brzy si uvědomila, že jen on a ona mají talent. Ezrial nebyl chytrý, ale ani hlupák. Jakmile vyrazili Šerial ztichl. Někdy se do jejího vědomí vtrhlo varování, avšak netušila, co jí tělo oznamuje. Až po druhé hodině jí to docvaklo. Únava na ní dopadla, čím dal tím více. I Niledil vypadal energičtěji. Útěchou pro ni bylo, že za hodinu mají dorazit do druhého stanoviště a tam přespat. Těšila se do základny, avšak nemohla zjistit, co jí tam čeká. A z nějakého nepochopitelného strachu se bála, že nic dobrého. Chodba byla zajímavá. Procházeli cestou, kudy by dokázal jet i auto. Však kolem nich se rozprostírala pouze příroda. Nevyzpytatelná. A něco mnohem lepšího. Všude se třpytila zeleň a kapičky rosy. Brzy pochopila, proč Ezrial říkal, že samo počasí jim může překazit cestu. K posledním úseku cesty začalo hustě pršet a ona brzy promočená na kost padla na rozblácenou zem. Ezrial jí pomohl na nohy čím jí ani tak moc nepomohl, protože jí neudržel a ona se svezla znovu k zemi. Začala se klepat, ale ne zimu. Neboť tu zima nikdy neobjevovala. Skláněly se nad ní tři hlavy. Niledil mluvil tak dutě a nevýrazně, že nerozpoznala, co říká. Šerial a Ezrial jí zvedli a Ezrial si jí vzal do náruče jako nějakou nevěstu, kterou by přenesl přes prach. Kdyby Valorie byla schopná něčeho většího, vymanila by se, neboť ona se osamotněla a jen tak jí nesl v náručí otec. A také Michael, ale to si nemohla pamatovat. I když se kolem ní kupila jen černota, zahlédla prasklinu na zdi. To nebylo dobré.

Přivázali jí k židli. Za krátkou dobu se jí rozedřela zápěstí. Oči se podlily krví. Na čele se perlil pot a vlasy se přilepily na čelo. Ezrial a Niledil kolem ní pobíhali. Šarial připravoval lék. Vzpírala se a klepala. Jenže její podvědomí utichlo a zalezlo někam do úkrytu. Šlo jí o život. Avšak toto se svými zkušenosti znal jen Niledil. Pochopil už i na tom blátě, co se děje. Překvapilo ho to. Ze světa přicházely zprávy, že lidé propadli závislosti. Šarial přiskočil k dívce, ale syn ho bledou rukou zastavil.
"Musí se z toho tělo samo dostat. Pokud to nezvládne, tak by to nezvládla ani s lékem, neboť na lék se vytváří tím pádem také závislost. Až reakce odstoupí a ona přežije, podejme ji lék, protože tělo bude potřebovat vyčistit látky v těle. Kdybychom ji podali lék,reakce by se vrátila a čím víc se vrací tím víc tělo oslabuje. Je to jediná šance," Niledil se k ní sklonil a vlil do úst na zelená kapalinu.
"To je jen vyživovací látka. Pomůže jí bojovat," obhájil se, ale Šarial i Ezrial souhlasili, neboť znali svého příbuzného. Jeho chytrost.

Hodiny ubíhaly jako voda. Ale Valorie se stále neprobouzela. Za ty hodiny se dostala z pout a rozškrábala si část pokožky na ruce až do krve. Tekla ji z toho krev ještě do té chvíle, než dorazil z venku Niledil. To už ale ležela na zemi, vysílená a zakrvácená. Obvázal jí ruce a zastřihl nehty. Už jí nepřivázal. Den se uchýlil ke konci a muži stálé čekali na odpovědi a na probuzení dívky, ale ta svou hlavou pouze zběsile odmítala se zavřenýma očima.Niledil se pokoušel vymyslet něco čím, by jí pomohl, zatímco k ní mluvil Ezrial slabý a lichotivý hlasem, poněvadž se mu líbila. Ale jak Niledil pochopil z pár náznaku, Valorie nemá zájem o lásku. Tvářila se jako nevinná duše, ale něco v ní sílilo každou porážkou. Ačkoliv fyzicky nepředstavovala hrozbu, psychicky zajisté a proto v ní věřil. Nevěřil jí, věřil v ní. To jsou dvě odlišné věci. Usnuli s těžkou hlavou, protože se zdálo, že se nedožije rána.

Ráno. Valorie sténala ze spánku. Se zavřenými očima jí poslouchal.
"Kurva, co to má bejt?" zatěžovala se. Že by to ze spánku nebylo?
A pak jí spatřil, držící svou levou nohu a foukala na ní. Vlasy jako hnízdo, ale půvabně kňourala nad svou nohu.
"Kdo to sem dal?" ozvala se silně a nejspíše tím probudila zbylé.
Šarial se zatvářil překvapivě, ale vrazil jí do ní plnou parou a zvedl jí. Nohy se vznášely nad zemí.Ezrial jí objal pevně. Dlouho jí něco šeptal do ucha. Když se odvrátil, zrůžověla. Přesunul se k ní. Její oči nabyly na tvrdosti. Co očekával?
"Věřil jsem v tobě," pouze vyslovil a nechal své slova znít. Neočekával odpověď.
"Kde mám MP 40?" otázala se, jakoby hledala ztracené miminko. Šarial po ní hodil zajištěnou zbraň a ona jí z pečlivosti pohladila. Brzy zavelel k odchodu.

Po dvou hodinách jsem se cítila pořád v pořádku. Má hlava se zklidnila a vlasy jsem si učesala. Pochod ve mně nezvolal zatím žádnou těžkost. Možná jen situace, v které jsem nastala. Zakázala jsem si jakýkoliv vztah. I s Ezrialem. To co mi šeptal do ouška, znělo líbezně a laskavě, avšak po tom jsem netoužila. Po hodině cesty se snažil uchopit mou dlaň do své. Ve mně se probudil pouze odpor. Už jsem mu chtěla vysvětlit, že s ním nechci být. Že ho nemám ráda jako on mne. Zachránil mne Niledil, který předstíral, že ke mně má otázku a požádala bratra o soukromí. Otázka to nebyla. Chtěl jsi mě podat, ale já jsem ho předstihla a vše mu oznámila. Nezareagoval tak, jak jsem si myslela. Jen kývnul, že rozumí. Zvláštní člověk. Trochu mi podobný. Pohybující zbraň ve mne vyvolávala slast a požitek. Chtěla jsem jí uchopit a vystřelit, avšak to jsem mohla udělat pouze na stanoviště na trénovacím trávníku, nebo při akci. Ta se ale neobjevovala. To bylo dobře, protože jsem oslabeně sunula nohy. Nedokázala jsem představit si, že někam poběžím. V chůzi ke mně létaly myšlenky na Michaela. Ale nikoli takové jaké jsem si myslela. Nenáviděla jsem ho celou svou duši. Jenže mi bránilo něco ve mně ho nemilovat. A zajisté jsem to nechtěla. Ale ještě něco mne svíralo. Strašlivá vzpomínka, která zanechala pouze pocity. Nějaké varovaní.

Stmívalo se. Pochodovali a v dálině se mihotala pouze zeleň. To znamenalo něco špatného a na každý se starostlivě přidal do kroku a ohlížel se. Valorie nechápala čeho se tak bojí. Zjistila to.

Z křoví vyskočilo něco velkého a tmavého. Velké jako samotné zdi. Slabý paprsek zapadajícího světla jím ukázal šelmu, která se k nim hnala. Lev. Jenže dvakrát větší a mnohem, mnohem nebezpečnější. Automaticky se Valorii objevila v ruce dýka a sama si to neuvědomila. Niledil se vedle ní napjatě zasmál.
"Ta ti moc nepomůže," a sám vyskočil vstříc šelmě. Zastrčila dýku a uchopila svou zbraň. Tak dlouho nestřílela, ale i přesto první zásah neskončil špatně. Niledil už byl u šelmy, nebo spíše ona u něho. Vypadal proti ní jako červ proti kočce. Sekla po něm, ale on už zmizel. Šarial vytáhnul něco dlouhého a hnal se také ke lvu. Oháněl se, jak mu síly dovolovaly. Jenže sám to nezvládne. Začala rychlo střelba. Pálila a pálila. Šelma se ale nezastavovala. K otci se přidal i Ezrial a brzy i Niledil se objevil s velkou harpunou. Jenže ho smetla ocasem a uvěznila pod kládou. Už tam zbyl jen Ezrial a otec. Šelma se ohnala drápky. Tak odklonila oba a zaryla do Šariala. To už Valorie neměla na výběr. Přesto že oslabena a zničená z drog, proběhl mezi tlapami. Vyskočila ji na hřeb. Velmi nízko. To se našemu lvíčku nelíbilo a začalo se točit do kola. To znamenalo několik minut k dobru. Lezení po hřbetě nějaký potvory není zrovna nejlehčí. A taky protivné. Ale dostala se ke krku. Kočičce došlo, že tak nic nezmůže a různě hopskala. Má jednu minutu, než tomu pitomému zvířeti napadne ji rozdrtit. Vytáhla dýku a bodla. Nic se nestalo. Niledil se osvobodil a snažil se kočku odlákat. Moc mu to nešlo, ale přesto děkovala za snahu. Dýka nic nezmůže. Tak potom na řadu přichází pistol. MP 40 by stačila. Přesunula jí ze svých zbraň a přitiskla konec pušky k srsti. Stiskla spoušť. Zvíře zakňučelo. Znovu pálila. A znovu. Šelma spadla jako kámen a odhodila jí. Rychle se vzchopila a přiklusala k Niledilovi, který klečel u otce. Všude čněla krev. Bledý s hrůzou muž mumlal.
"Jak to vypadá?"
"Copak to nevidíš?! Umírá, ty náno!" řval Ezrial.
"Nevybij si zlost za to, že tě nechce právě v tuto chvíli, bratře. Neumírá. Můžeme ho zachránit," tiskl Niledil bratrovo rameno.
"Jak?!!" neuklidnil se.
"Dorazíme do centrály a přijde pomoc. Ty s námi budeš na předposlední stanoviště a budeš se tam o něj starat. Budeme rychlí, neboj se, bratře," zarýval nehty do ramena svého bratra bledý chlapec.
"Dobrá! Běžte napřed! Ať už vás nevidím!" jeho hlas se uklidnil a hladil svého otce po tváři.
Bledá ruka postrčila dívku k odchodu. Mlčky dorazili k stanovišti, kde čekalo auto.
"Kde přespíme?" ozvala se poprvé Valorie.
Ukázal pouze na auto. Vlezli do něho. Nasáčkovala se do zadu.
"On to tak nemyslel. Stále tě má rád," konejšil ji.
"Ani by mi nevadilo, kdyby se mnou nechtěl mluvit," před ním se nebála být upřímná, protože on byl horší.
"Chápu. Startuju," oznámil.
"To pojedeme celou noc?"
"Ano. A pak asi jen dvě hodiny. Klidně můžeš spát."
"Ne, jsem méně unavená než ty! Pusť mě k tomu."
"Ano náhodou,"
Zavrčelo auto a oni se rozjeli.
"Naval mi to řízení," zavrčela.
"Na to nemysli."
"Fajn."
"Fajn."
Ticho. Něco v chodbě osvětlovalo přírodu, protože dokázala rozeznat každé stéblo. Brzy upadla do limbu.
Probudila se po čtyřech hodinách. Stále byla noc a Niledil upíral své oči k vozovce. Až teď si všimla, že má smaragdové oči.
"Dobré ráno, nebo spíše dobrý večer," jeden koutek se mírně zvedl.
"Mám otázku."
"Povídej," vybídl jej.
"Tvůj otec je doopravdy Šarial?"
"Ne, je to můj strýc přes koleno. Můj otec zemřel po tom, co jsem se narodil. Zaútočili na naší osadu afrodiťáci, protože zjistil, že se tam ukrývá jakási tajemná osoba."
"Proč jsi mi to všechno řekl? Vždyť mi nevěříš," rozpačitě si začala mnout ruce.
"Není to žádné tajemství," odvětil krutě.
Ztichla a uvelebila se vedle něj. Asi po minutě došlo, že to mohlo znět zle.
"A navíc už ti trochu věřím," zamrmlal.
"I já tobě," přisadila si svoji.
Zamyšleně si kousal do rtu.
"Pak mi taky řekni, proč si byla v té věži."
Ticho. Řekla by mu to, ale něco ji znepokojilo. Málem si myslela, že se před nimi propadá zem.
A taky že ano. Asi necelý kilometr. I Niledil to zpozoroval. Nejhorší bylo, že se to k nim blížilo, i když by zastavili.
"A sakra."
"Heleč, jestli tohle přežiju, řeknu ti o té matematické rovnice všechno, ano?" usmál se na ní poprvé a také podíval do jejích očí. Narůstal v něm strach. I v ní.
"A já slibuju, že ti řeknu, co sem tam dělala, platí."
A pak auto i s nimi spadlo.

Řítili se takovou rychlostí, že se bála rozmáčknutí. Pak ale nastal náraz. Ohromující. Vedle ní Niledil vyskočil z auta. Placák jak hrom. Jenže ona nedovedla udělat nic jiného než sedět. Teď už jí mihlo před očima pár událostí z jejího života. Jak jí Ezrial objímal a šeptal laškovná slovíčka. Ale taky Niledil. Jeho úsměv. To všechno jí bude chybět. Přátele a dokonce láska. Všechno dobrodružství, které jí potkalo za tak krátkou dobu. Sedmnáct let. Sedmnáct let, které mohla prožít s rodinou v malém domečku a chodit do školy, slavit narozeniny, lakovat si nehty. Jak ale všechno chtěla, tak jí došlo, že to pro ni není. Ona se narodila ve válce a žije ve válce, a pokud se nezařídí podle osudu, osud jí přechytračí. Otevřela dveře a vypadla na prašnou zem. Niledil někde hrozně sténal a řval její jméno. Tak hlasitě, že ušní bubínky se napínaly. Vyburcovala sílu. Zdálo se, že má tak těžké nohy. Ležel tam s nohou vyvrácenou do úhlu, který by normálně nešel provést. Jeho hlas byl prosycen bolestí a strachem. Postavila se na nohy. Všechno měla na správném místě a dokonce dokázala chodit. Přenesla se k němu a dopadla na kolena, která zavrzala a bolestně skučela. Jeho noha naprosto jisté byla zlomená. Tekla z ní krev. Obvázala mu ránu a našla silnou větev. Kousnul se do jazyka a zvracel svou krev. Chtěla mu více pomoct, ale nevěděla jak. Nikdy na to nebyla. Nepotřebovala. Jako zázrakem jí nikdo nebylo tak zle.
"Co mám dělat?" zeptala se ho ufuněně a žalostně. Cítila své vlastní zoufalství. Zasloužili si to? Ne.
"Jeď do centrály. Už," odmlčel se a vykašlal další krev. "už zbývá jen hodinu. Prosím, Valorie, strýc umírá a já umírám. Zachraň je a pro mě se nevracejte. Nehledejte mne v této poušti. Valorie, já ti věřím. Věřím ti."
Plakala a nešlo to zastavit.
"Sílo, jsi síla. Přesně, jak ti otec říká. Ty rovnice..," jeho oči zjemněly.
"Néé, nechci, abys mi to řekl, jen protože umíráš, jasné? Řekneš mi to, až tě přivezou. Přijedu pro tebe sama," bylo mezi zavrčením a zafňukáním.
Zasmál se. Jen jak to šlo.
"Táta na tebe bude pyšný."
"Jak jsi věděl, že to znamená síla? Mé jméno?" neubránila se tomu.
"Znám jazyky tak jako ty. Už jdi."
Odtáhla se od něho s bolestí. Nastoupila do auta a nastartovala. Nic. Ohlédla kola a motor. Kola byla propíchnutá. Vyměnila je. Nastartovala. Nic. Z motoru se kouřilo. Takový věci dělávala už za mlada. Naučil jí to otec. Spravit všechno, co dostala pod ruku. Jinak se tam nedá přežít. Znova nastartovala a motor zahučel. Svíčka dala jiskru. A jela.

Jezdila jako mála a pak už nikdy. Nechtěla to. Zdálo jí to naprosto špatné a nezábavné. Teď by se jí to hodilo. Na rovince dokázala jezdit moc dobře, ale v tomhle terénu, kde všude byly hroudy se to nedalo. Brzy ale dojela na okraj. Měla štěstí. Pád byl strmý, takže se dalo vyjet, jenže byla nezkušená. Dvakrát jí to chcíplo. Po třetí jí to zabralo. Když vyjela nahoru, překvapilo ji, co viděla. Železnou bránu, u které stáli dva vojáci. Zastavila auto a jeden k ní přistoupil. Neměla čas na blbé řeči.
"Dobrý den. Jmenuje se Valorie. Přijela jsem z Šarialem, Niledilem a Ezrialem. Jenže po cestě se nám staly dvě nehody. Potřebuju nějakou pomoc. Umírá jí tam! Hned! Pojedu s vámi je najít."
Nemyslela si, že jí uvěří, ale vojáci zareagovali hbitě a zavolali nadřízeným. Brzy vyjel černý náklaďák. Vystoupila ze svého auta a nastoupila do černého náklaďáku. Když se otočila, aby se podívala na bránu, auto se rozpadlo. Pozoruhodné.
Když jí vysadili v té poušti a dali vysílačkou a jednoho vojáka, došlo, jak jí k srdci přirostl ten zmetek Niledil. Bála jsem se, že přijdu pozdě, jenže poslední dobu mám nějaké štěstí. Až teď jí, že má neskutečné štěstí. Třeba s tím autem. Vždyť podle všech zákonu neměl jet. Nebo to jak spadla z nebe. To už vůbec není normální. Nebo jak přežila záchvaty. Už bylo souzeno dýchat v zemi, ale ona tu stojí a hledá člověka, která pro ni znamená víc, než si dokáže představit. První kamarád v tomto světě. Zrovna když vyslovila tuto myšlenku, zaostřila pohyb. Byl tam a ležel. Hýbal se. Rozběhla se a padla k němu znova na ty kolena.
"Jsou tady," zašeptala. Mnohem raději by byla, kdyby se k ní on choval tak přátelský. Ale to by nebyl on. Zapla vysílačku.
"Já jsem ti věřil," dýchal mělce a hladil po vlasech. "Teď už bude dobře, Valorie."

A nebylo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 11. února 2015 v 21:21 | Reagovat

Ten konec je dramatický :)

A mám novou nejoblíbenější postavu, Niledila, takže doufám, že nakonec neumřel, ale to se dozvím v další kapitole :) Už se na tu kapitolu těším!

Jinak, velmi se mi líbí ten spád, jaký tahle povídka má. A také ta krásná atmosféra dystopie. I tu bojovou scénu jsi zvládla velmi dobře, přečetla jsem to jedním dechem!

Vlastně, nevím, kterou povídku mám raději, jestli tuhle, nebo Ďáblovu dceru, ale po téhle kapitole asi trošinku tady tuhle.
Vyhlížím další kapitolu!

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 11. února 2015 v 21:37 | Reagovat

Niledila jsem si také moc oblíbila, a myslím, že spáchám internetovou vraždu, jestli se pokusíš mu ublížit :-)
Každopádně, tato kapitola se mi opravdu moc a moc líbila. Jediné, co bych ti možná vytkla, je opakování slov, například "bratr".
Ale příběh je tak nádherný! Všechno je tak zamotané, a přitom to do sebe tak krásně zapadá!
Nezbývá mi, než si přát, ať píšeš takto úžasně i nadále. máš nesmírný talent.

3 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 13. února 2015 v 14:32 | Reagovat

[1]: Moc děkuji! Je pravda, že jsem nad touto kapitolou dlouho trpěla. Niledila a Valorie i Ezriala máma ráda, i když Ezrial je pěkný debil, ale to uvidíte v příští kapitole. Mám je ráda, proto že mají hodně promyšlené povahy. A jsou komplikovaní. Oba dva.

Jsem velmi ráda, že se ti líbí. Mě osobně teď moc baví. Má to potenciál. Ty scény, těch tam ještě právě bude! Tahle povídka není moc klidová ani sentimentální. Někdy.

To mě mile překvapilo! Děkuji!
P.S: e-mail se začal psát!

[2]: Bojím, bojím.
Kdyby nebyla výtka, nebylo by lepšení. :-)
Moc děkuji že pochvalu! Moc si toho vážím!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama