In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

Smrtelné Vánoce

5. ledna 2015 v 17:58 | Prostě Vanesa
Tato jednodílná povídka je do Kareniny soutěže protikladu. Doufám, moc doufám, že je tam vše. Možná kdybys nemohla najít vzdát se či bojovat. Je to u konce, jak se vzdala, ale dalo by se říct, že nadále bojovala. Má to hlubší význam. Ale ten tu nebudu vykládat. Děkuju za insparaci hlavně zimě a to, že jsem při povídce sama seděla bez ponožek na balkóně. Tak to vlastně začalo. Mám hodně poznámek k tomuto dílu. Hlavně to, že na to bude doopravdy napsaná povídka. Tedy ze Země. Phobos, ten měsíc, existuje a to že za 50 000 000 let do sebe narazí jsem někde četla a využila to. Když to tak vezmete, máme se tam přece stěhovat, tak co ten měsíc, sakra? Je to něco jiného než moje obvykle povídky, ale stejně doufám, že budete rádi. Přeji příjemné čtení.





Chlad se mi vkrádal do kostí. Stehna zmrzla a prochřadla. Byť jakákoliv noc, zábly by mě nohy a drkotaly zuby, cítila jsem ovšem něco jiného. Zima mi přinášela svobodu a chlad přestávku od bolesti. Tak proč tedy sedím s nahými kotníky na okně? A zrovna na Vánoce? Odpověď jde nalézt v těchto slovech. Vánoce vinšují radost, štěstí a rodinnou pohodu, ale mě nic z toho. Z principu je miluju, ale jinak je nenávidím už jen proto, že jsou. Teď si říkáte, proč dívka jako já, dítě jako já, nenávidí Vánoce? Dívka s bosými nohy, s teplým svetrem, týden neumytá, vyhublá a osamocená nesnáší Vánoce, protože je nemá s kým slavit. Jediný kdo by mohl, trčí ve vězení. Neprávem. Mé nohy jsou už naprosto zmrzlé, ale stejně se nechci vrátit do toho chudobince. Rozložila jsem fotografii, která byla rozmačkaná a zničená jako všechno v mém životě. Na fotografii jsou čtyři různě staří usmívající lidé. Krásná černovláska, která kolem ramen má ruku svého přítelem který nosí až příliš veliké brýle a s černou bradkou. I přesto je muž velmi pohledný. Předními stojí chlapec s andělskou tváří s mírně vlnitými vlasy a milým úsměvem. A kdo je vedle jeho? No, ovšem že já. Ošklivé káčátko, které jen na svou rodinu vrhá stín hanby. Vím, že právě teď na mě mamka kouká a hubuje mi, že to nikdy nebyla pravda. Já jsem byla prý jejich princezna jako můj krásný bratr. Pozorovala jsem, jak se na sebe dívají a jak jsou šťastní. Byli tak blízko, ale tak daleko.
"Izzy! No tak slez z toho okna a pojď s námi slavit," volá na mě vychovatelka, která vždy stála vedle mě, když jsem spadla a zase vstávala ze dna.
"Ano," slyším svůj hlas a vyskočím a ladně přistanu na parketách.
"Hledali jsme tě celou dobu," Usmívá se, i když lže.
Vstupuji do velké místnosti, kde stojí vysoký, ale nepříliš hezký stromek a kolem mě cupitají spousty nezbedných dětiček, kteří i vypadají hůř než já. Víte, jaké je mít vše a nic? Já jsem to tu poznala. V chudobinci jsem dostala vše, co jsem mohla dostat, ale ne rodinu. Tu mi nikdo dát už nemůže.
"Izzy! To je dáreček pro tebe!" zašvitořila šťastně pískle s rudými vlasy.
"Děkuju, Lucinko," prohrábla jsem jí vlasy a vzala nabízený dárek. Nerozbalila jsem ho, nechala jsem ho poklidně ležet v dlani. Přinášelo mi to tiché povzbuzení.
"Dopis od bratra?" zeptala jsem se vychovatelky, která mě sem přivedla.
"Ano i ne," vtiskla mi balíček novin.
Věděla jsem, co to znamená. Celou dobu jsem v tom věřila, ale teď? To prostě nešlo. Prolistovala jsem články s titulkami jako "Mcdonald zabit v pracovně prezidenta," "Lidi nás nazývají mimozemšťanama ""Přísně zakázáno chovat králíky,"
Až jsem konečně našla to, co jsem hledala. "Uprchl vězeň odsouzen ze zabití svých rodičů" Poskočila jsem radostí, ale pak jsem si uvědomila, že ho už nemusím vidět, že nemusím pro mě přijít. Ze zamyšlení mě vytrhly dveře, které se otevřely, a v nich stála banda, která teď nahrazovala policií(u nás mezár)
"Jdeme si pro Isabelu!"
Ani na minutku jsem neváhala a šla k ním. Popadl mě prudce a táhl mě do ulice, Nejspíše i do vězení.
"Jsi předvolána k soudu."
Chvála! Aspoň nějaký vzrůšo na Vánoce. U nás to vypadá trochu jinak než na Zemi. Ulice by vám mohli připomínat Čínu. Ano, byl to naschvál. My čtyřživotní…nejspíše bych vám to měla vysvětlit. Toto je planeta Osm. Je to u Marsu u jeho měsíce phobos, s kterým se naše planeta jednou vrazila. Nás to odneslo do pásma, kde je více teplo a proto tu byl možný vývin života a měsíc jsme přistrčili k Marsu. Právě proto má za 50 000 000 let vrazit také do sebe. Jednoho dne na naši planetu přistáli afrodiťáci a začali nás obsazovat. Povedlo se jim to. Za třicet let jsou u vás, nebojte se! A my čtyrživotní, ano máme čtyři životy, ale to neznamená, že nás musíte čtyřikrát zabít abychom konečně odešli, stačí jednou. Jsme trochu více nad lidmi. Naší planetu zatím nikdo nenašel, jen proto, že jsem pod vaší úroveň, tak nás dalekohledem můžete vidět pouze 29. Listopadu. Bohužel vám to nedořeknu, protože jeden ten chlapík, který mě držel za ruku, teď leží obličejem k zemi. Až pozdě mi došlo, že můj bráška si pro mě přišel. Jupí, seskočil ze střechy a porval se. Zvítězil! KONEČNĚ! Vzal můj obličej do rukou. Jsme o osm let jinak a tak mě převyšoval jak mrakodrap. Za ním se ozvalo ale něco nechutného. Oba jsme to znali líp, než jsme chtěli. Před námi se vzpínal netvor. Vysoký jako troll, slizký a s jazykem jako bowlingová dráha. Tyhle se nejde porazit, a proto jsme se rozběhli. Vstříc všemu jsem špatně odbočila do místnosti, která byla celá prosklená z toho nejsilnějšího plekxiskla. Byla to laboratoř. Na druhé straně jsem viděla svého milujícího brášku, který pokřikuje na mne a chce, abychom šla za ním. Když se za ním objevil ten netvor, srdce mi málem spadlo do kalhot. Jediná možnost zachránit bratra, bylo se vzdát. Použila jsem moc, která mi byla přidělená navíc. Nikdo z čtyřživotních to neuměl. Zářila jsem jako to ranní slunce, které se vám dere pod víčka. Nestvůra se ke mne obrátila a ve mně se vynořil ještě hloupější plán. Miluju tě, bráško. Utíkala jsem k němu. Miluju tě, bráško. Když jsem byla u něho, na jeho obličeji se rozlilo uspokojení. Netrvalo však dlouho. Zmáčkla jsem tlačítko a prosklené dveře se zavřely.
"Miluju tě, bráško," vydechla jsem a zamířila k tomu zvířeti. Můj bráška mezitím kopal, ječel, bouchla a dokonce i možná prosil. Nemohla jsem se otočit, a proto jsem začala soustředit na souboj. Bylo to jako kočka a myš. Bráška už nekopal a já věděla proč. Musel utéct. Nevyčítala jsem mu to. Jen jsem ho chtěla ještě vidět a poznat jeho děti. A možná že i poznám. Naše rodová větev patří ke královským, kteří mají trochu zrychlenější reinkarnace. Možná ho uvidím. Doufám, že se ti dobře povede. A začal závod. Utíkala jsem a bránila se, ale mé šance byli nulové už od začátku. Škoda, že má reinkarnace se nepovedla. Přišla jsem na svět rok po tom, co zemřel. Tak třicet let mi to trvalo. I když se nezdálo, že by měl někdo navrch, tak to mi ale nebylo. Příroda je příroda. Kočka vždy vyhraje. Myš prohraje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 20:11 | Reagovat

Takže to, že mají čtyři životy, znamená, že se mohou čtyřikrát reinkarnovat? Tuto část jsem zrovna příliš nepochopila.
Každopádně, samozřejmě napíši i podrobnější zhodnocení, až bude po uzávěrce té soutěže, ale můžu ti říct, že se mi to moc líbí! Místy je to krásně dojemné!
Podmínky to splňuje také všechny. Myslím.
Pravda, že to není to, co obvykle píšeš, ale povedlo se ti to, opravdu.

2 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 21:33 | Reagovat

Reinkarnovat se může hodnekrat, až do té než je duše opotřebuji a chtějí odejít do výši fáze. To bude v povídce. A to ctyrzivotni..no strašně ráda bych si to nechala pro sebe, ale jako že jsi uspořádala tu soutěž, ti to ráda řeknu. Dobře, moc děkuju. I já doufám, že ano. Je tam všechno vlastně jiného než od normálního. 1. Osoba a ten styl. Budu (podlezat) říkat pravdu a udělala jsem to jen pro tebe :D (už jsem jak ukecanej chlap)

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 21:43 | Reagovat

[2]: Aha tak. Děkuji moc za vysvětlení!
Pro mě? to je opravdu milé!

4 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 21:55 | Reagovat

[3]: Nevím, jestli znělo tak hnusně. Fňuk. Napíšu ti do e-mailu podrobnější věci k tomu (-ale neprozradím ti povídku, neboj) Vlastně, kdyby nebylo soutěže a tvé básně, nedostala bych se to nálady jaké jsem byla. Takže, ano..tuto povídku ti (-bože, jak se to sloveso jmenuje!) Věnuji.
Doufám, že to nebude znít nijak namysleně a povrchně. Jen Ti chci udělat radost.

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 22:03 | Reagovat

Já vím! Proč by to mělo znít špatně?

6 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 6. ledna 2015 v 21:46 | Reagovat

To je opravdu moc, moc smutné. Opravdu jsi musela zvolit ten nejtragičtější konec, který se jen nabízel? To samozřejmě nemyslím vážně, byla to tvá volba, ale rozbrečelo mě to :)

Na jednodílnou povídku se mi to zdá trošku krátké, ale to tak možná jen opticky působí kvůli tradičnímu stylu odstavců (proto používám anglické odstavcování, text to opticky nafukuje :) )

Ale je to krásné. Originální nápad a, fňuk, opravdu smutné. Moc se mi to líbilo a věřím, že v té soutěži budeš mít šanci!

7 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 7. ledna 2015 v 19:43 | Reagovat

[5]: nevím, takový pocit. Omlouvám se

[6]: Moc děkuju!  I na mě co? On se nabízel? Já mela pocit, že v nabírce vůbec nebyl.  :),

Oh, vážně? To jsem zvládla? Určitě kecáš! Jsou to asi tři stránky. Ještě si ti podívám.

Všimla jsem a u tebe mi to docela i hodí. Je to pro tebe typické.  

To si teda nemyslím, ale děkuji. Trochu si mě nabudila tvými sci-fi! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama