In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

Proč neumírám?- III. kapitola

22. ledna 2015 v 18:20 | Prostě Vanesa |  Proč neumírám?
Velmi kratičká kapitola. Hodně se mé tempo zpomalilo. A taky bude. Hodně toho budu prodlužovat, ale jak se znám. Nepovede se mi to. Kdo možná četl povídku smrtelné Vánoce, dojde mu jedna věc. Neprozradím, ale bije do očí. Michaeli! Nenavidím tě! Hrozný blbec a ten jeho otec. Fuj, tak dlouho jsem své postavy nenáviděla. Já nikdy nenáviděla své postavy. Toť poprvé. Krásné čtení!
3. kapitola

Věž

Temně se nad ní rýsovala věž. S černých drátů a s šedým zdivem. Nejvyšší, která stála v této pustině zatracených duší, této prokleté planetě bez zdroje vody a důležitých surovin. Tuto věž obsadili ten den, kdy k nám poprvé uvítali a přinesli neštěstí naší rase. Od té doby na vrcholku věže, dřivě sloužila na přijímání a posílaní radiových vln, odsuzují vězně a prezidenty všech legendárních zemí, které dnes nám přijdou pouze jako báje a to, co bylo za času dobra. Věž se podivně naklonila. Vážně jsem blázen. Jednoho dne možná taky budu vzpírat na vrcholku. Buď jako královna nebo jako trestaná. Chtěla jsem pocítit zášť a vztek, jenže chlapec, který nepřítomně rozhlížel, narazila očima na mě. Rozlila se ve mne slast doprovázená strachem a zděšením. Vždyť ještě před pár dny bych ho zabila to nejkrutější smrtí. Co se to se mnou děje. Tušila jsem, co se děje. Stejně to nešlo, ale tak lehce pochopit. Je to afrodiťak! A ty jeho červené zorničky lemované zelenobílou duhovkou. Ah! Odhrnul si gestem vlasy a mě přišlo, že ho znám víc než pět dní. Celou věčnost. Hrnuli jsme se k té věži a vedle mě němé tváře upírali nevidoucí oči na prince. A taky na mě. Má rasa vedle afrodiťaku vypadala oškubaně jako nějaká mláďata slepic. Za všechno mohli oni! Ale když nám nabízení mír, tak bych ho měla přijmout i přes všechny obtíže. Pro mého otce. A navíc to pro mě nebude až tak velká obtíž a přišlo mi, že ani on to tak necítí. Ale přesto v mé hlavě něco ťukalo a hrabalo do hemisféry. Krok a další krok a už mé oči viděli halu, v niž pobíhali všichni druhové mých národu a taky afrodiťaci. Čekalo na mě něco, co jsem mohla zvládnout pouze s Michaelem. Jakoby tušil, že o něm mluvím, otočil se na mě a stisknul mou dlaň. Poprvé v životě jsem dokázala myslet na někoho jako na milujícího člověka. Zamilovala jsem se a to byl můj konec.
Nezažila to. Nikdy v životě. Ošívala sebou před těmi upřenými pohledy. Seděla v čele stolu a u boku jí znervózňoval Michael, který sám nebyl ve své kůži. Dáma, afroditka, která zrovna něco předříkávala, zlostně vzhlížela k dívce. Pomýšlela si na Michaela celou věčnost a tahle coura si dohopsala do jejího života, do jeho života a vše zatočila vzhůru nohama. Jenže to jí jen tak neprojde a v tom všichni doufali. Valorie to nevydržela a sklonila hlavu před to vším pohrdáním a bolestí. Chlapec nejspíše uvědomil, proč Valorie, nedokáže držet hlavu zpříma a vyrušil hovořící.
"Ehm, je nutné zrovna toto probírat?"
"Ano, Michaeli," zavrkala ta afroditka a Valorie se musela podívat. Usmála se na svou nepřítelkyni, protože pochopila a co té ženě jde. Jako lidská žena dokázala vidět city a rozpoznat lépe než afrodité a to byla výhoda, která se právě teď úspěšně zvýhodňovala. To vylekalo tu zrzavou dámu, která upřímně vypadala jako koště.
"Mohu odejít do pokoje?" zeptala se a zlomyslně projížděla afroditku od paty až k hlavě.
"Jistě," odpověděla po chvíli.
"Doprovodím jí," přidal se okamžitě Michael. Rozbušilo se jí srdce. Vyšli společně z té místnosti, do které se nevrátí nejspíše už nikdy.
"Omlouvám se za to vše tam."
"Nic se neděje. Vždyť je to jasné. Jsem pro ně hnus."
Zprudka k ní přiskočil a chytl za zápěstí. Kopla ho a vysmekla se mu z ruky. Dýku, kterou měla schovanou v botě se vynořila a blížila se směrem k jeho boku. Zastavila se a spadla na zem. Nedokázala udržet rovnováhu se zvednutou jednou nohou. Rozčíleně plácla do země a všimla si konečně Michalea, jak se k ní skláněl. Udýchaný a zpocený jí políbil na čelo.
"Chtěl jsem jenom říct, že já si to o tobě nemyslím," pomohl jí zvednout se na nohy.
"Nech toho! Vidím, jak to všechno na mě hraješ! Víš, co? Nemusíš. Je to jenom byznys," praštila do toho. Rozutekla se po ocelově zbarvené chodbě a uslyšela za sebou jeho hýkání. Jako člověk běžela pomalu a tak já brzo strhnul na zem. Zaryla nehty do masa. Zafrněl a zvednul jí.
"Podívej se mi do očí! Já nic nehraju! Jsi jediná, koho bych mohla, kdy milovat, tak přestaň všechno kazit."
Ostýchavě vzhlédla k jeho očím, ale narazila pouze na rty, které se k ní blížily a blížily. Ale nedotkli se. Věž totiž v té chvíli vybuchla.

První myšlenka téže dívky zněla jaksi malicherně. "Já chci tu pusu!". Pak si uvědomila to závažnější. Na jejich patře vybouchla bomba. Spadla na ní váha, která jí zakryla celé tělo před výbuchem. Michael. Po pár seti sekundách se jí rozjasnila mysl. Za války totiž afrodité měli jednu malou výhodu. Obrovskou. Nezemřeli, když je zasáhla bomba nebo kulka. Ale když seděli namačkaní v jedné lodi, která explodovala, zemřeli všichni. Na úlomky, které je smrtelně zranili. Tento nález se ale uskutečnil velmi pozdě a proto přišlo nazmar ve válce. Po neskutečně dlouhé době, která trvala nejmíň dvě minuty, Michaelova váha odkulila a s ní i bezpečí. My totiž nemáme imunitu proti následkům bomby. Na kůži jí zapálilo. Výpary, které se vznášely, se těžko dýchaly, ale brzy se rozdmýchaly. Země se otřásla a explodovala další bomba.
Začala pomalu ujíždět po chodbě. Věž se naklonila. Kvůli bombě. Michael se křečovitě držel dveří, které pevnil pouze jeden pant. V obličeji se mu mihlo něco jako bolest, ale také nesmiřitelný vztek. Natahoval k ní ruku, ale nedokázala ho uchopit. Tak daleko. Vezla se. Další výbuch. Teď přímo tryskem ujížděla. Rukama se pokoušela zabrzdit, ale brzy se popálily a rozdřely. Zastavila jí zeď, v které bylo zabudované sklo. Oddychla si. Zamávala na Michaela. Ten šťastně zamrkal. Pak se ozval chabý zvuk bomby, ale vší silou jí to přimáčklo ke sklu. Snažila se nějak dostat pryč, ale vše se zdálo marnivé jako vše v jejím životě. Výbuch. Na skle se objevila rýha. To znamenalo jediné. Poslední šance. Opřela se rukama o zdivo kolem okna. A zabrala. Přesně v tom okamžiku se probudila poslední bomba a sklo se rozpadlo a tím se vynořila propast. Dole zděšeně utíkali lidé ale i afrodité. Zalapala po vzduchu. Sbohem má Země, sbohem Michaeli. Potom už jen padala a padala. A země se neohroženě blížila.
Ve výklenku obrovské lodi se opíral princ. Neomalený, ale přesto obdivovaný. Na tváři krutý usměv a v mysli temnou zášť. Čím více se od něho vzdalovala Milá, tím víc jí nemiloval. Možná že jí nikdy nemiloval. Jeho chladný a lhostejný výraz, rozhodila neomalená část duše, která říkala opak.
"Princi?" oslovil jej služebník.
"Už jdu," samolibý úšklebek se roztahoval po celé jeho tváři.
V lodi každá barva svítila velmi neonově. Facka pro oči. Představte si supermarket, do kterého vcházíte. Automatické dveří se otevírají přesně jako tady a vám se zjevují regály. Tu ale pouze leží miliony počítačů a jeden byrokratický debil. Omluva. Šedivý a jízlivý král. Michaelův otec, šéf afroditů. Ne, tak docela. Taky mají parlament…
"Chtěl jsi mě vidět," tož nebyla otázka, avšak otec kývnul a nasadil politickou tvář.
"Rád bych ti přednesl můj plán s tou dívkou," pousmál se "Pokud přežila a já myslím, že ano, tak si jí vezmeš. Pak jí jen zabijeme a rozdrtíme na prach její rasu, co ty na to?"
Uznalý proslov. Předtím by možná nesouhlasil, ale jeho vnitřnosti se vařily vztekem. Tak proč ne? Necítil lásku. Nic. Pouze hořkou nenávist a dychtivost po pomstě. Za matku.
"Ano, otče. Mám pocit, že vím, kde je. Za to můžou ty prášky, které nás spojili."
"Já věděl, že se budeš hodit,…" Vyslovil jeho pravé jméno, které však pro nás lidi přijde jako štěkaní psa. Odkráčel pryč. Král zůstal sám. Tedy jen na pohled. Ze stínu se vynořila krásna žena. Pohladila ho po vlasech a zašeptala mu jemně do ucha.
"Ten lék proti lásce zabral, ale teď musíš udělat ještě pár jiných věcí, můj mílí," A znovu zmizela. Jenže král přesně věděl, co po něm žádala. Zaťukal do jednoho počítače, který se nápadně podobal applu. Za chvíli už ale král nebyl ve své komnatě, ale na střeše své velkolepé lodi a shlížel k zemi. Po pravici stála znova ta žena. Růžové, ano růžové vlasy se ladně dotýkali jejího ramene. Jen dva malé pramínky, které jí rámovaly obličeje a dopadaly až na holou kůži. Ostatní vlasy se jí třpytily v copánku. Oči Ne oči. Neměla zorničky ani duhovky. Pouhé světlé modré díry, v kterých se tyto dvě barvy míchaly. Ovšem, že lidsky krásná nebyla. Ale podle všech měřítek se zdála dokonalá. Dočkali se. Pod nimi se začínali rozbíhat černé skvrnky.

"Isabello třetí! Co si to dovoluješ?" řvala čtyřživotní královna. Jejich království se osvobodilo ze spáru afroditu před dvěma dny. Zázrak. Ale pokoj jim nedají. Isabella třetí svítila na celé království v ten den a spokojeně vzhlížela ke svému lidstvu. Před ní Isabella druhá padla do rukou afroditu a zemřela. Její bratr ale ne. Zasloužil se o pokračování rodu. A taky míru. Podobala se svoji představitelce a proto jí taky tak matka pojmenovala. Izzy bylo šestnáct v našem světě. A stejně schopná jako její předchůdce. Ale nechtěla znovu padnout do rukou afroditu a začíná vymýšlet plán. A taky zbrojila. Tajně. Před svou matkou ani muk. Jenže jako vždy, matka se vše dozvěděla a teď to měla schytat.
"Nemůžeme jen tak čekat!"
"Jsi stejná jako tvůj děd!" Dědu nezažila. Zemřel před jejím narozením.
"A jsem za to ráda!"
Matka praštila do polstrovaného křesla.
"Jenže on takový nebyl. To jeho sestra Izzy! Ta malá světlovlasa..grr!"
"Ty nadáváš ženě, která zachránila tvého otce, matko? Ona byla statečná! Aspoň od tebe!"
V hlavě jí zůstal útržek jedné vzpomínky. Jisto jistě jí nemohla patřit.
"Zachránila? To vyprávěl jen otec, ale co já vím, že? Musíme být poslušní, Izzy! Tvůj otec by to tak udělal."
Ta vzpomínka se jí vryla až moc. Každou noc se o ní zdálo.
"Ale mami! Otec by šel do boje. Šel by zachránit lidstvo."
Jak na ní stojí obr a ona je šťastná, že může zemřít za něco dobrého.
"Lidstvo je pod naší úroveň," odfrkla si starší z nich.
Za smrt jejího bratra. Neměla bratra.
"Ale má se stejně špatně jako my. Jsou slabí, a pokud je porazí afrodité, tak potom budou mít veškerou sílu rozdrtit nás. O tom není pochyb." Podrbala se matka na bradě. Na tom něco bylo.
Ta vzpomínka byla chyba v éteru. Při reinkarnaci na ní někdo zapomněl.
"Navrhuju zbrojit. A až nadejde čas. Správný čas. Pomůžeme lidstvu a tak se zbavíme naších nepřátel."
"Máš pravdu, Izzy. Tak do toho. Jdi!"
Zavelela a ona provedla. Vyběhla z místnosti. Postavila se na slunce. Hřála jí myšlenka na to, že toto nedokážou nikdy zničit. Netušila, co má dělat teď. Znala svou matku a tak zbrojení neodvolalo. Vrátit se do paláce může tak za hodinu. Tohle matku jednou zabije. Všechna to schovaní. Jako nějaký červi. A bohužel děvče tentokrát mělo pravdu.

Myslíte se, že když umíráte, odehraje se vám celý život před očima? No, Valorie ne i ano. Padala a u toho zahlídla všechny lidi. Tak oškubaní a nemocní. Ztracení, který věřili. Kteří zemřou taky jako ona. Pocit bolesti se odmlčel a ona plachtila na svobodě. A pak jí to došlo. Ta žena. A ona. Pod sebou uviděla malou postavičku zahalenou v lese. S ohněm a bezpečím. Toho se ale ona nejspíše nedožije.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 23. ledna 2015 v 7:13 | Reagovat

Michael tam ale není nejhorší postava, podle mě. On neměl na výběr, ne? Zato jeho otec, to je takový blbec!
Každopádně, jediné, co bych ti nejspíš vytkla, že máš stále malinký problém se správnou formulací vět. Ale ono se to časem vypiluje samo, uvidíš. Myslím, že jsem ti to už radila, ale zkus si to po sobě přečíst alespoň polohlasem. Sama moc dobře vím, že když si to čtu jen potichu, ty chyby prostě nenajdu.
Ale jinak se mi to opravdu moc líbilo. Zajímavě se to vyvíjí, a nevleče se to, třeba jako mé příběhy. Moc se těším na pokračování, jen tak dále!

2 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 24. ledna 2015 v 14:39 | Reagovat

Právě že ne. On tam má jedinou možnost se rozhodnout sám. Říct ne. Milovat.
Ten je taky blbec no, ale zase není až tak zlý jak se zda. Prostě Jen Blbec. Jedinou postavu, která jde jen tak tak přežít a mít rád, je Valorie. Sama o sobě. S tím práškem, ale byla hrozně pitomá. Přišla mi jako Misa z Death Note.
Moc děkuju! Pravda, že toto jsem četla jen v hlavě. ani ne šeptem. Tvoje příběhy se nevlečou. Jen někdy mají deší pruběh a podle mě je tak příběh mnohem pravdivejší. Ještě jednou moc děkuji!

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 24. ledna 2015 v 22:14 | Reagovat

[2]: Jistě. Nikdo není jen špatný, nebo jen dobrý.
Misa z Death Note? Víš, že to mě ani nenapadlo, ale když se nad tím zpětně zamyslím, vlastně máš pravdu. Ale prášky dokážou hodně, no.
No, tak děkuji za pochvalu. Ale mě se tvé příběhy zdají opravdové dost. Jen tak dále!

4 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 27. ledna 2015 v 13:09 | Reagovat

Mi je Michaela spíše líto, ten jeho příšerný otec ho přece pořádně ovládá, ne? Ale stejně je to idiot, že se nechá takhle ovlivňovat.

Jinak, krásná kapitolka! Jen, občas jsem se opravdu dosti ztrácela, ale to je u mě normální :) Některé tvé věty jsou moc komplikované a slovosledně dvojznačné, ale to nemusí vadit (jen to mate idioty jako jsem já :) ). Ale máš velmi, velmi zajímavý a hlavně naprosto jedinečný styl psaní.
Těším se na další kapitolku! Velmi se mi líbí to téma a hlavně ta skvělá atmosféra.

P.S.: Omlouvám se, že jsem tak dlouho nic neokomentovala a když si už konečně udělám čas na komentář, napíšu vlastně jen to, co už napsala Karin. Omlouvám se. Někdy si říkám, že se chovám jako dokonalé páté kolo u vozu. Ale příště se vynasnažím polepšit se!

5 Elis Elis | Web | 28. ledna 2015 v 12:33 | Reagovat

Postavy jsou jedna věc ať jsou záporné nebo kladné, důležité je jak zapadají do děje a jak děj vyznívá celkově a zaujme a myslím, že tady se to povedlo...

6 Vanessa Vanessa | Web | 28. ledna 2015 v 15:49 | Reagovat

[3]: To je pravda. Ani Michael není, ale ani dobrý. Jen je bez lásky a citů a proto se chová krutě. Jenže on k tomu tak byl i vychován.
Fuj, styděla jsem se za ní. Hrozně se jí podobala Já to neudělala ani úmyslně.
Děkuju!

[4]: Ono je o těžký říct jestli je ovlivňovan otcem, protože ani jeho tec nemá svobodnou vůli. Ale otec je pro mě větší nevináček, protože Michael je prostě Michael. Nesmím prozradit pokračování. Ale jsem si docela jistá, že ho za pár kapitol, tak rádi nebudete mít tolik rádi.Slovosledně dvojznačné? jsem nějak vedle jako jedle. Ale děkuju! Moc to pro mě znamená. Pořád udržuju tu atmosféru? Uff řekni mi až bude upadat.
Ps. Za nic se neomlouvej.Chápu to a já se omlouvám za to, že jsem ještě nenapsala ten e-mail, který ti dlužím. Budu se snažit, co nejdříve to poslat, ale trvá mi to až moc dlouho.

[5]: Elis, moc ti děkuji za komentář. Slibuju, že se kouknu na tvoje povídky, jen jsem minulé nenašla žádnou. Nějaká rada pro člověka, který vůbec neumí na počítači? Děkuju i za názor. Máš pravdu. Ať jsou kladné nebo záporné, musí zapadat do příběhu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama