In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

Proč neumírám?- II. kapitola

18. ledna 2015 v 20:41 | Prostě Vanesa |  Proč neumírám?
Vraždící nástroj

Tak tohle jsem nepocítila snad nikdy v životě. Mé tělo bylo v divoké křeči. Zmítala jsem se a na čele se mi perlil pot. Před sebou se mi zobrazovaly divné věci. Tančící flašky alkoholu, které nabízeli ruku slečnám cigaretám. Do tohoto dne jsem netušila, jak to se mnou špatné. Nikdy jsem tak dlouho nepila ani nekouřila. Ale nikdy jsem nebyla závislák. Nejspíše jsem se naprosto mýlila. Nedokázala jsem zchmouřit oči. Teď by smrt vítala s plnou náručí. Uslyšela jsem nad sebou známé hlasy.
"Co se jí děje?" ptala se Amnesit.
"Má nějaký šok," ozval se muž.
"Je to závislák," promluvil ten sobec Michael a já dostala chuť mu vrazit. Pomalu jsem se zvedala a sama to neřídila. Toto byla moje vůle.
"Doneseme ji k průpravě," ozval se najednou Michael a mě se zatmělo.
Valorie se probudila po dvou dnech v malém příbytku a průrvy. Pečoval o ni Michael a Amnesit a její Evrolit si šli vlastní cestou. To se Michaelovi zalíbilo. Mohl dělat, co chtěl a protože Valorie spala, nikdo ho neomezoval. Když tak tu dívku pozoroval a dával dávku léku, která zmírňovala její závislost, nepřemohl se a musel začít chovat k této lidské ženě úctu a dokonce obdiv. Neznal a ani nepozná člověka, který je jako ona. Prudká a nejspíše i vášnivá. Možná víc než on. Láska? Co když ho postihla láska a on se z.a.m.i.l.u.j.e.? Do ní? Když už, tak do ní. Jako afrodiťak, ale nepřenášel city na povrch a i kdybyste jen zahlídl nějakou emoci, uvažovali byste, jestli to jen pouze nepředstírá. Nemohl uvěřit, ale že žije. Už dvakrát poskakovala na hranici života a smrti.
"To si na mě civěl celou dobu?" zdvihla se z postele a padla na podlahu.
Přispěchal k ní a pomohl jí na nohy. Dotýkal se jejího ramene a v jeho vlastním ramenu proudila něco jako chtivost. Zamračil se.
"Kde to jsme?" zeptala se a skácela se na židli.
"U průrvy. Jsou tu léky."
"Průrva?"
"Ano, je to něco jako díra v obalu. Jde projít k vám," přinesl jí hrnek čaje.
Židle se převrátila a ona v malátnosti kopala všude kolem.
"Dojdu pro další léky," oznámil a nechal jí v tom.
Rozevřela své velké azurové oči a vyhoupla se ladným gestem nahoru. Prohlídla si místnost. U postele poskládané oblečení a vedle pistole. Pistole? Na tohle celou dobu čekala. Vrhla se k tomu a jemně na sebe hodila všechny hadry a pistol zastrčila za opasek. Domovní dveře otevřela a uviděla všude kolem jen les a rostliny. Nějaká intuice jí říkala, že má jít k severu a tak poslechla. A udělala dobře. Uviděla průrvu hned a za ní jen šedo a rozbořené domy. Jako rozbité sklo. Překročila prach, ale něco ji zachytilo nohavici. Pokoušela se vyprostit, když se ji do uši něco cpalo. Vytáhla z opasků pistoli. Na druhé straně se objevil Michael držící stejnou pistol.
"Co to děláš, Valorie?"
"Nevidíš?" klepala se jí ruka, ale byla odhodlaná.
"Já tě zabiju bez rozmyšlení."
"Já tebe taky," zavrčela výhružně. "A budu stejně rychlá jako ty. Opravdu chceš přijít o život, sladký Michaeli?" zasmála se nechutně a zamlaskala.
Nemrkal. Nepohyboval se. Až na ruku, která klesala dolů a dolů.
"Dovol mi jít s tebou."
"Proč bych jako měla?" šokovaně svěsila pistol.
"Protože když půjdeš sama, dostanou tě ihned, když půjdeš se mnou, dlouho to nezjistí."
"Fajn." Přemýšlela, ale potom rukou naznačila, že jí má následovat.

Seděli pod mostem. Vedle nich se povaloval nějaký bezdomovec. No oni všichni jsou bezdomovci.
Nepřítomně si mnula ruku.
"To nás tak nenávidíte?"
"Ne, my vás mámě rádi. Můj šéf má za manželku taky člověka," usmál se vřelým úsměvem.
"Ale proč nás tedy nás chcete zničit?"
"Zeptej se tich nahoře," zašklebil se.
Pot jí sjel do očí.
"Potřebuju něco k pití," klepala se zimnicí.
"Aby se ti prohloubila závislost? To ani náhodou. Na, vezmi si ten prášek."
Přijala nabízenou tabletku a spolkla jí. Zatmělo se.

Probrala se a cítila se nesvá a tak trochu očarovaná. A pak ho uviděla. Mysl se jí naprosto odkráčela pryč a ona se mu vrhla do náruče.
"Klid," utěšoval jí.
"Co to dělám?" rozčílila se. Odskočila od něj. Něco jí k němu přitahovalo jako magnet a dlouho to nevydržela. Držel jí v objetí a šeptal něco nesrozumitelného. Pak jí zachytila ruka nějakého "afrodiťáka". Ty ruce pozná všude. Křičela a mlátila kolem sebe. Skolila jich asi pět, když Michael zasáhl a bolestivě udeřil do břicha. Popadli ji dvě ruce. Naložili ji do dodávky. Ta se rozjela. Nepochopila nic. Zmateně kulila své neskonalé nic neříkající oči. Bouchala do plechu za sebou, když se magnet znova nastartoval.
"Je mi to líto."
"Proč?"
"Nemůžeme tě nechat utéct. Jsi důležitá."
"Proč jsem sakra důležitá? Nech mě být! Chci pivo a cigaretu. A tátu, kterého si zabil!" řvala, až zčervenala jako rajče. Bušila rukama pod sebe a vztekle dupala.
"Protože si mě vezmeš," zamrkal a ona málem vyprostila vše, co měla v žaludku. "A otce jsem ti nezabil. Žije."
"Já si tě nevezmu ani, kdybys mi rozřezal ruku!"
"To neříkej dvakrát."
"Zabij mě, prosím," zašeptala a padla před ním na kolena. To ho překvapilo.
"To si ti tak hnusím?" smutně až bolestivě pověděl.
Mlčela.
"Nemůžu tě zabít. Náš sňatek je jen proto, aby mezi rasami zavládl mír."
"Proč by mělo? Jsi jen nějaký podřadný a já taky," zamumlala.
"Já jsem princ."
"Když si tě vezmu, necháte nás na pokoji?"
"Ano, ale ty budeš muset žít na naší planetě," prohlásil a sedl si na zem k ní.
"Dobrá tedy. Udělám to," podívala se mu do rudých oči, které neprozrazovali žádné city, žádné emoce. Tak moc jí děsily ty oči. Přitáhnul si ji k sobě a ona měla takovou chuť vyrvat se mu, ale uklidnila se. Položil její tváře do jeho dlaně a lehounce ji políbil. Jako blesk a k tomu hrom. Uvízla v čase. Nedýchala. Nehýbala se. Pustil jí a ona zahlídla emoce. Tak vroucné až by tomu nemohla uvěřit. Zopakoval to a ona už se nepokoušela nijak utéct. Neměla kam. Čeká jí život, který není nijak podložený, a možná jí zabijí a potom i její rasu, ale zkusit se musí vše.

Usnula v jeho objetí. Vyprostil se. Zadíval se nad ní. Slabá a přitom tak silná. M.i.l.u.j.e. A to už nikdo nepopře. V tom léku bylo něco jako lektvar lásky až na to, že posílilo jen jejich vášni. Bohužel i jeho. Zavolal pak ústřednu a ta mu oznámila, že jeho otec se rozhodl spřátelit jednu z nich, kterou si on pak vezme za ženu a stvrdí tak mír. Dlouho nesouhlasil. Ale nezbylo mu nic jiného, než dobrovolně zamilovat se. Stejně by k tomu došlo dřív nebo později. Posadil se vedle řidiče a zapnul mikrofon, z kterého zrovna mluvil jeho otec.
"Jsi tam, ty parchante?"
"Ano, tati."
"Takže náš plán pokračuje dobře. Prozradím ti pokračovaní. Snátek bude pouze klam. Na naší planetě ji po svatbě zabiješ a potom celou jejich rasu. Doladíme to až u nás, ano?"
Mlčel. To se mu nelíbilo.
"Co když se do ní zamiluju, otče?"
"Ty? Michaeli, my se do nich nedokážeme zamilovat. Ani nevíme pořádně, co to je. Převez ji, co nejdříve na naší planetu a pak bude svatba." Zavěsil a on se bezradně zamuchlal do deky.

Probudila se někde uprostřed rozmluvy. Nepřivázali jí. Neslyšela nic z toho, ale stejně měla nutkavost utéct. Do jejího prostoru vešla žena. Ozářená bílým světlem, nebo to se jí možná jen zdálo.
"Kdo jste?"
"Jednou se poznáme více. Valorie zvaná Immortel, tvůj příběh je neskonalé dlouhý a věř mi, že zabiješ mnohé jen proto, abys mohla uspět. Vezmi si ode mne dar, který ti pomůže."
Na zem udeřila stříbra jehlice. Ostrá, ostřejší než dýka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 21:40 | Reagovat

Já si myslím, že už se dávno zamiloval.
Ten děj ale jde rychle! Ale to je u tebe normální, a nevadí mi to, jen na to nejsem příliš zvyklá (ale už bych měla být, že?)
Také mi něco říká, že ten lék jí moc nepomáhal, že ne?
Až na občasné kostrbaté věty se mi to ale opravdu moc líbilo. Ach jo! Proč se mi zdá, že na další kapitolu vždy musím čekat hrozně dlouho?

2 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 22:11 | Reagovat

[1]:  já mám takový pocit, že oba. Nezávidím j tu situaci. Já mám už promyšlený pokračování a no..počkej si.
Před chvíli jsem na to myslela, že jsem trochu měla zbrzdit. Když ono to tak nešlo! Grr. Štve mě to! Naprosto jí nepomáhál. Proč já mám zas pocit, že tak dlouho trvá napsat stránku? Ale ne, u mě je obvykle si čekat na další kapitolu měsíce jako třeba u elements a ženy v zeleném (mimochodem povídku Žena v zeleném vypadá dobře. Už jen pár stránek a budu mít kapitolu)
Moc děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama