In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

Proč neumírám?- I. kapitola

18. ledna 2015 v 0:06 | Prostě Vanesa |  Proč neumírám?
Dávka mé divné povídky, která mě tedy, ale hrozně baví. Možná víc než "Ženy v zeleném". Užijte si čtení!

Všude bylo bílo. Nikde nebyla ani kapka nečistoty. A to v dnešní době zavánělo nebezpečím. Větším než si myslíte. Obklopená takovou barvou dívka nebyla velmi dlouho. Někdo zabouchl dveře za ní a ona prudce hrkla. Nemohla ani pořádně dýchat natož hýbat.
"Od dnešního dne se jmenujete retor 23009," oznámil hlas a dívka dostala chuť toho "člověka" nakopnout. Takto mluvili jenom "afrodiťaci". Jejich půvab prosakoval každou slabiku, kterou nám určili na poslech. Až teď si plně uvědomila, proč je tak nenávidí.
"Proč retor 23009?" vyprskla krev.
"Bude vám přidělen jeden z nás a bude vás provázet po celé aréně a zapisovat vše, co uvidí," ignorovali vždy všechno, co jsme řekli.
Tu bělotu narušila černá postava ženy, která se lepila na její tělo v jejich uniformách.
Jejich uniformy se podobaly látce od Victorie secret, jenomže utvářely celé obleky. Proti nám vypadali jako nějací králové a královny. Možná proto jsou nad námi nadřazení. Nikdy přesně dívka nevěděla, jestli jsou zlí, protože je dokázali obalamutit. Až po nějaké době zjistila pravdu.
"Neboj se. Budeme tě chránit," zavrkala ta žena slastně a nikoliv nijak podle.
Škubla sebou teď mnohem víc a víc. Celé zapěstí, oteklo a její oči ještě kvůli dávce alkoholu trochu meškaly a nezaostřovaly. Opitá už tak nebyla, ale něco jí omezilo mysl. Žena jí uvolnila z pout a ona se vyvlekla nahoru. Ta žena byla příšerně smradlavá. Možná kvůli tomu sáčku, který jí objímalo tělo.
"Dostaneš věci, které si u sebe nosila. Nic víc."
Teď tu narušovalo ještě něco. Na tom bílém podkladě leželi pár tmavých věci. Přistoupila k tomu. Prohlížela si svou dýku, která dostala od svého mrtvého otce poslední den jeho života. Matně stříbrně pulzovala. Znala každou rýhu, každou vadu, kterou kdysi udělala ona, nebo její otec. Vžila se s ní. Jako druhá ruka. Pak tam ležel talisman ve tvaru zapalovače. On to byl zapalovač. Jako nějaká malá černá krabička, která měla na boku vzor lva. Fungovala pokaždé, co ho potřebovala a navíc zmenšovala její nervozitu, když ho držela. Připlula k ní jedna vzpomínka, která byla stará několik týdnu. Ležela ve zvratkách u ohně. Její holeně mrzly a červenaly se. Neměla co na sebe. Zužovala jí chřipka. V ten den si myslela, že umře a tiskla zapalovač v ruce, až se klouby vylézaly jako nějaké šrouby.

A jablko. Červené a chutné. Ani jednou nenakousnuté. Ukradla ho jednomu obecnímu "afrodiťáku," kterého poté ihned zabila. V této době lítost znamenalo smrt a to si ona nikdy nemohla dovolit. Vzala si vše. Žena jí odvlekla a trochu protlačila do další místnosti, kde sedělo několik lidí, které se jí výrazně podobali. Přisedla si.
"Retor 23010," vyšla podobná dáma z olova vylitých vrat.
Dívka o něco mladší než ona. Tmavá pleť a dredy se lišily od nás všech.
Zapadla a nikdo ani nedutal.
"Report 3076."
Teď muž o něco starší než předešlý vyvolaný. Nešlo poznat ani jeho obličej přes nános špíny.
"Report 3077."
A tak to šlo dál. Po nějaké době došlo retorce 23009, že Repoři jsou muži a retorky ženy.
"Retor 23009"
Chvíli se nic nedělo, až pak jí zjevilo její nové jméno a zamířila k ženě. Vedle jí chodbou ke sprchám, kde si dovolili jí umýt. Bylo to lepší než nic. Vodu studená a mýdlo štípalo na těle. Když se vyprostila z hnusné sprchy, už na ni čekalo nové oblečení, které vypadlo lepé než to co kdy dříve viděla. A na kůži bylo příjemnější než to mýdlo. Když se dooblékla, uslyšela hlas, na který už nezapomenu. Tak arogantní a přitom svůdný.
"Jsem tvůj hlídač. Evritol."
Otočila se za hlasem. Ten muž stál bez jejich pláště a to bylo na "afrodiťáka" nejdivnějšího. Ale přesto to byl "afrodiťák". Ten nejsvůdnější. Tmavé vlasy mu padaly do obličeje a pod nimi se lačně chvěly červené zorničky. Zvláštní.
"Retor 23009," zopakovala své jméno. Při tom jméně jí alkohol a cigarety lákali ještě víc.
"Já chci znát tvé pravé jméno," usmál se. Takový divný úsměv, z kterého vám naskočí husí kůže.
"Já už ani nevím," konstatovala smutně dívka.
"Tak na tom ještě nemůžeš být. Jsi mladá," usmál se a ona pochopila, že je to nacvičený úsměv pro každého.
"Valaroi." Netušila jaké je její pravé jméno, ale často jí tak někdo oslovoval, protože to znamenalo…
"Valaroi? Není to náhodou francouzsky něco jako síla a odvaha?"
"Jak to víte?"
"Před dvěma lety jsem Evritol jednoho muže, který před každou akci, nebo když myslel, že umírá, říkal právě toto. Jednoho dne jsem se ho zeptal, co to znamená a on mi řekl, že tak říká své dceři, která zapomněla na své jméno z pár důvodu, které on sám neví. Vyprávěl mi, že mu to vždy přinese štěstí v boji," posměšně vzhlížel na dívku a ani netušil, jak jí to zasáhlo. To přesné dělal její otec, který před dvěma lety zmizel a poté nejspíše i umřel.
"A přežil?"
"Žil déle než kdokoliv kdo se tu objevil, ale stáří ho zabilo," smutně zvednul ramena. Předstíraně.
"Jak dlouho žil?"
"Víc než rok."
Potichu fňukla. Upravila si své krátké světlé vlasy. Až teď si uvědomila, že je má světlé.
"Jsi hezká na lidskou ženu," podotkla úlisně.
"Každý tvé slovo je jako jed, který prská kolem sebe. Vy, afrodiťáci, nikdy k nám nebudete upřímný.," postavila se k němu čelem a vzdorovitě se zatvářila.
"Aha, takže si vše prokoukla," zasmál a zdálo se poprvé nějak upřímně.
"Lidi nejsou pitomí ani já ne. Myslíš, že za patnáct let nedokážu prokouknout Vás?"
"Jak dlouho ti je už patnáct, Valorie?" zdvihl pravé obočí.
"No..no," nad tou otázkou se pozastavila. "Od té doby, co odešel můj otec. Asi dva roky."
Zasmál se vřelým úsměvem a dotkl se její paže. Jako prasknutím bičem. Odtáhla se od něj. Zapotácel se také. Jakoby to nečekal. Netušila jestli jí to bylo přijimne, nebo bolestivé. Oboje dohromady.
"Takže sedmnáct, že? To je u vás prý moc krásný věk," zašeptal ji do ucha a stáhnul se.
"Kolik je tobě?"
"Přibližně 350 let. Když se to převede na vaše, tak asi mi je 20." Otočil se ke dveřím. "Měli bychom jít, Valorie." A tak odešli.
Myslela jsem si, že to neudýchám. Cítila jsem jak mi do plic náraží vzduch, který ale nechci. Mírně jsem stoupala nahoru. Pevně jsem sevřela zapalovač a čekala, až uvidím to světlo. Až budu moct utéct. Jenomže vedle mě někdo zasténal a vytrhnul ze snění. Byla to ta dívka v dredy a s tmavou pokožku. Za ní stál muž v bílém. Byl to její Evrilot. Za mnou musel také stát ten můj. Hnusilo se mi každé slovo, které řekl. Vše tak skořicově nasáklé, ale přesto tolik kyselé.
"Dýchej," šeptal mi do ucha, ale já ho nechtěla poslechnout. Chtěla jsem zemřít a nejít dál. Proč musím žít? Dva roky si přeji jen umřít a vrátit se k rodině, která na mě nahoře čeká. A je vůbec nahoře?
"Tohle ti nepomůže," sabotoval mi myšlenky a já se rozčílila. Otočila jsem a viděla jeho neodolatelnou tvář a v zlosti jsem ho odstrčila z toho malinkého podia. Jenomže byl rychlejší a chytil mě za ruku. Takovou zlost jsem necítila dlouho. Poté ale za mnou vynořilo světlo a já vzhlížela k cestě, která nebude mít návratu. Ta, která změní vše.
Udeřilo jí to do očí. Neodvrátila se. Ona nikdy. Taková nebyla. Podium zacvaklo a každá bytost se rozešla pryč. Nikdo se nespojil. A taky proč? Zemřu stejně i bez toho. Bezpochyby. Ta s dredy na něco vyčkávala. Jakoby se samotná bála do všeho. Valorie k ní zamířila a za sebou uslyšela lehké kroky, které patřili jejímu Evrilotovi.
"Nechceš pomoct?" optala se jí.
"Ty..Ty bys mi pomohla?"
"Máš nějakou zbraň?"
"Jen tuto pistoli," zdvihla malou pistoli.
"CZ 75 ráže 95mm. Tu používali Češi."
"Jak tohle všechno víš?"
"Můj otec v tom byl odborník. Já radši meče a dýky, ale zdědila jsem jeho zkušenosti," podotkla nesměle a obrátila se k Evrilotovi.
"Nějaké rady nebo mám jít, kudy chci?" arogantně zavrčela a stále nezapomínala na jejich rozepři.
On pouze zdvihl rameny a nedutal.
Kroky, které vyzařovaly energie, a důslednost vyrazily k lesu, který se tak trochu lesknul a nešlo vidět na pár kroku dál. Uslyšela hlasy. Patřila jejímu Evrilotovi a druhému. Mluvili tlumeně. Ale její uši ostře zaznamenávali každé jejich slovo. Tato "vada" se jí moc hodila.
"Co si myslíš o své holce? Hezká světlovláska, že? Není trochu výbušná?" ptal se ho.
"Trochu? Hodně! Ale bude zábava, až bude umírat a já to budu moct zapsat, tak jako jejího otce."
Zastavila se. Bylo to jako úder pod pás. Nedokáže zkrotit svůj vztek. To prostě nepůjde, aniž by se o to snažila. A měla by? Prudce se smekla a vytáhla dýku. Nevšiml si toho. Vrhla se přímo na něj bez rozmyšlení, které by jí asi kdykoliv stálo život, ale když v ní vařil vztek, dokázala nemožné. Zbystřil jí, když byla necelý krok od něj. Svalila ho na zem, kde se jí pokoušel uzemnit. Dostala se nad něho.
"Ty kreténe, až budu umírat, tak budeš se mnou. Sama do pekla nejdu!" Dýkou mu jemné přejela přes obličeje, až mu začala téct teplá narůžovělá krev.
"Dýcháš můj vzduch. Chodíš po mé zemi a ještě budeš u toho, když umírá můj táta? Zapomeň, kámo," vrčela a vyskočila na nohy. Výhružně se otočila na druhého Evrilota.
"Radím ti dobře. Se mnou si nezačínej. Tebe nepotřebujeme."
"Jdeme!" zavelela na černošku, která nemohla uvěřit svým očím.
"Jmenuju se Amnesit."
"Tak pojď, Amnesit. Oni bez nás přežijí. Nevím, jak my, ale nějako to půjde," zamrkala na ní.
Rozběhly se a nechaly Evriloty osamotě.


"Naprosto špatně!"
Stáli tam oba a nechaly křičet na sebe plazmovku.
"Jak jste to mohli tak zvrtat! A zrovna ty, Michaele! Ty, který dokážeš dýchat jeji vzduch. Necháš je utéct! Tvůj otec na tebe nebude hrdý."
"Omlouvám se," skousnul ret.
"Máme pro tebe, ale něco lepšího. Čím bys to mohl napravit," ozvala se hlas z plazmovky.
"Co?"
"Najdi tu dívku a zkus na ní něco nového," tajemně se ozval jiný hlas. Malinko jinačí, ale šlo poznat, že jsou stejní.
"Lásku."
"Cože? Lásku? Co to má být?"
"Najdeš to v lidských záznamech, ale nezapomínej, že ty do toho nesmíš padnout, nebo tě to stáhne, jako ty odporné lidi. Ani nevíš, co kvůli tomu dělali."
"Dobrá, má paní. Jdu na to!"

Ležela v trávě a vedle ní plápolal oheň. Amnesit se krčila a potichu naříkala. Taky to vše nesla špatně a hlavně bez Evrilotu, kteří se brzy vrátí. I on. A ona ho zabije, až bude umírat také. Tím si je jistá víc než tím, že je otec mrtvý. Uslyšela rámus a ihned vyskočila. Mezi stromy se vynořily postavy, které věděla, komu patří.
"Ach Valorie,tak lehce se mě nezbavíš," teď už rozpoznala. Jeho tmavé vlasy a zaříci červené oči.
"Musíme si promluvit," pokračoval dále a ukazováčkem jí lákal k sobě. Přistoupila na jeho hru. Chytla jeho prostředníček a zavlekla ho dál od druhého Evrilota a Amnesit.
"Co chceš, Evrilote? Zasloužil sis to," podotkla unaveně. Nejraději by spala.
"Říkej mi Michael. Musím být s tebou. Chtěl jsem ti jenom říct, že tě nechci vidět zemřít, ale je to má práce."
"Nevěřím ti ani slovo, Michaeli," vyprskla.
"To ani nemusíš," přiblížil se v té tmě k ni a pohladil ji na tváři. Znovu stejný pocit a mnohem děsivější.
"Cítíš to?"
"Ano, smrdí ti z huby, kámo."
Vrazila do něho ramenem a poodešla do zádu.
"Ještě jednou, Michaeli a vrazím ti dýku do srdce," zavyhrožovala a zmizela z dosahu.

"Tak to bude těžké."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 17:43 | Reagovat

Vrr! Příšerně jsem se naštvala. Bohužel je ale pravda, a to, co si popisuješ, v jisté formě sedí i na náš svět.
Jinak, i když tam máš pár překlepů, a místy jsem se trochu ztrácela v příběhu, líbilo se mi to, opravdu. Vždy mě dokážeš něčím překvapit.
Jen tak dále, a moc se těším na pokračování!

2 Vanessa Vanessa | Web | 18. ledna 2015 v 19:57 | Reagovat

[1]: Proč jsem tě naštvala? Ano, tak nějak se to k tomu i hodí, ale bolí mě srdce, když si představím, že tak jednou můžeme dopadnout také. Včera jsem opravila asi deset. Jistě k tomu dojdu. Jinak jsem vám napsala e-mail na knižní klub.
Jsem ráda, že se ti to líbí. Je to něco úplně jiného, než to co dělám.
Moc děkuji!

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. ledna 2015 v 20:01 | Reagovat

[2]: Ty ne. Tvé postavy. Myslím všechny kromě té hlavní hrdinky.
Jinak, na e-mail se podívám, akorát jsem teď zrovna uprostřed hrozně smutné scény v Druhé straně ráje, takže asi až zítra.
A nemáš zač!

4 Gréti Gréti | Web | 19. února 2015 v 18:46 | Reagovat

V príbehu bolo zopár preklepov, čo sa týka štylistiky. Niektoré chybičky pri čítaní hryzú, kazia dojem. Viem, že sa snažíš ich opravovať a nerobiť, a je super, že sa tomu venuješ. Ak ti môžem poradiť, skús si po sebe text vždy nahlas pomaličky prečítať, po častiach, netreba naraz - takto si ľahšie všimneš drobných nezrovnalostí. Pri čítaní nahlas sa ti totižto nestane to, že tvoj mozog niečo automaticky prehodí na správne miesto, ale za to sa ti možno trošku popletie jazyk, čo už neprehliadneš :D Dávaj si na ne pozor, pretože i keď sú drobné, miestami narušujú veľkoleposť deja, ktorý je skutočne nádherný.
K deju mimochodom, neviem, či som sa už skôr vyjadrila, ale nie je k nemu čo dodať. Nádherné a originálne prostredie (teda, myslím tým to, ako si ho vypracovala, nie to, že by som rada v podobnom svete žila :D), ktorému si dala presne takú podobu, akú by som od krajiny pod hrozbou mimozemšťanov očakávala. Chaos, špina, znivočení ľudia a ani náznak po niečom ako šľachetnosť alebo obeta. Keby sa niečo takéto stalo, nepochybne by planéta Zem vyzerala tak neporiadne, ako si popísala.
Hlavnú hrdinku krásne vykresľuješ, ale všimla som si. Povedz, pre čo tak rada aplikuješ vzorec silného hrdinu alkoholika na postavy pod vek osemnásť? Nieže by som proti tomu niečo mala, len i v príbehu Elements dievčina rada posedáva v krčme. Akosi nedokážem prísť na to, kde v tebe skrsol takýto nápad a zároveň ma to veľmi zaujíma. Jej láska k alkoholu by skutočne zapadala do sveta, ktorý sa snažia obsadiť cudzie bytosti a všade vládne chaos, lenže prečo v jej veku? Keby to bola tridsaťročná hrdinka, ktorá má vzhľadom k ostatným spolutrpiacim takmer celý svoj život za sebou a teraz nemá žiaden cieľ, skutočne nemá za čo bojovať... Možno mi to nejde do hlavy len pre to, lebo som k alkoholu nikdy moc dobrý vzťah nemala, ale rada by som počula tvoj názor. Prečo si to takto urobila?
Popri čítaní som si všimla takej malilinkatej drobnôstky. Naschvál si dávala mužom-reportom čísla nižšej hodnoty ako mali retori (u mužov boli čísla nad tritisíc, kým u žien nad dvadsaťtri tisíc)? Alebo sa spýtam inak, majú tie čísla nejaký skrytý systém?
Evrilot... Ďalšie nevídané meno, ako sa patrí. Kde chodíš na tieto mená? Vymýšľaš si ich sama?
Teraz si pokúšam spomenúť na to, čo som s tým Evrilotom chcela. Jáj, už viem! Už od začiatku som mala také tušenie, akú súčasť príbehu bude presne zohrávať. Láska pre Valaroi. Už len ten popis, ktorý si mu dala hovoril sám za seba. Je krásny, pravdepodobne asi najpríťažlivejší zo všetkých chlapcov, ktorý sa v príbehu objavia a je dokonca prvý. Ale jeho úlohu si neskôr podala spôsobom, ktorý som nečakala ale zároveň som nebola prekvapená. Nečakala som, že klasické klišé zo zamilovanou hrdinkou obídeš veľkou okľukou práve cestou príkazu. Bola by som zvedavá, pre čo mu navrhli práve tento spôsob a kto bol ten hlas z plazmovky. Má to poslúžiť ako pokus? No a prekvapená som nebola, pretože som u teba rozhodne nečakala žiadne otrepané klišé :3 Je to nepredstaviteľné, vidieť v príbehu niekoho, kto disponuje tak obrovskou fantáziou, akékoľvek klišé.
Celkovo je príbeh ohromujúci - len tak ďalej.

5 Vanessa Vanessa | 19. února 2015 v 19:57 | Reagovat

[4]: Jáj, ty sis pro mě připravila dlouhý komentář! To si snad nezasloužím za svoji neaktivitu na tvém blogu. Půjdu to napravit. Ty překlepy, no jak kdy se mi chce ještě číst a tak upadá bezchybnost, která u mne nebude nikdy naplněna. K tomu čtení, já to dělám, jen se mi to tak hrozně protivý!
Moc děkuju!
Ach, v elements dívka nepije moc často, tato dívka to dělá ze zoufalstvím a útěkem, aby nemusela už cítit. Pokoušela se zabít, jenže se jí to nepovedlo a jen si nadělala ještě větší problémy. Navíc všichni  lidé v tom světě pijí, protože jim to pomáhá zapomenout, že zítra může být jejich poslední dnem. Valorie má doopravdy velkou závislost, ale myslím si, že si toho sama moc neuvědomuje. Nevím, opravdu nevím, proč to tak dělám. Mám pocit, že mě k tomu svadí dnešní mládež, když vidím dívky v mém věku s cigem a flaškou v ruce. Navíc, kdo by nezačal pít, když mu vezmou posledního rodiče?
Ach k tomu-nemá to nijak velký význam, ale je to naschvál. Muže se špatně berou do arény, ale ženy jsou více k mání. Ne že bychom se nedokázaly bránit, to jo. Jinak když se sečtou všichni muži na Zemi (živý) a ženy, tak je počet celkem vyrovnaný. Mužů je jen o tři tisíce měně. S tím, ale souvisí další fakt, který tu nebudu psát, protože ho píši v šesté kapitole.
Evrilot je mimochodem obecné jméno. Nevím, prostě mě to napadne. Je pravda, že nad tím chvíli dumám. Toto je vymyšlené. Vážně? To jsem tolik předvídatelná? Uh, počkej si, počkej. On,noo..přečti si další díly a klidně je nemusíš okomentovat. Tohle dá tak na pět mých komentářu! Moc děkuji, dobře se poslouchá a hrozně mě tvoje pochvala zahřála u srdce. I tvůj krásný komentář. A mám ještě větší radost, když vidím jak malinkých podrobnosti vidíš. Nechápu jak dokážeš vidět v příběhu takové skulinky. Děkuji ještě jednou!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama