In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

18. kapitola 1. část

28. ledna 2015 v 19:15 | Prostě Vanesa |  ďablová dcera!
Vlastně to mělo bejt úplně jinak, ale nevadí. Hodně jsem vám chtěla přiblížit Jake, protože o něm celkem nic nevíte pořádně ani o jeho osobnosti. Ano, čtu teď epos od Homéra.
Jen tam tak pošlapovali a vzhlíželi k vřavě, které utichla v jednom bodě. Všichni okouzleně sledovali dívku se zavřenými víčky a dech beroucíma očima. Ano, byla velmi krásná a to myslela uznat i Kate. Mimořádně krásná. Neobvyklé. A navíc byla lidská. Ne, žádné stvoření z temnoty ani světla. Prostě člověk, který v sobě má víc než jen pouho genialitu, ale také magii.
"Co se stalo?" tiskla chlapcovu ruku a pocítila, jakoby jí něco ze zad vyrůstalo. Nepocítila to poprvé. Už to bohužel zažila.
"Víš to, a když to znáš, proč všechno to měl bych líčit?" zase recitoval nějakou knížku, nebo někoho. Ale tohle ji nepřišlo tolik známé,
"To není od Sheakspeara." Nemohla uvěřit, že se o tom teď baví, když před nimi děje něco velkolepého. Myslela si, že chlapec sleduje tu božskou dívku, ale díval se na ni. Přímo na ní. Skrz její tělo, přímo do její duše.
"Ne. Od Homéra. V Ílias, Achilles byl rozhořčen z toho, že mu Agamemnon sebral dar. Dívku. Stěžuje si své matce Thetis, Thetis třpytivých nohou."
Dívka na pláni otevřela víčka a jemně se dotkla zemně. Všude bylo bílo. Pokryto sněhem. Rozevřela ústa a všem, kdo jí poslouchal, pravila.
"Vy, ďáblovi pomocnicí, vy, kdo v srdcích skrýváte jen zlo. Odejdete. Nežádám vás. Já vám to přikazuji, jako bývala královna Temnoty, ta která se opět zrodila. Poslechněte mě. Čas na bitvu nastane za dva týdny. Na jiné pláni, kde každý bude vědět, na jaké straně stojí. Dnes neprolívejte krev. Vraťte se k vašemu pánovi." Odmlčela se a Kate uslyšela, jak padlí anděl mumlá.
"Usmířit boha já první jsem radil, avšak Agamemnona se zmocnil zběsilý hněv."
V okamžiku, co dořekl, se ozval hrom a taky jízlivý hlas.
"Dcero! Co si proboha myslíš? Že odejdu na tvé přání. Takovou sílu nemá nikdo. Jen já. A já přikazuji bojovat!
Křehce zvedla ruku lícem k netvorům.
"Toto není mé přání ani rozkaz, zlořečený. Já jen vzkazuji od naší předkyně, otče. Smrt jméno její. Dnes nesmíte zabít žádnou duši, neboť ona jí nepřijme. Dávám ti možnost, otče. Pokud si zvolíš nesprávně, zabijí svou moci každého tvého tvora na tomto místě. Protože tohle je moje síla a já jí využiji."
Ďábel mlčel, neboť tušil, že jeho dcera si je vědoma, že dokáže udělat cokoliv. Ale pouze dnes a právě v tuto chvíli v ní ještě dřímá zbytek síly Smrti. Za dva týdny to už bude bez moci, nebo spíše netušící. A tak to má být.
"Dobrá. Za dva týdny si přijdu pro tebe a tvé přátele. Nikdo nezůstane živ. To ti slibuji,"
Hlas utichl. Netvoři se začínali vytrácet. Kate se otočila na přítele. Pousmál se.
"Musíme pryč. Tady tvoje setra není," řekl jen.

Prostě tam stála. A vydala ze sebe řeči, které nikdy nevedla. A on zíral s otevřenými ústy do tvaru O. Neskutečná. První slovo, kterého napadlo.
"Tvé rozhodnutí bylo správné, zlořečený," skončila konverzaci s imanigarním hlasem ďábla. Netvoři odcházeli a nikdo dnes už neměl být zabit. Jen jednou rukou by mohl. Její. Nohama dopadla na zem. Záře odpadla a dívka se rozhlížela. Zmateně a její oči těkaly. Všichni na ní zírali a nikdo nedutal. Někteří polepšení andělé tu zůstali a cítili se možná víc nervózně.
"Dcero?" promluvila démonka.
"Prosím?" upřela své hnědé oči. Ano, hnědé. Ty stejné, které měla, když se poznali. Před kompasem, před elfy. Ale ostatní věci se nevrátili do starých kolejí. Stále stejně vysoká jako elfové a trochu špičaté uši. Jen minimálně. Zakrývaly je bílé husté vlasy jaké patřily Tracy. Možná trošku vybledlejší. Tvář ale zůstala. Jemná, ale přesto výrazná. Ale tu dokonalost kazila vítaná chyba. Okousané nehty, odštípnutý zub, husté obočí, až moc zářivé zuby. Takhle jí neznal. Připadala mu vždy strašně dokonalá. A no, trochu nudná. Jako elfka nestala za nic. Všechno se v Jakovi vařilo. Když jí uviděl, myslel si, že už všechno má za sebou, že bude šťastný, ale došlo mu, že s ní, nikdy nebude moct být. Protože na ně číhá smrt všude, kam se podívají.
"Kde Jake, Sam? Královna a král?"
Nedokázal jí odpovědět, že tu je. Právě napravo od ní. Jenže ona vytušila, že tam je. Rozběhla se k němu, ale někdo jí zastoupil cestu. Tracy.
"Nedotýkej se ho, dcero!" rozkázala.
"Dcero?" husté obočí vyletělo vzhůru.
"Ano, Tracy! Tvá matka," napřáhla ruce. Allesiex sebou trhla. Utekla před její náručí.
"Obejmi mě!" zařvala Tracy.
"Proč?" zašeptala vylekaně.
"Musíš! Musíš!"
A matka zmizela. Teď už jí nikdo nebránil obejmout Jake a zabořit hlavu do jeho kazajky.
To teplo a ten rytmus dýchaní. To bušení srdce. Trochu rychlejší než obvykle. Vše, co jí chybělo. Vzlykala. A ona jí hladil po vlasech. Neuvědomila si, že na ní zírá celé vojsko. Jen on a ona. Ač by zůstala celou věčnost v objetí, musela toho tolik zařídit. Odtrhla se od něj. Bolestivě a rychle. Ani se na něj nepodívala, neboť by to nedokázala. Avšak on se dotknul jejího zapěsti.
"Allesiex?" Královna se prodrala davem se svým manželem. Z čela jí řinula krev, ale toho si nevšímala.
"Ano, omlouvám se, že jsem přišla pozdě. Doufám, že umřelo málo..ehm, magických tvorů," pronesla rozpačitě, ale to už jí silně tiskla královna.
"Já myslela, že už neuslyším nikoho blekotat jako tebe. Pozdě? Naopak! I kdyby, stejně za dva týdny zemřeme všichni, přece si ho slyšela."
"Nikdo nezemřel, jen jsou vyčerpaní, nemají v sobě žádnou magií." Přisadil k tomu korunku král.
Začala mít takovou nutkavou potřebu zmizet. Tak jí utišila. Zabrala za Jake a ten pochopil kam míří.
Královna vykecavala a zvala všechny do hradu. Na poradu. Ale ona tam nechtěla. Měla před sebou tisíce úkolu. Na to nemá čas. Vytratili se. U mola kotvila bárka. Hodně špatná bárka. Lepší než nic. Ráda by se setkala se všema těma tvářemi, ale nedokázala by to. Nastoupila. Připadala jí velmi známa.
"Umíš s tím?" optala se ho. Pokřiveně mu přelétl přes tvář úsměv, ale vypadal podivně smutně. Podívala se do podpalubí. Našla několik kajut. Tři nesmírně špatně zabydlených. Jenom v jedné se rozprostírala postel. Uff, to budou nocí. Najednou se loď rozjela. Díkybohu.
"Tak co? Jak to tu vypadá?" ozval se hlas za ní.
"Jedna postel," oznámila.
Přelétl mu přes obličej úsměv. Dokonce malinko zrudl. Pootevřel dveře do kajuty.
"Zadal si směr?"
"Ano, jedeme do tábora trpaslíku,"
"Jak si tušil, že zrovna tam?"
"Vyčetl jsem to z tvých očí. Tam na pláni to bylo stejné. Ta touha a trochu šílenost tvých očí mi řekla, že půjdeš hned i beze mne."
"Bez tebe bych neodešla," dopověděla automaticky a do tváře se jí vlilo horko.
"Odešla si bez Sam. Bez svého bratra. Tak jak ti mám věřit?"
"Prostě mi věř," zašeptala provinile "Počkat, můj bratr? Já mám bratra?"
"Ano, máš. A mohla si ho poznat, kdybys tak nespěchala za svým cílem," vyprskla z nenadaní.
"Tak promiň" Je to moje poslání, ty tupče!" rozkřikla se, ale to ukazoval záda."Uvař."
Nejhorší na tom bylo, že doopravdy musela něco uvařit. Jiná práce tu nebyla. Jake jako nehybná socha kormidloval loď. Viděla malý ostrůvek. Nepromluvil s ní ani nepodíval se. Možná kvůli tomu tupcovi. Připravila zeleninu z konzervy, kterou našla v jediné komoře na lodi. Byla to skromná večeře. Setmělo se. Ostrůvek se blížil. Na nebi svítily hvězdy. Pojedli na lodním můstku na zemi. Ani jeden nedutal. Odnesla nádobí, které činilo dva oprýskané talíře. Zakotvil, ale to už Allesiex ležela v posteli.
"Půjdu si lehnout někam na zem," vykoukla hlava ze dveří. Prudce vyskočila do sedu.
"Ne, vždyť si můžeš ustlat ke mně. Nevadí mi to, ale nevím jak tobě."
Po dlouhé odmlce si svléknul boty, kazajku a kalhoty. Vlezl si k ní. Nechal si záležet na tom, aby se jí nedotkl byť jenom prstem. Na zádech tupě zíral do stropu. Mlčeli. Snažila se usnout, ale jeho přítomnost ho příliš rozptylovala.
"Jaké je být zlou?" zeptal se konečně.
"Pravdu?" otázala se.
"Amicus Plazo, sed magis mihi Veritas- Mám rád Plátona, ale více miluji Pravdu. - Výrok Aristotela."
"Nic zvláštního. Moc jsem toho necítila. Jako paní zimy. Vymazal mi všechny vzpomínky, víš. Ale zamiloval se do mne jeden chlapec."
"A ty do něho?"
Pootočila se k němu. Dopadal na něj měsíční svit. Jako busta z mramorů.
"Ne, nemohla jsem."
"Proč?"
"Protože já už odi et amo- Nenávidím a miluju. Taky umím latinsky." Ve tmě se sama pro sebe ušklíbla. Jemně se dotkli rameny. Odtáhl se od ní a převalil se na bok. Ale čelem k ní.
"Koho?"
Také se převalila. Zády k němu. Chyba.
"Neotáčej se ke mně!" přitáhnul si jí k sobě. Poprvé se vážně dost naštval. Nakvašeně zíral do jejich očí. Černé zorničky se tak roztáhly, že duhovka se nedala rozpoznat. Tohle byl on. Ten, který ji přenesl přes prach kajuty, když se dotkla kompasu sester. Ten, který jí pevně držel za ruku, když se měnila na elfa. Pamatovala si jeho v tom ledovci. Tak dávno. V tu dobu se jí JEN líbil. Jeho dotyky a pohledy v ní nic nerozdmýchávalo. Teď v jeho blízkosti, teď přes tu přespříliš tenkou košili. Cítila jeho hladkou kůži. Při jeho pohledech zrudla a při dotecích se rozpálí do běla. Vždycky až moc dokonalý. Na obličeji vylezly dvě vrásky. Tak mladý. Stejně mladý jako ona a už toho tolik prožil. Konečně se dostala k němu, přes ten pomyslný ledovec. Objala ho. On jí také. Zrychlil se mu tep.
"Koho?" zopakoval slabým hlasem. Probudilo se v ní tolik citů. Tak dlouho se neviděli.
"Amor fati- osudová láska."
Zatajil dech. Políbil jí. Vše dávalo smysl. On dával smysl. Pak něco zarazilo. Probudilo se v ní ještě něco. Magie. Odlétla a vrazila do dveří. Zatmělo se.

Když se konečně probudila, zmateně se nad ní skláněla vrásčitá tvář. Která nepatřila Jakovi. Naprosto jistě. Muž měl trniště barvy mědi a tak i vlasy. Přes oko černý šátek. Jako pirát. Možná že byl. Druhé oko se čeřilo modrou barvou. Zaječela pronikavě a do kajuty vrazil zděšený Jake.
"Kdo to ksakru je?" ječela ustavičně.
"Klídek, to je kapitán této lodi. Usnul tu. A taky je to netvor napravený," přistoupil k ní a jemně pohladil po ruce. Vyrvala se jí vzpomínka ze včerejška. Stálo se to vůbec včera?
"Jak dlouho spím?"
"Čtvery dny," oznámil chrápavě netvor. V očích jí vzplál ohýnek. Jake kývnul a vytáhnul jí z postele.
"Víš, co to znamená, Jaku?" otočila se na něj.
Věděl to. Víc než si to myslela. Tady začne nové těžké dobrodružství. Pokud to zvládnu, dokážou odolávat ďáblu, ale ne navždy. Pak nastane zlom kdy dívka zrozená ze smrti, dokáže, že nepatří ke smrti, ale k životu. A možná se vrátí i Tracy. Možná že jednu to všechno skončí. Jenže to by bylo moc lehké. Šla se umýt. A on stál tam, kde často před tím. Na přídi. Uzřel pahory hor pod kterými žili trpaslíci.
Přemítal o své vlastním životě. Před ledovcem. Děsil se toho až Allesiex o něm zjistí pravdu. Loď se malinko otřásla. Nevšímal si toho. Všechno se komplikovalo. Ty city k ní se zdály někdy větší než to co před ním stálo. Vždyť on byl princ prvního rodů, velitel elestratová oddílu. Co tu dělá? Musí pryč, ale musí zůstat i s ní. Zemře. A on se pokusí zemřít s ní. Nikdo neříkal že Gwalinda bude taková jaká je. Nikdy necítil nic než nenávist, ale teď se na něho vrhla láska a on se jí podal. A za to byl rád.
Omnia vincit amor- láska nad vším zvítězí
Teplá voda jí omývala studené nohy. Stékala po proudech po jejím těle. Tála blahem. Nechala myšlenky plout do všech koutů. Přelévala se v ní moc silnější než kdy dřív. Asi jí probudila ta teplá voda a to blaho. Ale né! V uvnitř něco hlásilo, že se nachází v místnosti i nějaká mocná bytost. Ten netvor to nemohl být. Zatajila dech.
"Kdo tu je?" zašeptala do ticha. Nečekala odpoveď, ale ta se dostavila.
"Něco jsem ti chtěla jen říct," ženský smyslný hlas.
Hodila přes sebe ručník a vyšla z rohu, kde stála voda, do které dneska ten netvor dolil teplou vodu. Jak to vlastně udělal? Spatřila krásnou ženu v černém hábitu s plamennými vlasy. Svíjel se had u jejího loktu. Byla sexy. Sexy a krásná je něco úplně jiného. To by vám ta žena potvrdila.
"Mluvte," rozkázala a v ruce se jí objevil plamen. Výhružka. Žena se hlasitě zasmála, ale ihned zvážněla.
"Já umím jen ukazovat," natáhla k ní ruku, na kterých rostly dlouhé červené nehty. Trochu jako drápy.
Blbost. Věděla, že dělá největší blbost na světě a že by za to dostala výprask od Jake. Jen se dotkne. Tak to tedy provedla. Ucítila zář a nějaký pouto, které s touto ženou měla ještě předtím, než se potkaly. Spojilo se a zocelilo, ale také se pouto od té velmi pohledné ženy vzalo něco neznámého, co nedokázala přesně popsat. Had zasyčel. Zář zmizela, ale žena se nepustila.
"Trpaslíci počkají."

A použila trasportmanční kouzlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 28. ledna 2015 v 22:02 | Reagovat

Jak jsi sakra sehnala cokoli od Homéra?
Každopádně, i kdyby se mi nelíbily ty citáty, ta kapitola sama o sobě byla úžasná. Je to napínavé, a čtenář nikdy neví, co vymýšlíš dále. A stále se to tak krásně zamotává.
Smekám před tvým talentem, jen tak dále!

2 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 29. ledna 2015 v 15:56 | Reagovat

No, v mětské knihovně, kde nemůžu najít v Bohové Olympu, mám Ilias i Oddysseu. Červenaji se mi tváře, moc děkuji. Vážím si tvého uznání, ještě moc děkuji!! Já před tvým také!

3 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 5. února 2015 v 21:18 | Reagovat

V naší městské knihovně se, myslím, nedá sehnat ani Shakespeare, natož Homér... obdivuji tě už jen za to, že jsi Ilias a Oddyseu dokázala sehnat!

Tahle kapitola se mi moc líbila. Hlavně proto, jaká se z hlavní hrdinky stala silná postava! Je úžasné, že se dokázala vymanit z ovládání svého otce a zase ožít. A s Jakem jsou nádherný pár.
A ty citáty jsou mimochodem skvělý nápad!
Jinak, přísahám, že na další kapitolu si už vezmu tužku a zápisníček a budu si kreslit rodokmeny tvých postav, abych věděla, kdo je kdo a kdo je čí příbuzný, protože jinak je to nad mou inteligenci :) Ale složitý příběh = promyšlený příběh, takže klobouk dolů a jen tak dál!
Uf, vidím, že mám v komentování docela dluh, tak to abych se pustila do psaní komentáře k další kapitole! (já si tvé kapitoly přečtu vždycky skoro hned, ale vždy mě něco vyruší od komentování, proto jsou mé komentáře takhle opožděné)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama