In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

17. kapitola

9. ledna 2015 v 21:09 | Prostě Vanesa |  ďablová dcera!
Netuším jaký na to budete mít názor. Možná začínám opakovat slova. To mě velmi mrzí. Objevuje se tam konečně tři nové postavy, které se tam budou zobrazovat i nadále. Ten padlí anděl s Kate má mimořádně schopnosti, které vám možná jednou nějak vysvětlím. Užijte si čtení! Mimochodem; vůbec se teď neučím latinsky (ironie)


Den smutku.

Žena vkročila před ozbrojenou od paty až k hlavě královnou elfů a také jejího manžela. Oba se tvářili velice rozpačitě a zamyšleně.
"Královno?" oslovila jemně tázanou.
"Ano, paní?" vyslovila, ale zdaleka netušila, kdo to před ní stojí.
"Smím se přidat k boji?" zeptala se ta divná dáma ale přitom tak čarovná. Její hruď jí objímala černá halenka s koženým páskem pod ňadry s vyrytýma zlatými nápisy. Černé kalhoty se ke konci rozšiřovaly a utínaly u vysokých z usňových bot. Z koženého pásku vedly dvě ramínka. Ta žena si rty natřela na rudě červenou a u očí se jí kroutily černé linky. Ty linky patřily jen jednomu národu. Démonek. Nešly smazat, už jako malé se jím černily. Někdo říká, že to jsou vlastně žíly. Vlasy se jí vlnily k loktům. Barvě se podobaly tomu nejbělejšímu sametu, ale ty oči tak dobře znaly. Průzračně modré a zářivé jako hvězdy. Ale přesto, že žena vypadala tak půvabně, držela nezdravě tělo, jako by nebyla zvyklá na svou sílu a samotnou jí děsila. V královnině hlavě bliklo poznání.
"Tracy?"
"Ano, má paní," usmála se stará přítelkyně křečovitě. Královna se rozběhla k oné dámě a král se vzdálil.
"Víš, už o své dceři?"
"Ano," smutně pokrčila ramena matka.
Kerin, Allesiex se moc nepodobala. Až na oči a vlasy. Allesiex představovala takovou panenku s jemnými rysy a kulatým obličejem. Na to její matka, byla kráska, ale rysy jí zdůrazňovali vysoké lícní kosti a špičatou bradou.
"Je mi to tak líto. Nedokázala jsem se o ni pořádně postarat ani ve svém domě."
"To nic, vaše Výsosti. Budu ráda, když ji společně pohřbíme už dnes."
"Oh, opravdu?" podivila se královna a odstoupila od Tracy.
"Mám pocit, že by to tak chtěla, i když vlastně to racionálně vědět nemůžu. Aspoň že mi zůstal syn." Mluvila vážně, ale něco v jejím hlase bylo žalostné.
"Co se s tebou děje?"
"Jsem trochu slabá," zazubila se dáma a na ní to nevypadalo nějak neslušně, spíše byste se také chtěli usmát.
Dveře se znova rozevřely a v nich stály dvě ženy.
"Jsem ráda, že vás vidím! Tady toto je Tracy Strep."
Obě dámy už stály vedle Tracy a zvědavě si jí prohlíželi. Hlavně ta mladší. Pak ale svou pozornost upnuly na královnu. První promluvila ta mladší.
"Dobrý den, královno. Já jsem velitelka čarodějek. Mé jméno je Clair, dcera Jane, vnučka Swague. Spojila jsem se s vílami," poukázala na vílu vedle sebe "A rozhodly jsme se, že vám pomůžeme ve válce. Já jsem zavázaná Allesiex, jako její bývala nejlepší přítelkyně, vám zaručuju naší pomoc a čarodějnice bude poprvé stát po boku víl a elfů."
"Já Císařovna, královna královen, Deméter. Vám také slibuju naši celkovou pomoc! Moje dcera je také svázaná přísahou. Přivedla jsem celou svou rasu a doufám, že vyhrajeme s nejméně mrtvýma."
Poklonily se a rozešly se.
"Jdou za svými, Tracy. Pojď mé zařídit pohřeb do té doby, než se nebojuje."
A tak se pořádal ještě ten den pohřeb.

Byl to takový velkolepý pohřeb. Rakev ležela v kostele před všemi sedícími. Bylo jich hodně. Desítek lidí a vpředu ty, kteří jí znali nejvíce. Postávala tam Tracy, princezna Thémet, Qwgxa, král s královnou, Jake, Sam, Selma, Xeisell, Clair, Jane, dokonce i Gwastha. Jakoby po její smrti se všichni shledali. Ale ona u toho bohužel nemohla být. Tracy plakala vedle svého syna. Opírali se o rakev a nechtěli být rušeni. Xeisell vypadal zmučeně a nepromluvil s nikým žádné slovo. Thémet i na svou ukecaností mlčela a zírala na svého bratra, který to nesl hůř než sestra. Selma se bavila se Sam. Nejhůř kdo to nesl, byl ale Jake. Nedokázal se na nikoho ani podívat a na ní už vůbec. Nehodlal plakat, ale jeho výraz prozrazoval, že prožívá muka. Kněz se modlil za Allesiex a přál jí, aby se dostala do nebe, i když všichni na to mlčeli jako uřezaní. Po obřadě všichni přišli dát soustrast rodině. I Jake, který poplácal Xeisella po rameni a Tracy objal. Poté předstoupil k rakvi a zašeptal.
"Gůsta slamsi gwent goholica."
Může být i hůř.
Bylo to starohověky a Jake si všiml, že to říká vždy, když je plná beznadějě. Už se stmívalo, když stála Tracy u hrobu své dcery. Zítra čas války. Užívala si klid, protože zítra na to nebude čas. Nepoznala svou dceru, ale když tam tak oplákavala její smrt se svým synem, měla pocit, že se na ní kouká a vybizí ji k odvaze. Tolik bych tě milovala kdyby na to byl čas.
"Chyběla jste jí celý život. To mi řekla," ozvala se Sam.
"Ahoj."
"Chybí mi."
"To všem."
"I vám?"
"Mě celý život."
Byla to rychlá přestřelka žen.
"Mám takový neurčitý pocit, že se vrátí a mi budeme jen čučet."
"Přála bych si to," podotkla matka.
Otočila se na dívku.
"Zítra se uvidíme."

Voda se jí tlačila na plíce. Nemohla dýchat. Topila se. Když ale najednou se jí něco zarylo do ramene a táhlo někam, kam neviděla. Dopadla na břeh.
"Nepovedlo se to," skřípavě oznámila smrt a zvedla svou vnučku na nohy.
"Ještě jedna možnost by tu byla, ale zaplatíš za to mnohem víc."
"Tak do toho," pobídla jí ležící Allesiex a cítila, jak jí táhla a nehodlala jí pustit.
Meloraie, Elwinie, Růže a mnohé další ženy připraveny na všechno, vzhlížely k nebesům. Už bylo ráno a netvor s tralama se blížili k bránám. Juv s Růži mlčky drželi meče.
"Jestli dnes zemřu, prosím řekni všem, že jsem s tebou neletěla na žádném ptákovi," prohodila sarkasticky Růže.
"A pokud ne?" ušklíbl se Juv.
"Pak to stejně," odpověděla prostě a on se nechtěně usmál.
"Já to viděla," oznámila mu pobaveně a jeho tvář ztvrdla. Blízko nich byla Deméter, Alex, Elwinie, Jelial, Cassadra a Amanora. I otec tu byl.
"Mám o Elwinie strach," řekl Juv a podíval se na sestru, královnu rostlin.
"Ona to zvládne, neboj," bezstarostně odpověděla Růže, ale sledovala Alex. I ona měla strach.
"Mám takovou divnou otázku."
"Ano?"
"Budeme bojovat společně?"
Podívala se překvapivě na něho a jen kývla.
"Tak já se zeptám na něco taky, ano? Měl si už milovanou?"
"Ano."
"Jaká byla? Krásná?"
"Immo foedius nil est,"
Ba naopak, nic není šerednějšího.
Hluboce se zasmála. Uměla výborně latinsky. Jako každá víla.
"No, to ne! Poprvé ses upřímně zasmála!" zašklebil se, jakoby ochutnal citron.
"I jak si spadl jsem se smála," oznámila mu nevinně.
Nedokázal odpovědět, protože netvorové a i tralové začali bušit do brány. Brzo začne válka.

Pustila jí konečně. Mírně zvedl hlavu a uviděla moře. Aha, jezero nestačilo.
"Nemám čím zaplatit."
"Máš."
"Čím?"
Nemohla tomu uvěřit. Ona se usmála. Přece smrt. Dívala se na ni s něhou. Jako babička na vnučku.
"Jedním tvým jménem."
"Kerin." Bezmyšlenkovitě odpověděla, protože tak už jí nikdo neznal. Tak proč ho mít?
"Jdi."
Doplazila se k jezeru. Namočila si vlasy a pak už i kotníky.
Takovou bolest nezažila. Jakoby jí něco třískalo do srdce, táhalo za vlasy a nemilosrdně připomínalo vše na, co zapomněla. Naposled uviděla smrt, jak odchází. Pak už se jen topila hloub a hloub. Necitlivá už na to že září a padá z nebe. Jako novorozenec, který přichází na svět. Bez ničeho, jen ona a její mysl. A šípy. Cože, kam se to dostala?

Brána se rozbila a všechna její moc zmizela. Zezačátku ta válka vypadala jako mírumilovné shromáždění. Pak už ne. Všude tekla krev z proudu. Bojoval i Jake, který v bitvě prozradil vše, co umí. A bylo toho hodně. Nekončící bitva se to v dějinách bude jmenovat, přemýšlela Clair, když vypouštěla velkou ozářenou kouli na dvacet tralů. Musela se vyhnout jednomu velkému netvoru, který se na ní vší silou vrhnul. Ohnala se po něm Jane a zemřel na místě.
"Díky," vydechla. Přistoupil k ní obr, který slintal jak pes. Zvedl jí nad hlavu a chystal se na to, že jí pojí jako malinu, ale rozpadl se prach a ona padla na padlého anděla s tesáky. Usmrtila ho tím.
Tak se to vleklo dál, dál až nikdo nevěděl, kdo vyhrává. I Jake začínal být unavený a Tracyna kouzla byla slabší. Když se vynořily temné postavy, usmyslela si Tracy, že je po nich. Byli to démoni. Proti jednomu použila kouzlo mučení, ale natolik se vyčerpala, že nedokázala ukončit jeho smrt a on se k ní vrhl. Praštila ho do břicha, ale toho nezastavilo a drápal po jejím obličeji. Použil kouzlo a ona upadávala do bezvědomí, když jí něco mokrého padlo na rameno. Odkopla ho v posledních silách a otočila se na své rameno. Něco bílého tálo. Další ta mokrá věc jí dopadla na čelo. Pak na ruku. To už pochopila, co to je. Vločky!
"Venit hiems puella maturat" pronesl jeden mladík před jedním dnem. To ona nemohla vědět, ale jak on?
Zima přichází, dívka dozrává.
Jasná zář jí otloukala oči. Když se vzpamatovala, myslela si, že se zbláznila. Zlatavá bublina se nesla na zem. A v té bublině někdo ležel.

Kate se vydrápala na břeh a v dálce viděla dav lidí a hrad. Bojovalo se tam. Nestačila pořádně nic zaregistrovat, když jí někdo uchopil za pas a přehodil si jí. Bušila do něho pěstmi, ale nevydržela u toho. Špatně se spalo na loďce. Někdo jí pomalinku položil na zem a málem jí srdce přestálo bít.
"Co ty tu děláš?"
"Anděle se přitahují, víš," nasadil jeho typický úsměv.
"A teď doopravdy," zamračila se.
"Víš, na tom hradě tamhle bych měl bojovat, jenže jsem se rozhodl, že tě budu otravovat svou latinou," zažertoval.
Její obočí se stáhlo k sobě.
"Nechci bojovat, nechci zabíjet."
"Týjo, tady někdo změknul," hvízdla Kate a bez rozpaku ho objala. Nerada to říkalo, ale vážně ho měla ráda. Hodně ráda.
"Bláznovství obchází kolem světa jako slunce. Není místa, kde by nesvítilo."
"Nemůžu uvěřit, že mi to chybělo."
"Tak pojď, andílku. Musíme najít přece tvoji sestru," pokřiveně se usmál a ona na něho překvapivě otevírala pusu.

"Co se nám to děje, Nadzadře?"
Svíjela se v bolesti světlovlasá dívka s hnědou pletí. Chlapec se zelenými vlasy totéž dělal, jen u toho něco čmáral na zem.
"Volá nás, Karin."
"Ona?"
"Ano," dokreslil kruh a přeneslo je to do neznáma.

Bylo to tam jako v pekle. Ozářeno vysokými ohni v zaprášeném prostředí v niž stáli malé postavy v černých kabátcích. Kolem nich se rodili každým okamžikem démoni, kteří ale nebojovali ve válce s ďáblem. Na tyhle démony ještě nemohl. Poskakovali tam a plivali všude kolem. Po každém jejích plivnutí to prásklo jako petarda. Mluvili nezřetelnou řečí a chovali se jako malí chlapečci. Na druhé straně, ale zlobily dívenky s černými rohy, které zmizí ve stáří a zuby jako upíři. Drávě poskakovaly na své matky, které drželo mocné kouzlo v této dimenzi a proto ani ďábel je svolat nemohl. Jednou určitě přijde na to taky. Ale teď tam byla "pohoda". A ty osoby v kabátech s rozcuchanými vlasy postávající nad velkým ohněm se hlasitě dohadovaly. Najednou zazářilo černé světlo a přidala se k nim ještě jedna osoba. Démoni je nebrali na zřetel a někdy výjimečně si s nimi i hráli. Už tu byly předlouho. Hlavně ta jedna tu strávila celých padesát let. To proč tu všichni strávili tak dlouho, protože tu nestárli, neonemocněli, nic jim nemohlo škodit, jen nuda.
"Musíme na svět konečně!" řekl rázně jeden milý hlas. Shodila kápi. Šedé vlasy protančily zlaté melíry.
"Jehižad! Já nemůžu! Mé děti mě potřebují tady!" protestovala mladá svůdná zeleno očka.
"Má vnučka už ožila," oznámila nezúčastněně smrt.
"Tak vidíš, jedna záchrana už přišla na pomoc! Navíc, já jsem hrozba! První z démonů!"
"Lilith, uklidni se! Taky musíš sehrát roli."
"Nejsem si jistá, že ho dokážou přemoct. Potřebuji i trpaslíky," jen tak mimochodem se smrt zmínila.
"Aj mne i tebe," doplnila je stará Jehižad.
"Já nikam nejdu," trucovitě odmítala legendární démonka.
"Allesiex se dotkla tváří duch. Tím vyplývá, že i ty budeš povolána."
"Tady to ale neplatí," rozčilovala se.
"Nikdy nevíš," zamrkala lstivě nejmocnější kouzelnice v dějinách.
A pravda, že Lilith už nějakou dobu pociťovala náhlou nutkavost vyjít se své dimenze. Rozběhnout se do té vřavy a nabízet své tělo na propíchnutí, aby se dostala ke smrti. Teď se to změnilo. Furt chtěla do té vřavy, ale zemřít se už jí nechtělo.
"I přesto je jejich země v rozkladech," smrt znova ujala slova.
"A proč pak, smrti? Vyvolená přece má sílu větší než já, než kdokoliv," provokativně zamířila ke smrti Lilith a tak odholila své lahodné tělo jen v zelených listech.
"Ano, to má. Je to přece i má vnučka. Její síla spočívá ve všem, co tu vidíš, jenže ona to neví. A lidi jsou zkažení, takže jim nepomůžou a kouzla jsou, tak oslabená, že naděje je pramalá," klidně sepjala ruce.
"Na tom něco bude," podrbala se Jehižad na hlavě.
"Navíc ďábel má v rukávě ještě jedno eso," pokračovala kritická žena-muž.
"Jaké eso?" vykulila oči Lilith.
"Má své dcery a syny. Ty samozřejmě nejsou vytvořeny ze smrti, ale jsou silní."
Dlouho mlčely, až démonka narušila ticho.
"Už jsem se rozhodla. Vyvolená mě tam potřebuje. Proti ní bude hodně zlých lidi a taky mocných. Musím jí pomoct a říct jí, co vše obsahuje její moc."
Jehižad se srdceryvně usmála.
"I já se vrátím," přidala se.
"Tak to naděje zvýšíme, ale pokud Vyvolená neudělá, co je po ní nutno, všichni už teď jsme zatraceni. I já. A pokud bude v mých silách, pomůžu vám, ale nečekejte ode mne nic velkého. Přeci jsem jenom smrt."
A tak se rozloučily.
"Ta nikdy nebude nijak pozitivní," podotkla Lilith a zmizela ve víru šedých oči.

Dračí bytost přímo dováděla v závoji nestvůr. Hops tam a sem, udělat bum, rozplát, vyskočit, prohodit vtipnou jízlivost. Nikdo jí v tom nemohl zastavit. Pět démonu se k ní nahrnulo. Pohrdavě se rozesmála a meč vzplál jasným plamenem.
"Škoda, že tu není Tygrohlavka," rozehnala se po démonech. Dva z nich padli ihned. Zbytek se seskupil a vytvářel asi nějaké velmi důležité kouzlo. Jenže na dračí bytosti neplatí jednoduchá kouzla a vůbec ne od těchhle zplodin. Takové břidilové. Meč hodila jako oštěp a všechny tři démony pohltil plamen. A pak ho uviděla v zápalu nemilosrdného boje s velkým nestvůrami. Přemístila se za toho netvora a probodla ho svým druhým mečem.
"Dík."
"Co tu děláš, Jamesi?" zavrčela.
"Co asi? Bojuju. A jsem Xesiell," odplivla a sehnul se před ránou jednoho z vodních žab. Nechutná stvoření, která patří k tralum.
"Proč si nezůstal v hradě?"
Skolila jednoho šroubovce. A otočila se zrovna, když obr hodil na ní kamen. Dostala takovou ránu, že nepopadla dech a čekala na jistou smrt. Ta nepřišla, dostavil se jen udýchaný James.
"Právě protóó," poslední slabiky zdelšil, protože k němu skočila nějaká malá ženská, která měla páru jako dva náklaďáky. Selma jí v pohodě odstranila a upřela pohled na něho. Tričko si potrhal a z několika rán tekla krev.

"Chybíš mi, Jamesi," smutně ho pobízel k nějakému činu, aby se jejich vztah někam posunul. V tom ale přihnala nějaká bíla vlna. Sníh v podzimu? To se jí snad jen zdá. Oslepilo jí to a neviděl nic jen malinké vločky. Vše zahalila bíla barva a několik metru dál bojovala zrovna Tracy, která si toho zatím nevšimla. Vlastně ty vločky k nim ani ještě nedošli. Xeisell tam stál a upíral své velké oči na něco na obzoru, když to náhle také vykouklo i před ní. Zlatá bublina, v které někdo ležel. Strhla ho k zemi a doplazila se s ním až k jednomu příkopu, kde zabila už několik netvorů. Víly se sbíraly ze země a roztáhla svá tajná křídla. Elfové zavětřili také a napřáhli ruce k nebi. Čarodějnice zářily jako sníh i více. Teď už vše pokrýval sníh. I ona měla nutkavost něco dělat a bohužel tomu nemohla zabránit. Cela žnula a pálila Jamese, který vedle ní naříkal. Jake vstával ze země a jeho pleť nabyla slabě zlatavé barvy. Netvoři se plazily pryč od toho světla a někteří tralové jako třeba padlí anděle zmatnily křídla až do světlé a měnily se na opravdové andělé. Na kraji lesa se rýsovaly dva anděle, kterým se na zadech tkvěla křídla. Jeden z nich byl padlí anděl, ale ten druhý ne. Držely se za ruce a její hlava se zakláněla k nebi. Bublina dopadla k zemi a rozpadla se na malé kousíčky. A odkryla člověka v něm. Ten člověk se zdál být jako bůh. Ale ten kdo tam zářil až do nebe a ukrýval se. Ta božská tvář patřila elfce, člověku, víle, vnučce smrti, zkušené čarodějnici, Vyvolené. A Allesiex.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 9. ledna 2015 v 21:36 | Reagovat

Dočetl jsem s rukou na jílci šavle. Lilith provokovala, démoni volali po pobití. :D

2 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 9. ledna 2015 v 22:04 | Reagovat

[1]: Ty máš šavli? Sakra, já chci taky! :D
Sakra, jak někdo může srhnout, tak dobře do pár slov? Začínám mít depresi, že to neumím :D
Jinak moc děkuju!
P.S: Právě jsem si rozpačitě mnula ruce nad tvým článkem "Rozepiš" a nevěděla, co napsat, protože jsi mě ohromil tvou upřímnosti (sakra!)

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. ledna 2015 v 22:40 | Reagovat

Doufám, že se Kate nebude zlobit, že jsem ji zase předběhla. No co už :-)
Tato kapitola se mi opravdu líbila, zvláště to zvláštní propojování akčních a klidnějších scén. A také tvé okouzlující popisy, stvořené tím  neobvyklým stylem, který máš jen ty...
I když se zde nacházelo dosti překlepů, jako "výr" ve smyslu, který rozhodně neznačil tu sovu, a také slovních spojení, nad kterými jsem se trochu pozastavila, jako třeba že hodila mečem, jako by to byl šíp (nevím, nikdy jsem neslyšela, že se šípem dá házet. Nemyslela si oštěp?), se mi to opravdu moc a moc líbilo, byla jsem tím přímo okouzlena. Možná je to i jedna z nejlepších kapitol, co jsi kdy napsala.
Jen tak dále a smekám před tvým talentem!

4 Vanessa Vanessa | Web | 9. ledna 2015 v 22:56 | Reagovat

Ajo, to mi vůbec nedošlo ten výr. Už jsem byla ke konci vyždímaná. Navíc mi tu sestra brečela, tak jsem ji musela utěšovat. Chodilo my tu stádo koni (babička, dědeček, mamka- šli na ples) Ke konci jsem jen vyždímaně chtěla dokončit kapitolu a nějak už mi necvakala hlava. Jinak jsem si všimla, že počet hrubek se zmenšuje. Mám z toho radost, moje vada utíká do zaječí. (Dostala jsem dvojku z diktátu, takže celá šťastná). Opravdu je tak neobvyklý? Není špatně čtivý? Mám z toho ohromný strach! A to přepojovaní- sakra, nemůže z toho nabažit. Ještě dnes opravím překlepy. Ano. byl tam oštěp- blbka. A co těšíš se na Karin?
P.s: možná dnes konečně dopíšu tvůj e-mail  a pošlu povídku!

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 11. ledna 2015 v 15:20 | Reagovat

[4]: To nic. mé překlepy jsou pitomější...
Ano, také se mi zdá, že počet tvých hrubek se zmenšuje. Jen tak dále!
A ne, tvůj styl se právě že čte moc dobře!
Na Karin se moc těším!
E-mail jsem četla, na povídku se nesmírně těším!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama