In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

14. kapitola

27. prosince 2014 v 18:56 | Prostě Vanesa |  ďablová dcera!
No, jsem tu s další kapitolou, která važně stojí za nic, ale hrozně mě bavil psát. A doufám, že vám ten konec nevrhkne vzduch z úst. No, doufám, že jsem všechny potěšila. Ano, můžu vám prozradit, že tohle není konec. Tak, ať se vám to líbí!

Dávno před tím než dorazila první z víl, se Růženka trápila u brány a vzhlížela na oblaka, která se přesouvala právě tam, kam měly cestu i víly. Smutně si uvědomovala, že právě teď tam mohou umírat spousty elfů. Čas plynul lehce a tak brzy dopadla první víla na zem ambasády. Byla to právě Alex, sestra Růženky. Do jejich dlouhých vlnitých vlasu zapletla už dokonce umělé kopretiny. Žádná víla by to nepoznala, ale jako její sestra odkryla všechny její tajemství dřív, než si nějaká vůbec udělala. Měla matnější pokožku i vlasy a její krása chřadla spolu s ní. I tak by lidský chlap na ní oči nechal a považoval jí za modelku. Její hřebec neboli pták se nesl o něco lepé než jeho majitelka a neztrácel na svém charisma ani v nejhorší době. Peří měl bílé jako pusinky, které se pečou jen na Vánoce. Bystrýma a velice chytrýma pozoroval všechny události kolem něho. Říkalo se, že tyto ptáci pocházejí vlastně z moci samotných prvních víl, které byl tak mocné, že mohli zařídit úplněk, vlnobití a jakoukoliv přírodní zkázu. Dnešní víly byly už o něco slabší. Ale i tak se řadily k nejmocnějším magickým lidem. Svou sestru objala a jejich moc se na chvíli spojili. Víly na kratičký moment ucítily své štěstí, ale nevydrželo dlouho. Uslyšely hrdelní pokřik, který mohl patřit jen jedné bytosti. Královna jezer a řek pomalinku dopadla na suchou trávu a její vysoký do červená zbarvený pták potřásl hlavou směrem k ptákovi Alex, který ho šel hned přivítat. Abyste to pochopili lepé, tyto ptáci se nazývali caelestia, nebeský. Jsou to takové přerostle holoubci se statnými nohama. Po boku královny JŘ letěla královna stromů. Obě přistály a přešly k sestrám. Jedna z nich byla mladá, velice mladá a její vlasy byly o něco pevnější. Její mládí jí přinášelo taky moc. Po císařovně byla nejmocnější. Ale taky vypadala nejlidštěji. I toto mládí přinášelo vílám. Oříškové oči se podobaly více lidským než byste řekli. Ne že by oči víly nějak kontrastovala od lidí, ale plavalo v nich moudrost magie, která nenáležela lidem. Jinak se nijak neliší. Druhá, královna stromů, neobvykle zelenala. Pleť se prolínala zelenou a světle růžovou. Proto i vlasy zelenaly. A v nich tkvěly malé kusy kůry. Všechny královny si oblékly stejné šaty. Prosté bílé šaty s opaskem na kterým visel meč. Zajímavé bylo, že každá z nich chovala úctu k té druhé. I k podřadným jako je Růže. Jenže Růže v jejich společnosti nebyla nijak podřadná, i když by se zdálo, že mezi královnami musí klanět hlavu a cítit se trapně. Pocházela z jednoho nejsilnějších rodů. Její sestra byla královna a matka císařovna. Její moc byla někdy silnější než jakékoliv královny. Proto zapadala do těch, které mohli mít vše nebo nic. Lidští muži po ní šíleli, ale také nenáviděli. Lidé se domnívali, že víly jsou jen ženy. No, vílí mužové se neradi ukazovali na veřejnosti a jejich existence nebyla snad nikdy odhalena ani čarodějkám. Nevědělo se o nich nic a jejich ženy to tak právě chtěly. Ve světě víl muži zaujímali menší postavení než u elfu a lidech. U čarodějnic to nebylo možné. Čarodějnice jsou totiž na půl lidé. A tak se množily i s lidmi. Čarodějnice a čaroděj se většinou nevezmou, ale někdy jsou i výjimky a narodí se velmi silný potomek s čarodějnou magií. Jako první promluvila Alex.
"Vítám vás, dámy,"
Zamručely na souhlas a uctivě pokývaly hlavou. Vílám nebylo cizí slušné chování.
"Kdo má ještě dorazit?" zeptala se mladá víla.
"Císařovna, královna období a rostlin, Cassadro,"
"Takže všechny," shrnula víla stromů.
"Ano, Jelial," promluvila Růže a nedůtklivě se podívala na vílu.
"DÁMY!"
Ten hlas znaly všechny. Bylo to jako zapraskaní bičem a výkřikem dohromady. Nevšimly si ženy, která stála před všemi podřadnými víly, které se staraly o své mazlíčci. Seděla na zlatavém caelestiu.
Postarší dáma s černými vlasy s odlesky modré a naprosto kudrnaté. Bohužel se žilky šediny, ale i přesto žena vypadala důstojně a více než mladě. Císařovna. Růži se rozklepaly ruce a potila se jako nějaký sportovec po dávce tréninku. Tak to bylo vždy, když uviděla svou matku, která se stala před šesti tisíci lety císařovnou a od té doby vládla pevnou rukou. Ale přestože vypadala mládě, už to byla stařenka. Ve všech měřítkách i vílích. Brzy měla zemřít a musela na svou pozici vybrat jednu z nich. Buď Alex, nebo Růži. Růže si byla zcela jistá, že Alex se stane královna královen. Záviděla jí, ale taky jí to velmi přála. Její muž, vílí bojovník, stal pár metrů za ní. Bylo to překvapující. Muži se utajovali, ale když zaostřila zrak, uviděla víc vílích bojovníku. Tisíce bojovníku.
"Matko," uklonila se Alex.
"Co tu děláte? Proč nesedíte na svých cealestých?" její tón nepřinášel žádnou útěchu. Nechápaly jak tak malá křehká žena muže vypadat jak mužský v šatech a přitom být tak ostrá. Chudák její manžel.
"Čekáme na Elewinií," ohlásila se Růže o pozornost.
Císařovna vypadala jako by si právě všimla své dcery. Muž za ní pokročil dopředu a usmál se ozbrojujícím úsměvem. "Rád tě vidím, dcero,"
Zdálo se to všechno dohromady divné. Otec miloval Růži a matka Alex. Ale každá z nich chovala k obou úctu, kterou si zasluhovali.
"Elew je už tady jako my!" zakřičela císařovna. Měla blbou náladu.
"Neříkaly jste náhodou, že přijedete až za dva dny?" opáčila Růže a její nervy byly na prasknutí.
"Stihli jsme to dřív," promluvila Elewinie, která právě dorazila. Byla to energická a trochu obtloustlá víla s křivkami, kterým polovina vílám chyběla.
"Co čarodějnice?"
"Jsou na cestě do Klas de Montrí. Mohli bychom je potkat," vysvětlila Růže. Už jí bolela hlava, jak všem musela všechno říkat, protože jediná z nich měla informace.
"Tak vyrazíme," rozešly se královny a Růže si uvědomila jeden problém. Otočila se s tím na sestru.
"Nemám svého ptáka,"
"Ajaj," řekla to vtipný hlasem, ale její obličej zůstával klidný. Bude dobrá královna, pomyslela si. Ale hned poté zaváhala. Opravdu si to myslí? Ano! Alex právě řečnila s nějakou vílou, která pokývala hlavou a zavolala nějaké nesrozumitelné jméno. Mezi shromážděním se objevil muž na nejstatnějším caelestiu, kterého kdy viděla. A ten muž na něm, byl zvláštní i na vílu. Dlouhé vlasy k ramenům se mu nepoddajně vlnily. Udělal na ní dojem.
"A máš calestia! Tohle je Juv a jeho hřebec se jmenuje wáef! Juv je jeden z královských rodin. Jeho sestra je ti velice blízká. Hádej, kdo! No, přece Elew. Užij si cestu sestřičko!" zavrkala Alex a podivně se na ní podívala. Jako by říkala; Sehnala jsem ti velkého fešáka, co? Obrátila oči v sloup a otřela se ramenem o wáefe.
"Hezký, opravdu moc hezký," konstatovala Růže a zadívala se na to muže. Výškou by převyšoval i naše basketbalisty, ale vzhledově se nerovnal žádné bytosti. Zahleděl se na ní očima jako zlato. Jeho pohled setrval několik nekonečných minut a potom k ní napřáhl dlaň. S ostražitosti, která jí stejně nakonec byla k ničemu, podala svou malou ručku. Okamžitě jí vytáhl nahoru, když se jí podlomily nohy, už dávno seděla za ním a cítila, jak jeho hrudník neočekávaně zatřásl. Smál se jejímu křiku. Pohrdavě si odfrkla a vracela zpět to, co si o něm myslela hned na začátku.
"Užijte si let, Růže,"

Vlasy jí vlály ve větru a její útlá postava běžela k obří jeskyni s otvorem tak černým, že neviděla ani na krok dopředu. Za ní funěl chlapec, který jen tak tak držel s ní tempo. Zlomyslně doufala, že se ho zbaví dřív, než dorazí tam, kam měla namířeno. Nezdálo se jí, že by mluvil pravdu. Cítila z něho, že se ho dotkla ruka ďáblova a proto mu nemohla už nijak věřit. Vybrala si dobré oblečení i obuv, pomyslela si, když právě běžela černotou, která zahalovala všechno kolem ní. Teď by si ji v černých sametových šatech moc dobře neutíkalo. Na konci tunelu se objevila jiskřící světlo, které bojovala s všude přítomnou temnotu. I ona se topila v temnotě, ale už jí to nijak nevadilo. Dorazila tam. Světlo osvětlilo dva kamenné výstupky na, kterých ležela různé neobyčejné věci. Ona věděla, k čemu slouží. Zastavila se a podívala se po chlapcovi, který s ní držel krok. Bohužel. Jeho oči tekly černotou a to jí děsilo. I tu temnou stránku.
"Jdi o dva kroky do zadu, Postře,"
"Ano, má paní," odvětil.
Konečně je to tady! Zvládla to a teď bude moc dělat, co jí bude chtít. Klidně zabít všechny elfy, čarodějnice a víly. Může s tím udělat cokoliv. Poslední zbytek Allesiex teď bojoval za všechno dobré, ale unavilo se tak, že bylo pohlceno temnotou a poté hned zabito. Teď už tu stála královna temnoty. Na první podstavci ležel krystal o velikosti myši. Vzala ho do ruky a poté uchopila druhý předmět do ruky. Kolo, v kterém spočíval symbol moci. Předměty přiložila k sobě a ozářilo jí bílé světlo.

"Kde je?!!" řvala Selma
"Kdo kde je?" zeptala se Sam, která těžce vstávala z postele.
"No, přece James!"
"Ten, šel zachránit svou sestru a mou dceru," ozvala se žena s medovým, ale pronikavým hlasem.

Čepel jí vjela do prsou. Upadla.
Krev.
Krev se šířila všude kolem.
Krev tak černá jako noc.
Krev, která patřila dívce, ale i ženě.
Krev, která se už nikdy nevrátí do těla.
Nad dívčinou tváři se skláněl chlapec, který plakal.
Až teď si uvědomil, co udělal.
Jenže i do jeho prsou zajela čepel a za ním se ozval ďábelský smích, který oba znali.
"Hlupáci," řekl ďábel.
Poklekl k ležícím tělům.
"Tvůj osud byl zpečetěn, chlapče."
Postr sebou prudce hrknul.
"Ona je už mrtvá a nikdo mě nemůže zastavit. A ty? Tys mi dal zbraň proti ní a teď ještě proti celému světu. Jaká škoda, že´s musel zemřít, ale tak psáno bylo. Pozdravuj mou dceru v pekle," zabodl do jeho srdce meč a život se z těla vytratil.

"A celý svět bude můj!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kejt Kejt | Web | 27. prosince 2014 v 19:16 | Reagovat

Ahoj! Právě koukám na tvůj blog s nadějí že sem něco přidáš:) já právě dopsala 5 kapitolu, takže doufám že se mrkneš:)

2 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 27. prosince 2014 v 19:48 | Reagovat

[1]: Ahoj! Já už jsem se koukala a mám to i přečtene, jen jsem ti to ještě neokomentovala, protože mi to tady trochu zlobí, ale ihned se do tobo dam!

3 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 28. prosince 2014 v 21:43 | Reagovat

Uh? Allesiex ZEMŘELA? To...ne...jsem z toho celá vedle. Nebo to nebyla ona? Víš co, neříkej mi to, zjistím to v dalších kapitolách sama :)
Úžasná kapitolka! Ačkoli se na začátku moje oči trochu ztrácely v moři písmen- rozdělila bych to být tebou do menších odstavců, ať se to lépe čte. Ale jinak jsem to přečetla jedním dechem a těším se na pokračování!

4 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 28. prosince 2014 v 23:07 | Reagovat

[3]:  Těšila jsem se na tvůj komentář. Totiž vím, jak moc sis přála, aby se z toho dostala. Ona se z toho vlastně dostala. Můžu Ti říct, že na Vás nešiju boudu, jak někteří spisovatele, kteří zabijou své hlavní postavy a pak jejda. To byla jiná. Dívka, která leží na zemi je Allesiex. Trochu Vás asi naštvu, protože příští kapitola bude jiný dějový linie a bude tam vcelku dost vysvětleno, ale to bych nebyla já, kdybych nepřidala další komplikaci. Až ta 16. kapitola se vrátit k tomu. Možná.  Na Tvůj komentář jsem se hrozně těšila a vubec nezklamal. Potešilo mě to. Děkuju za radu!!
A tentokrát Ti můžu dokonce říct, že to bude brzy.
-Smím použít v této povídce Tvůj pseudonym?

5 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 29. prosince 2014 v 20:20 | Reagovat

[4]: Aha...tak nic, budu si muset zvyknout na novou hlavní postavu, ale to zvládnu, tvé postavy jsou oblíbitelné snadno! Odpočívej v pokoji, Allesiex.

Můj pseudonym? Jako Kate Černobílá? I s tím pitomým "černobílá", nebo jen "Kate"? Samozřejmě, že můžeš! To je pro mě pocta!

6 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 29. prosince 2014 v 22:53 | Reagovat

[5]: Ale, Kate, napsala jsem někam, že bude nová hlavní postava? Trochu mi věř a neptej se. Nebo prozdradím všechno a to teda nechci. Musím říct, že mě bude chybět Postr.R.I.P Postr.
No, jménem se bude jmenovat Kate a to černobílá bych chtěla použit jako takovou "přezdívku". No, a asi bude mít sestru Kareninu, nebo Karin. Co ty na to říkáš? Karin mi zatím nedala souhlas, protože jsem se zapomněla zeptst. Hich

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 31. prosince 2014 v 22:56 | Reagovat

Uf. Jsem moc ráda, že Allesiex vlastně úplně nezemřela. Hrozně jsi mě tím totiž vyděsila.
Jinak, místy jsem se ztrácela, spíše kvůli dlouhým souvětím, než odstavcům, a tato kapitola mě spíše zmátla, než aby mi něco objasnila (:-), ale jinak se mi to opravdu líbilo.
Už jsem ti někdy říkala, že máš hrozně zajímavý styl, který se dobře čte?
Jinak, sice nechápu, proč chceš použít zrovna naše jména, protože Karin nezní zase tak dobře, ale samozřejmě, že s tím souhlasím. Jsem jen zvědavá, jaká ta Karin z této povídky bude...

8 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 1. ledna 2015 v 15:39 | Reagovat

[7]: Já taky musím vždycky všechno vykecat. Tuhle scénu jsem promyšlela hodně dlouho. Prostě sem jí chtěla už od poloviny zabít.
Tahle tedy není objasňovací až ta další. A tam je to spíše naznačeno než přímo napsáno.
Oh, vážně? Já poznám skoro každý styl (tvůj, Kate) ale svůj jsem nikdy nikam nezařadila. Ani nevím jak na vás působí. Ale je moc hezké! Děkuju!

Uf, to jsem ráda! Mě se osobně jméno Karin líbí! Můžu ti sama říct, že Karin tam bude vystupovat na určito. Mám totiž problém, že mám tolik potomků, že některý tam hold nebudou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama