In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

-3- Bratrstvo věčných šípů

27. listopadu 2014 v 21:00 | Prostě Vanesa |  Bratrstvo věčných šípů
Po dlouhé době tu mám bratrstvo! Sama tomu nemůžu uvěřit :D Je to moje nejromantičtější, nejvztahovanější a nejkýčovitější kapitolu, kterou jsem kdy napsala.
Pozn. Mléčné oči jsou napsané naschvál. Ano, vážně. Verion je hrozně necitlivý a Sebastian má zas prazvláštní povahu, kterou jsem sama ještě nepochopila. Ale jsem na sebe hrdá, že jsem vám konečně neprozradila tajemství hned, co jsem si ho vymyslela. Korekturu jsem dělala snad pětkrát a stejně je tam chyb jak maku. Snad se vám to bude líbít!

3. kapitola

Ráno se brzy vzbudila Cler. Myslela si, že je první, kdo je vzhůru. Mýlila se. Slyšela melodii, kterou znala a sama si jí musela párkrát zazpívat. Ale nikdy jí neměla ráda, protože se zpívala jen na jednu událost. Byla ale velice rytmická a proto na ní tančili i domorodci s Deklité. Jenže melodie tady v Marskaili zvěstovala něco jiného než radost a tanec. Obnášela loučení. Otevřela své oči a nad ní se skláněla šedá obloha, která přinášela pouze pršení. Tělo jí pobolívalo. Všechny své svaly napjala a zvedla se. V právě v tu chvíli uviděla nasedávat Klamerie na koně. Clerino zmrzlé tělo se zvedlo i když naříkalo o sto šest. Hlas ale měla naprosto v pořádku a tak zařvala na dívku: "Co to sakra děláš?!" Mendy vedle ní se převalila na bok a mumlala ze spaní.
Klamerie vylekaně poskočila. Její oči těkaly po okolí, až narazily na svou rozčilenou družku. Pobledla ještě víc, než dosavad. Vypadala velice nezdravě a nevyspale.
"Odjíždím za Sárou,"
"Proč?" zeptala se ještě více rozhořčeně Cler.
"Protože mě neberete už jako svou sestru. Bojíte se mě,"
To nemohl nikdo popřít. Jako dcera vládce Zla měla velikou moc. Ale jako dcera královny Meziřičí a také jako princezna draků se jí dostávalo neomezené moci. Kdo by ale neměl strach z takové dívky, která ještě přitom uměla výborně střílet a bojovat? Dalo by se říct, že byla nepřemožitelná. Jako královna Zla a Meziřičí by se mohla stát císařovnou celého světa. A i Deklité by se jí museli klanět. Anebo se mohla stát paní Zla. To by ovládala i ty temné potvory. Každý král mě takový sen. Kdo by tedy neměl strach? Cler ale ke své společnici chovala spíše úctu než strach. I když někde tam byla i obava z ní. Navíce Sáru, novější velitelku bratrstva neměla v lásce.
"Proč zrovna k Sáře?"
"Je velitelkou bratrstva a zná mé tajemství, ale nebojí se mě," oznámila jednoduché vysvětlení Klam.
Na to Cler neměla víc než tiché postávání. Lámalo jí to srdce, ale taky jí to utěšovala, že jede pryč. Nedělala to kvůli sobectví, ale kvůli nim. To považovala za víc než rozmar. Hrála si chvíli se svým lemem a přitom pozorovala tvář své bývalé družky. Možná že jí bude líp u Sáry, jenže problém byl v něčem jiném. A obě to tušily. Kdyby teď odjela, nemusela se vrátit. A bylo tu, že je varovala její matka. Před tím neznámém, které musely překonat. A ještě něco, co pro ni bylo nejhorší. Klamerie pro ni byla jako sestra, kterou nikdy neměla. City Cler nikdy neprojevovala, ale každý věděl, že k ní má velmi blízko. Víc než Mesi i Mendy. Mendy Cler zachránila a obě spolu žily od té doby. Jejich přátelství bylo silné, ale byly to pouze kamarádky. A Mesi? Tu nikdy neměla v oblibě. Ale družka je družka. Osvědčila se v boji a to stačilo. Teď jí ale měla odejít nepravá sestra a možná se nikdy nevrátit.
"Jestli musíš, tak odejdi,"
Klamerie pokývla hlavou na rozloučenou. Trvalo dlouho, než se dívka podívala, jestli náhodou nezůstala, ale bohužel neviděla víc, než vysoké stromy nad kterými se tyčilo šedé nebe. V jejím srdci se objevila puklina a ona se zhroutila do spacáku. Tiše naříkala. Nikdy by to neudělala, ale teď všichni spali a ona konečně měla možnost uvolnit vše, co tak dlouhou dobu schovávala. Po dlouhé době, co brečela, se uklidnila a přešlapovala u ohně. Mendy se vzbudila a funěla jako parní stroj. Její pohled padl na místo, kde před pár hodinami ležela ještě Klamerie. Teď tam byla jen ušlapaná zem. Otevřela pusu, ale stojící dívka jí přerušila.
"Odjela za velitelkou,"
Zavřela svá ústa a chvílí nevěřícně civěla na zem. Mesi se najednou zdvihla se svého spacáku a vypadala jako strašák do zelí. Pokývla hlavou, aby jím řekla, že vše uslyšela. Ona jediná nebyla překvapená. Tušila to, ale nemohla tomu zabránit. A navíc si myslela, že tam kam jede, jí bude líp. Aspoň tomu věřila.
"Co teď?" zeptala se.
Nedostavila se žádná odpověď až Cler promluvila trochu zastřeným hlasem.
"Čeká na nás úkol,"
"Jaký pak?" podivila se Mendy.
"Ten, co jsme měly provést s Klam,"
"Dobrá. Víte někdo s vás, kde začít?" zdvihla Mesi obočí a Cler si uvědomila, proč jí tak nemusí. Všechno vymýšlely pouze ony a ona se vezla. V hlavě zaklela a otočila s vražedným klidem. Tak moc jí chyběla Klamerie.
"Ty! Mohla bys taky něco někdy vymyslet?"
I když byla klidná, znamenalo to, že je Mesi na tenkém ledě, ale to si neuvědomila. Mendy už dívku znala, potichu zaklela a stáhla se dál od nich. Nepotřebovala si to u kamarádky nějak pohoršit.
"No to tedy bych nemohla, víš? Protože ty vždycky chceš hrozně moc něco vymýšlet,"
Její družka tajemně zavrčela.
"Oh, ty si takový roztomilý zvířátko!" zasmála se. Možná si myslela, že je vtipná. Cler vymrštila dýku, ale nezabodla jí do své sestry, ale do jejího pláště a tak jí přišpendlila k zemi.
"Naivní holčička jako ty si ze mě nebude dělat srandičku,"
Najednou si přivalila mlha, která jím zakryla výhled na sebe. Ozval se vřískot, který patřil Mendy. Dívky ztuhly na místě. Otočily se za zvukem a mlha odpadla. Tam kde měla stát jejich kamarádka, byl muž zahalený v černém plášti.
"Kde je má dcera?"
"Kd-kdo jste?" koktala Mesi.
"To je král zla," konstatovala dívka nad ní.
"Správně. Pokud mi neřeknete kde je, zabiju vám kamarádku," vystrčil dívku, která zakňučela a omdlela.
"My nevíme," řekla Cler a nebojácně se dívala na krále. Muselo se uznat, že její odvaha je větší než do ní někdo řekl.
"Já to vím," pověděla za ní dívka. Krčila se celou dobu za ní, ale teď se posunula blíže ke zlu. Cler na ní varovně podívala.
"Jela za Sárou. Do M-ekoe,"
"Děkuju," odpověděla stručně, ale pokračoval "Musím tě nějak odměnit. Co bys chtěla?"
Dívka nevěřícně zamrkala a konečně vyplula najevo její chamtivost.
"Smím se k vám přidat?"
"Jistě,"
Dotkla se jeho ruky a zmizela spolu s ním.
V poslední chvíli Cler vrhla k postavám a vrčela. Nestihla to.
"Nééé!"
"Cler…," zašeptala Mendy.
Umírala a nikdo s tím nemohl nic dělat. Jak teď by se tu hodila Klamerie.
Právě projížděla trhem v M-ekeu, když na ni začal muž pokřikovat. Ne moc hezká slova. Už nějakou chvílí zpozorovala, že se ve městě bouří lid. Proti šlechtě. A ona na tom krásném koni, vypadala jako bohatá slečna. Město stále mělo tu důstojnost, kterou před třemi lety oplývala mnohem víc. Před třemi roky tu pobývala, ale jednoho dne utekla, protože se jí něco špatného stalo. Na tak mladou dívku, prožila víc než jakýkoliv farmář, nebo král. Přistalo já na rameni slupka od pomeranče. Ohlédla se na toho muže, který byl jako každý tady velmi snědý. Poznala ho ihned, jak ho viděla a on ji. Seskočila z koně a zamračila se na muže.
"Takto se vítáme?"
"Omlouvám se. Nové nakázaní od Sáry. Před třemi minutami nám došla tvá holubice. Málem umřela na místě, ale zachránili jsme jí,"
Muž na pohled vypadal kouzelně a jak Klamerie věděla, on byl kouzelný. Zamilovala se do něho už spousty děvčat. Možná kvůli jeho hnědým očím, nebo možná jeho hnědým dlouhým vlasům, anebo kvůli tomu, že je princ. Ale tak čí, nebo ono, Klamerie ho obdivovala pouze jeho umění s krátkým nožem. Tolikrát ji porazil, až se stali nejlepšími přáteli. Byl jediný, komu věřila ze základny. Tedy třetí. Objali se a on se na ní usmál, jak na žádnou z jeho bývalých děvčat.
"Pojď," vybídl ji a ona šla za ním. Kůň sám bez toho, aby ho táhla, šel za ní. Vedl jí do úzké tmavé uličky, kam nikdo normální nechodil. Zastavil se a zmáčkl znamení, znamení bratrstva. Kameny se rozjely a odhalily schody, které vedly dolů. Tohle místo dívka znala víc, než si myslela. Každý schod jí říkal "Ano, ty už víš každou mou vadu, nebo nedokonalost,". Sešli schody a vešli do velké místnosti, kde spousty lidí štěbetala. Všechny oči se k nim otočily. Některé znala, ale některé viděla poprvé. Vysoká černovláska, která u sebe měla čtyři malí chlapíky, byla velitelka. Po místnosti visely plakáty na, kterých bylo znamení bratrstva. Kruh, v kterém se klikatily tři čáry. Byl to odboj, který protestoval proti vládě v Marskaili. Ale skutečný důvod kvůli čemu bojovali, věděli pouze ti, kteří si pamatovali dobu před Marskaili. Právě Sára, Klamerie, Sebastian, Iliona, Osco a podle všeho měl i princ vedle ní. Jenže on byl výjimka. Něco v jeho mysli mu to kazilo. Před vládou Marskaili byla svobodná země. Bez králů a válek. Ano, doopravdy to fungovala. Do té doby než jeden muž použil černou magie a vymazal všem paměť. Pak nastala doba temna a jen někteří si dokázali vzpomenout. Ten muž byl právě král Zla, který s půlky ovládal celou zem, i když všichni králové tvrdí že tomu tak není. Ale opak je pravda. Když se zlo rozhodlo zabít nějakého krále, nebo zničit zemi, tak prostě poslal nestvůry, kterou to vše provedli za něj. A ona byla právě jeho dcerou.
"Vítám tě," řekl muž, který stál za velitelkou, ale přesto šel vidět jasně. Byl o hlavu vyšší než velitelka a na sobě měl ovčí šedou kazajku a stříbrný opasek, který byl jako pěst na oko. Rysy měl velmi tvrdé a nos větší než normální člověk. Byl to Osco, jeden z nejvyšších poradců velitelky a známý mág. Šedé vlasy splétal do složitého copů, který mu byl tak typický.
"Vítám tě," přidala se Sára, která se přátelsky usmála. Hodně toho měly společného.
"I já tě vítám," pronesl arogantně muž, který stál v zadu u pracovních stolů, kde pracovali plánovači útoku.
Ten muž byl nejlepší z bojovníků v bratrstvu. Důvtip, který prosadil u bitev, hodně pomohli k vítězství. Ale taky byl hodně uzavřený. Sebastian. Zrzavá barva vlasů nebyla typická pro člověka v Marskili. Ale on, jeho bledá tvář bez vady a pronikavě mléčných očí, uchvátila kohokoliv. Prostě dokázal udělat dojem, ale Klamerie nikdy nepatřila k lidem, kteří viděli pouze jeho skořápku. Ona mu viděla do duše a toho přímo štvalo. Kdo ví proč.
"Vítám tě," pozdravili už všichni v místnosti.
Pokývla hlavou a přistoupila k velitelce. Podle pravidel se měla poklonit, ale ona jí podala ruku. Byla to výzva pro Sáru, jak přijme stejně rovnou osobu, která se nebojí jí dívat přímo do očí. Sára to zvládla bravurně. Objala jí a pozvala jí k jednomu pracovnímu stolu. Nastal čas rozhovoru, na který se Klam vůbec netěšila.
"Co se děje?" přešla rovnou věci velitelka. Přisedli si k nim Sebastian, Osco a její přítel Verion, který jí uvítal slupkou od pomeranče.
"Musela jsem povědět svým družkám, kdo jsem,"
"Aha. Kde jsou teď? Budeme je potřebovat," konstatoval klidně Osco.
"Proč?" vyčítavě se podívala na všechny dívka.
"Protože nás čeká válka," pronesl zase arogantně Sebastian.
"Kde je Ilion?"
"Zemřela," pochmurně zašvitořila velitelka.
Ticho. Všichni mlčeli. Klamerie praštila prudce do stolu.
"Né! To né!"
Ticho.
"Jak? Jak?!"
Ticho.
"Fajn!"
Rozrazila stůl a otočila se k druhému otvoru v místnosti, kam vcházeli její společnici. Razila si cestu tam a neohlížela se na urážky lidí, do kterých vrazila. Zase schody, které znala a běžela po nich jako neřízená střela. Nahoře byla chodba, která vedla až k oknu. Byl to hostinec, v kterém pobývali jenom členové bratrstva. Pokoj tu byl pro každého člena bez toho, aby tu žil. I ona měla pokoj, který kdysi dávno používala. Ještě když tu byla Ilion. Její sestra, kterou zplodila královna Meziričí před odchodem k pánu zla. Starší sestra, která jí v bitvě o základnu v Amigu, zachránila život. Základna v Amigu byla už ztracena před několika lety. Zasadil ten den Zlo největší úder. Zemřelo několik desítek členů. Dorazila k žlutým dveřím. Její pokoj byl kdysi útulný, ale teď jí připadal šedý a hnusný. Postel vrzala, ale i přesto do ní zalehla. Dveře se ale otevřeli znenadání a v nich stál ten zrzoun.
"Co chceš?" vyjela na Sebastian.
Ten si sedl k nohám její postele. Rezignovaně se na něj podívala. Před pár lety udělala s ním hroznou hloupost.
"Je mi to líto, Klam," chtěla mu na to hned něco říct, ale on jí přerušil. "Byl jsem u toho, když umírala a řekla mi, že tě hrozně miluje, tak ať tě nenechám znovu udělat stejnou blbost,"
Nechtěla, ale stalo se. Rozplakala se.
"Tu hloupost jsme udělali společně," zavzlykala. Pohladil jí po vlasech a už neměl tu arogantní masku, za kterou se skrýval citlivý muž.
"Jen jednou jsem to udělal a jen proto, že jsem si myslel, že si zemřela," odvětil a podíval se na ni s těmi provokativně hezkýma očima.
"On mě očaroval! Nechtěla jsem!"
"Ale zamilovala ses do něj," dodal. Upřela na ně svůj zamlžený pohled a vzhlížela na kluka, který litoval svých chyb stejně jako ona. Nechtěl se přidat ke zlu, ale tajemná žena mu pověděla, že jeho spolubojovnice zemře. Na kratičký moment, co se nesoustředil, ho lapla do své pasti. Ona se mezitím zbláznila do otcovýho poradce. Neuvědomovala si, že patří ke zlu a tak naletěla.
"Potom jsem ho ale vlastní mečem zabila," bránila se. On se usmál. Chápal jí a byl na ní velice hrdý, že dokázala provést něco tak těžkého. Chtěl si s ní promluvit, jenže zmizela a přidala se ke skupině Cler. Tak dlouho jí neviděl. Její černé vlasy už dosahovaly nejdelší délky, kterou u ní, kdy zpozoroval. Téměř do půlky zad. A ty její zelené oči ho uchvátily víc, než si dokázal přiznat. Když naposled spolu bojovali, měla spoustu jizev a on tušil, že některá z nich zůstala navěky. Zajímalo ho jaká. Ale i přes všechny ty roky, vypadala téže.
"Jak zemřela?" zeptala se nesměle a vytrhla ho ze zamyšlení. Kdyby neuprchla možná, že by její sestra žila. Ale možná i tak, by jí nedokázali zachránit. Ilion prostě zemřela.
"Zabil jí tvůj otec,"pronesl klidně, ale klepali se mu ruce. Čeho si Klam všimla a sevřela svojí dlaň v té jeho.
"Nesmí se to znovu stát, ano?"
"Ano,"
"Zkus to třeba s Verionem. Všiml jsem si, jak na sebe mrkáte," řekl ale tentokrát už s maskou.
"Cože? Blázníš?"
"On si rozhodně myslí něco jiného,"
Udiveně se zamračila, když v tom se rozrazily dveře a v nich se objevil Verion.
"Oh, omlouvám se, že vás ruší,"
"Ne, to tedy ne. Zrovna jsme o tobě mluvili," Sebastian se ďábelsky zašklebil a odešel.
"To bych tedy chtěl vidět," zabouchl rozčileně dveře a Klamerie zůstala sama ve svém pokoji.
Další den ráno
"Sáro," oslovila velitelku rozespale Klamerie.
Ráno se svolala mimořádná rada. Něco se dělo.
U stolu už sedělo několik lidí v pyžamech. Sebastian se na ní zlomyslně usmál a přejel jí pohledem od hlavy až k patě. Zrudla a raději se otočila na velitelku a Osca, který dnes vypadal legračně ve svém růžovém pyžamu. Sára byla elegantní jako vždy a Verion se na ní ani nepodíval. Zamyšleně třásl hlavu a kousal si nehty. Dívka vedle něj málem pukla, když se jí omylem dotkl kolenem. Byla hezká, ale nic zvláštním se nevyznačovala.
"Jsme všichni," oznámil Osco a přátelsky zamrkal na příchozího.
"Je mi líto, že jsem vás vzbudila, ale dostala jsem zprávu od Cler,"
"Cler?"
"Ano, varuje nás před něčím, ale zpráva ke konci není čitelná. Bohužel tedy nevíme, co nám hrozí. Co myslíš, že viděla Klamerie? Přece jenom si patřila nějakou dobu k jejímu týmu a tak bys mohla tušit, co tím vším myslí,"
Všechny oči padly na ní. Až na Veriona.
"Nevím, co se jí mohlo vyděsit, ale ona je silná a pokud i jí něco strachuje, tak se máme čeho bát,"
"Chápu tedy dobře, že se musíme připravit na něco, o čem nic nevíme?"zeptala se ta dívka u Veriona.
"Ano,"
Osco a velitelka začali vymýšlet plány, ale to už Klamerii nezajímalo a tak se odebrala do své postele jako Sebastian. Dupal za ní na schodech jako stádo koni až si myslela, že se konečně objevil Robert. Robert byl bývalý spolubojovník. Byl ohromný jako hora.
"Co se děje?" otočila se na něj.
Tak divně se na ní usmál a vzal jí za ruku. Přitáhl jí k sobě a zašeptal: "Promluv si s Verem. Je smutný,"
Jak rychle jí k sobě připoutal, tak zas pustil, až se dotkla zdi a sjela dolů. Ani se nenadála a Sebastian zmizel. Děsil jí tím, jak se choval. Takhle si ho nepamatoval, ale co řekl, byla pravda, ač to nerada přiznávala. Proto sešla dolů najít kámoše, který se právě objímal s tou dívkou. Bodlo to u srdce tak moc, že ztratila rovnováhu a upadla na schody. Verion se na ní podíval a styděl se. Poznala to na něm. Vyrazil k ní, ale ona na něj nečekala a rozběhla se po schodech.

Cítila oběd. Krásná vůně se linula po celé základně a naháněla všem sliny. Vyrazila jako střela. Smysly jí říkali, že to bude lepší než normální oběd, který poslední dobou pojedla. Chodba jí nikdy nepřipadala tak stísněně jako dnes, kdy všichni šli na oběd. Ulička se jen hemžila "bratrů" a "sester" jak si při bojích říkávali a na sebe pokřikovali. Na zemi ležela rozbitá váza, v které vždy byly čerstvé orchideje. Nikdy se nedozvěděla, kdo je tam dávala, ale mrzelo ji, že si jich nikdo nevšimne. Vzala jednu z nich a zastrčila si jí k uchu. Sytě modře se rozkvétala, ale nevadla, ani jí nepadaly lístky. Kouzlo nejspíš někdo použil, ale nechápala, proč by to někdo dělal. Kolem té modré se lemovala zlatá nitka. Klamerie se vždy pružně vyhýbala útoku, takže teď měla výhodu. Proto se protáhla, až dopředu tlačenice. Cestou potkala Veriona s tou dívkou. Vyčítavě se na něj zaškaredila. Jenže on se usmál a blýsklo se mu v těch hnědých očích. Líbilo se mu, když žárlila. Předběhla je, co nejrychleji. V místnosti, kde stáli většinu času pracovní stole, tentokrát tam byli deset jídelních po čtyřech židlích. Na kraji místnosti, kam všichni mířili, podával zrovna Osco Sebastianovi oběd. Blesku rychle se zařadila za dívku, která si nejméně deset minut vybírala, co chce.
"Ahoj, Osco,"
"Ahoj, Klamerie. Dlouho jsme spolu nebavili," smutně kroužil panenkami. Byl to pozoruhodný muž. Někdy tak legrační, ale pak zas velmi vážný.
"Ano, Osco. S tebou se vždy příjemně baví,"
Jediná z mála si s ním rozuměla. Často mluvili, co bylo před tím, než vymazali paměť všem lidé. Oba si tu dobu živě pamatovali, a proto se v bratrstvu považovali za mágy, nebo něco takového.
"Děkuji, slečinko. Chyběla jste mi."
"Vy mě taky," přijímnula s potěšením oběd.
Rozhlédla se, aby zjistila kam si asi tak sedne. Sebastian osamoceně popíjel vodu a upřeně sledoval Veriona, který právě dorazil také do jídelny. Nebylo divu, že je sám. Většina se ho bála, protože to byl vynikající bojovník. Víc než to.
"Smím?" optala se ho.
"Jistě," svůj pohled ale nezměnil.
"Co se děje, Sebo?"
Napružené se otočil. Nesnášel tu zkratku.
"Nic a přestaň mi tak říkat,"
"No ták! Nečerti se hned!"
Mlčel jako hrob. Strašně, ale strašně to v ní probudilo neostýchavý zájem.
"Řekni mi to," prosila a nahodila psí oči.
Vztek z něj kypěl. Nikdy ho v takové situaci neviděla.
"Co se mezi vámi stalo?" dožadovala se a chtěla se dotknout jeho ležící ruky, ale než stihla dopadnout, škubl sebou.
"Mezi Verionem a mnou nic. Ale mezi námi ano," nabroušeně vzhlížel.
"Co?"
"Uvědomila sis aspoň někdy, že jsem neměl s kým si ovšem promluvit, aby mě chápal. Parťáka? Ilion mi pomohla, ale nezažila to,"
"Milovals mou sestru?" vyhrkla. Nechápala, kde se ta otázka vzala. Ale potřebovala odpověď.
"Ne, ale zachránila mě před tím, abych se zhroutil. Navíc tě pochopila, proč jsi utekla. Ale já ne. Nenapsala si za celou dobu ani slovíčku, jako bych neexistoval. Tři celý roky!"
"Sestra věděla, že to co dělám, je důležité. Měla jsem důvod. Bylo riskantní něco psát. Mohli mě odhalit," konstatovala, ale sama si tím nebyla jistá.
"Jaký? Proč si mě sakra opustila? Nás!" dramaticky rozhodil rukama, ale ona v něm vyčetla bolest. Nesmírnou, která ho požírala ve vnitř.
"Nemůžu. Teď ne."
"Kde je vlastně Sás? Myslel jsem, že když tu zachránil život, tak aspoň jeho neopustíš,"bouřlivě urážel Klamerie a nehodlal s tím skoncovat. Mluvil o jejím vlku.
"Zařizuje pro mě jedu prácičku,"
Zjevně ho to uklidnilo, ale pořád sršel nenávisti.
"Vrátila ses, a co mám teď dělat? Chovat se jako před tím? Víš, na to jediném jsme se s Verionem shodnem. Nechceme, abys nám znova ublížila,"
"Sebo, já neslibuju nic. Ale vždy s tebou budu,"
"Jsi ubohá," prohlásil a vstal. Sejmul jí z ucha orchidej.
"Ta je moje a ty si jí nezasloužíš,"
"Proč si mě tedy utěšoval?"
"Protože by si to Ilion přála," odcházel, ale tak lehce nesměl odejít.
"Byl bys raději, kdybych se nevrátila? Nebo mám odejít znovu?"
Poprvé se v jeho očích zamihotala laskavost.
"Ne, jsem rád, že tu jsi. Jen pomyšlení, že se zas vytratíš z mého života, mě bolí," Tak upřimného nezažila. Ona vycítila, že jí má vlastně rád, i když se zlobí.
"Odpustíš mi jednou?"
Nad otázkou se dlouho zamyslel.
"Odpustil jsem ti jako Ilion. Ale mám vztek! Promluv si konečně s Verione. Kvůli mně,"
"Hej!" vykřikla, protože už byl daleko "Nechceš jet se mnou na vyjížďku?"
Gesto, které projevila, zjevně pochopil.
"Pokud promluvíš s ním," ukázal na chlapce, která zrovna přicházel "Vymyslím, kam pojedeme,"
"Neboj," zamumlala a široce se jí roztáhli koutky. Ale to už neviděl.
Verion si přisedl k jejímu stolu s tou slečinkou. Těšila se na to, až si s ním bude moc popovídat.
"Těší mě. Klamerie," podala zdvořile ruku a děvče s milým obličejem se také představilo.
"Mě taky. Misa."
"Mě už znáte obě," zachechtal se chlapec a dívky po něm rozpačitě opakovaly.
"Chtěla bych si promluvit. O samotě," poslední slova zdůraznila a Misa chvíli nechápavě přikyvovala, ale poté se uklidila.
"Co se děje?" zeptala se, když Misa stala co nejdále.
"To se mnou a nočním dravcem?"
Každý koho zasvěcovali do tajemstvích bratrstva oslovovali nějakou přezdívkou. Sebastian v noci lepé viděl, než jakýkoliv člověk. Nejspíše to bylo tím, že měl mléčné duhovky, které jsou i pro mimozemšťané výjimečné.
"Přesně tak," přitakávala nervózně.
"On ti nevysvětlil vše, že?" odmlčel se. "Milujeme tě,"
To nečekala, chtěla na to něco říct, ale přerušil jí.
"Oba. I on. A tvůj odchod nás velmi zranil. Zhroutil se, když si utekla. Měl to těžší víc než já. On ti nic nepřizná. Znáš ho. Ale nikdo tě nenutí říct, co k nám cítíš. Věř mi, Klamerie, že já tě miluji víc než své nože,"
Překvapeně se zahleděla na Osca. Co měla říct? Na jazyk se jí drala slova jako "CO?" nebo "To myslíš vážně?" Ale tady nikdo nežertoval. Vylekaně poskočila z místa a utíkala chodbou pryč. Pryč od nich. Pryč od všech.
Za hodinu
Klečela stále v pokoji a nevěřícně hypnotizovala dveře, když se rozevřeli a v nich rozpačitě postával Sebastian.
"Prý si s ním mluvila, takže pojedeme? Vymyslel jsem hezký výlet."
"Ano," postavila se a vyrazila pro koně. Cestou potkali stále rozbitou vázu a Klamerie konečně věděla, komu patří. Teď jí fascinovali ještě více.
"Zapomněl bych. Na," podal ji novou orchidej a ještě krásnější než tu předešlou. Tahle byla rudá jako krev se třemi zlatými nitky, které se spirálovitě točily.
"Děkuju. Je úžasná,"
Neřekl nic. Přejížděl si prsty po bradě. Zdálo se jí, nebo vždy ten zvyk, byl tak charismatický? Byl vždy tak tajemný a přitažlivý? Pramínku vlasu mu volně spadaly do obličeje. Dnes na sobě měl obzvlášť těsnou košili, která se mu rozepínala. Rukávy si stáhl nad lokty. Ale i Klamerie by dnes uchvátila každého muže. I Oscu svou přirozeným půvabem. Ofina jí neposlušně sklouzávala a zbytek vlasu sepnula do ohonu. Konečně si převlékla do něčeho jiného než do té pytloviny, kterou nosila častěji, než se hodilo k dámě. Vzala si prosté ladné bílé šaty, pod které si navlékla s jemné látky černé kalhoty. Nezahalila si ruce a tak jí vykukovala dlouhá jizva, která vedla od ramene až k loktu. Pod oblečením navazovala ale jiná na chlup stejná jizva, která se klikatila až pod hrudní koš, kde náhle zmizela. Vnímavý člověk jako Sebastian si všiml jizvy ihned. Netušil jak je možné, že i řez zářil temperamentem jako jeho nositelka. Většího obdivovatele jizev ještě neměla. Kráčeli bok po boku. Dorazili do stáje, kde se zrovna pásl její bělouš s jeho černým, zuřivým koněm. Oba se zručně vyhoupli do sedel. A poklusem se rozjeli.
"Jak dlouho budeme pryč?"
"Dva dny."
Soutěžili spolu. Statně cválal bělouš, ale neměl proti černému šanci, i když jeho jezdkyně překonávala všechny meze. Černý vycvičili proto, aby běhal rychle a vyhrával. Předbíhal jí a přitom na ní mrkl. Její černé vlasy poletovaly vzduchem a v očích se jí zračila nezkrotná vášeň. Byla jako Robin Hood ženského pohlaví. Tuhle dívku obdivoval. Tahle pro něj znamenala víc než vlastní život. Divoce se usmívala a poplácávala svého hřebce. Oba věděli, že takovým tempem se koně brzy unaví, ale toho se nebáli. Stmívalo se, když koně konečně odpadli. Utábořili se a zapálily klacky, které sesbírali.
"Máš i jiné jizvy, než tu kterou vidím?"
"Ano," přejížděla si ránu a vzpomínala na ní jako na trest za svou unáhlenost.
Odhalila svou druhou jizvu, která vedla k hrudnímu koši. Ukázala jen tolik, kolik mohla. Prohlížel si každý centimetr. Tu ránu zasadil on, když se ho zmocnila černá dáma. Mrzelo ho to.
"Proč se nezahojila?"
"Nechtěla jsem."
"Proč?"
"Byla to jediná vzpomínka na tebe. Připomínala mi tebe," odvětila smutně "Co ty?"
Svlékl si košili, pod kterou se rýsovali svaly válečníka. Ale ne kulturisty. Poskočilo jí přitom srdce. Na zádech mu vedla široká a velice hluboká rána.
"Kdo ti jí udělal?"
"Ten tvůj bývalý. Rudým mečem."
Jizva vytvořena rudým mečem se nehojila a byla velice smrtelná. Stačil jeden zásah a umřeli jste.
"Smím se dotknout?" optala se.
Natáhla svou dlaň k jeho zadům. V poslední momentu zaváhala, ale i přes to položila svou dlaň ne jeho kůži. Projela v ní rozkoš. Bylo to jako, kdyby v ní praskly všechny žárovky a voda je odplavila. To vše zažíval i chlapec. Jizva se mírně zatáhla a nevypadala už tolik špatně.
"Trochu se zahojila," rozechvělým hlasem oznámila.
"Ano, něco takového jsem cítil,"
Nechtěla svou dlaň dát pryč, ale musela. Rychlým pohybem vlezla do spacáku a pozorovala Sebastiana, jak se sám ukládal k spánku. Motal se a klepala se mu ramena. Zavřela oči a poslední její myšlenka patřila chlapcovi.


Ráno jí probudil šramot. Pravidelný a zvučný. Sebastian ostřil nože. Už vše sklidil a zrzavé vlasy včera ve spánku rozcuchal.
"Dobré ráno."
Vyvlekla se ze spacáku, srolovala své věci a uložila je do brašny. Vyskočila na koně. To už chlapec seděl také. Dnes se v něm zračila nejistota a stáhl se na maximální dálku od Klamerie. Nejspíš se mu vybavily vzpomínky na včerejší noc. Tušil, co to mohlo být, ačkoliv tomu neuvěřil. Ona taková nemohla být. Pokud ano, jsou zatraceni. Jenže to vše dívka nepochopila ani by nemohla. Nic netušila. Dnes nesoutěžili a Klamerie začínala být také rozpačitá. Co se dělo? Provedla zas něco? Uháněli, až zastavili u převisu. Koně nechala napást a sami obešli převis, za kterým tekly vodopády. Průzračně voda bzučela a spršky kapek příjemně ochlazovaly.
"Nejkrásnější vodopády v Marskaili. Zásobárna vody."
Rošťáčky na něj mrkla a on se musel pouze usmát. Poznal hned, co chce. Bez žádného protahovaní skočila do té blyštivé vody. Chlapec nenechal na sebe čekat a plaval vedle ní. Zapomněl na vše, co je před nimi vsunulo. Ta neviditelná zeď strachu z odhalení jich obou. Stáhnul jí sebou pod vodou. Mrskala sebou a štípala ho do svalu, což ho bolelo, jako kdyby mu moucha zaklepala na rameno. Bojovat vydržela dlouho, ale po nějaké době se přestala snažit. Objímal jí celou svou poloviční váhou. Znovu ucítili oba ty žárovičky. Tu touhu po sobě. Upustil jí. Jenže ona to nevyužila, jak by to vždy provedla. Potápěla se dál pod vodou. Až teď si uvědomil, že jiná ruka jí tlačí dolů. Průsvitná ruka a ona jen široce očima prosila, aby jí pomohl. Nahmatal její ruku, ale něco ostrého mu vjelo pod lopatkou. Vzteklé se kolem sebe oháněl, ale nepřestával postupovat ke světlu. Už jen kousek a bude nad vodu, když v tom zas něco břitkého zabodlo hluboce do prsou. Jen taktak minuli srdce. Vyplaval nad vodu a to už se dívka probudila z transu. Zděšené se podívala na vodu kolem nich. Byla červená od krve. Vytáhla na břeh chlapce. Naříkala, když prozkoumala jeho rány. Bušila do země. Příroda kolem nich jakoby ztrácela život. Halila se kolem nich bíla mlha, kterou Klamerie tak moc dobře znala. Už od narození s ní žila a teď si přišla pro jejího přítele.
"Klam…musím ti něco říct," sípal mezi zuby.
"Né! Ty neumřeš! Neboj! Já tě nenechám!"
Zasáhli ho dvakrát rudý meč. Už dávno by zemřel, kdyby neprojevil tak silnou vůli. Ležela na jeho hrudi a vzlykala. Musela to udělat. Jiná možnost nebyla.
"Musím ti něco říct," opakoval. Jeho či nabyli měkkosti a laskavosti. Plné lásky.
"Né!" zavrčela a pod její rukou se tvořila bíla zář. Nabývala na moci a stále se zvětšovala. Mlha kolem nich se jim sápala po duších a odnesla by je, nebýt té záře.

"Miluju tě," pošeptala do ucha Sebastianovi. Už ho neměla vidět, tak potřebovala, aby to slyšel. Od ní. Záře vypukla a dívku odhodila na druhou stranu než chlapce. Mnoho mil je oddělilo, ale oba žili. Pouze kvůli dívce. Ale Klameřin život visel na vlásku, který se brzy měl přetrhnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. listopadu 2014 v 21:36 | Reagovat

Tak tomu tedy říkám zvrat. Něco takového jsem u Klamerii tedy rozhodně nečekala.
Jediné, co bych možná k této kapitole vytkla, jsou opět nějaká ta kostrbatá slovní spojení, ale je jich podstatně méně. A také mě zarazila tato část:
Já to vím," pověděla za ní dívka. Krčila se celou dobu za ní, ale teď se posunula blíže ke zlu. Cler na ní varovně podívala.
"Jela za Sárou. Do M-ekoe,"
"Děkuju," odpověděla stručně, ale pokračoval "Musím tě nějak odměnit. Co bys chtěla?"
Dívka nevěřícně zamrkala a konečně vyplula najevo její chamtivost.
"Smím se k vám přidat?"
"Jistě,"
Dotkla se jeho ruky a zmizela spolu s ním.
Nešlo to trochu moc rychle? Je to samozřejmě na tobě, ale připadalo mi, jako by nad tím ani nepřemýšlela.
Ale tato kapitola byla vážně hrozně dojemná, Některé věty z ní stály vážně za to. A začínám si z nějakého neznámého důvodu oblibovat Sebastiana.
Krásná kapitola, opravdu! Jen tak dále!

2 Prostě Vanesa Prostě Vanesa | E-mail | Web | 28. listopadu 2014 v 14:18 | Reagovat

[1]: Já popravdě taky nečekala, ale hold mě to k tomu nějak svádělo.
Bohužel ti musím dát za pravdu. Je to trochu odbyté, ale stejně nevím, co bych si na tom navymýšlela. Děkuju! Musím říct, že mám taky oba ráda a taky to nemůžu pochopit. Chtěla jsem k ní dát Veriona, ale z něho se stál vážně idiot.
Ještě jednou děkuju!

3 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 1. prosince 2014 v 20:49 | Reagovat

Strašně dojemná kapitola...na tom konci jsi mě absolutně rozbračela, víš o tom? A opravdu jsem si oblíbila Sebastiana. Snad on ani Klamerie nezemřou...

Jinak, souhlasím s Karin (ach jo, zase jsem se nechala předběhnout... :) ), nějaké ty kostrbatosti tam sice jsou, ale je jich čím dál tím méně! Smekám! Vztahové kapitoly ti mimochodem opravdu sednou, povedlo se ti to moc!

Nemůžu se dočkat další kapitoly!

P.S.: Já vím, že si zasloužím pěknou ránu kamenem, že ten e-mail ještě není, ale dneska se mi do toho vloudila nečekaná písemka z biologie, právě teď si dávám přestávku mezi potápěním se v sešitě. Zítra mám na ten e-mail poslední termín, opravdu přísahám! Prosím tě o odpuštění, ale chápu, že ta má šnekoidnost už pomalu ani odpustit nejde.

4 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 1. prosince 2014 v 21:08 | Reagovat

[3]: Ani nevíš jak jsi mě potěšila! Hrozně tohle pro mě znamenalo! Vážně? Nespadlo ti spíš něco do oka? Jestli ne, tak to nemůžu uvěřit. Přečetla jsem to snad třikrát, než mi došlo jaký to má význam a hlavně pro mě. Ani nevím, co mám na to říct! Prostě tohle..ach, už mi chybí i slova! Já doufám, že zvládnu napsat i nějakýho, kterýho budete nesnášet. Vážně se mi to nepovedlo, i když já vyloženě nesnáším Veriona. Brzy pochopíte proč.  Budu na těch větách pilovat a dávat pozor.
Musim říct, že mi nesmírně chyběla tvá společnost. Moc se těším na e-mail. A odpustila jsem ti vždycky všechna zpoždění, takže s tím není žádný problém!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama