In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

13. kapitola

9. listopadu 2014 v 17:19 | Prostě Vanesa |  ďablová dcera!

Další kapitola. Taková odychovka.

Pár minut před půlnocí se slétavaly mocné ženy ze všech kotů Země. Každá z nich si nasedla na svůj dopravní prostředek a vyrazila na sraz. Ony mocné dámy tížilo mnoho pochybností a rozhodnutí. A právě dnes se rozhodly je vyřešit. Jejich dopravní prostředek byl trochu odlišný než od lidí. Trochu více. Byl vyroben z koštete. Zdánlivě nepochopitelné se to zdá, ale opak je pravdou. Clair která měla za sebou už několik sezení s čarodějnicemi se vyhoupla na své milované koště. Stačilo se dotknout začátku násady a motor vzplál. Dnešek ale byl pro všechny tvory kritický. I pro lidi. Ďábel zaútočil na hlavní město elfu Klas de Montrí. Jestliže zničí pevnost, která se budovala celou věčnost, znamená to, že každé lidské obydlí nebo magické zničí lusknutím prstu? A bylo tu ještě že, bývala nejlepší přítelkyně Kerin, která podle informací přešla na dobu temna. Clair vzpomínala na časy, kdy si hrály v pískoviště a bezstarostně se kutálely z kopců. To bylo už dávno pryč. Obě věděly, že jejich přátelství už nikdy takové nebude. Stály na vysokých příčkách moci. Ač si to nechtěla čarodějnice přiznat, Kerin si našla novou kamarádku. A přes všechno nejspíš měla řvát a závidět, ale ona ne. Musí jí pomoct. Ne své přítelkyni, ale té dívce, která má v rukou svět. Umocní její vládu i u čarodějnic. Vždy bylo, že čarodějnice byly velice odmítavé přijmout jakoukoliv svrchnost, ale budou-li moct tím zabránit válce, která nedopadne jisto jistě dobře, udělají, co bude správné. Clair musí nastoupit jako velitelka klanu. A tak její matka Jane, dcera Swague pomohla prorazit. Dnes jí jmenují a ona vezme tu dívku jako jejich sestru. A pak pomůžou elfům. Už nebudou stát a dívat se, jak jejich milovaní přátelé padají k zemi. Ona nebude. A jestli bude v jejich moci, zavolá vílám. Netušila jestli jí to může vyjít, ale přeci Gwalinda je jednou z nich? Podle informaci má i Kerin dohodu s Allex Mostras III., která je vílou i když málo lidí to ví. Babička jí vychovávala k velkým činům. Možná to babička tušila, co vše bude muset udělat. Když přemýšlela o své babičce, zhoupl se jí žaludek. Doneslo se od Gwasthy, že je mrtvá. Ale i něco jiného. Selma, ta která u nich žila nejméně deset let, ta která upadla do melancholie a jenom babička jí dokázala pomoct. A vybudovala s ní zase bojovnice. Je prý její tetou, sestrou její matky, dcera Swaguí z rodu pátého. Odmítala to, ale i ona sama s tím nemohl nic udělat. V kronice tak stálo a sama její babička podepsala, že jí přijímá jako svou dcerou. Ale k Selmě se vedlo spousty zajímavých příběhu a teď vše zapadalo. Její otec byl dračí bytost, kterou Swaguí navštívil, když jí zemřel muž, s kterým měla, Jane. Vše, co se stalo, byla pravda. Clair se ale rozhodla svou tetu přijmout do rodiny. Nikdy nemohla své matce přiznat, že k té neznámě dáme, vzhlížela jako ke svému vzoru. Matka to brala těžko. V očích měla nenávist, ale ne na svou setru, ale na matku. Bylo jí z toho smutno. Ale dokázala pro svou matku aspoň něco udělat. Odreagovala jí od hořkosti a donutila jí, aby jí pomohla s taktikou. Čarodějnice byly vždycky neobvykle vyjednávací typy. Na tržišti její babička koupila z původní ceny 150 rublu na 52 rublu. Připravila si to, aby vše klaplo. A doufala v tom, že jí matka jako zastupitelka severu zastane. Dne se rozjede kruh osudu. Dívka s dlouhým hávem letěla nad Francií. Do obličeje jí foukal studený vítr a vlasy jí lezly do pusy. Půlnoc byla za dveřmi a čarodějnice ještě nedorazila na poradu. Pořádně jí vyplísní. V noci jí zářily runy na těle. Po hlavě sletěla dolu a přisedla na trávník. Byla podivně klidná. Uhladila si háv a sčesala vlasy. Vyrazila po cestičce dolu, která vedla podél řeky. Na jednou místě se řeku dalo projít. K tomu místu mířila. Byl to most, který se dal zahlednout jen o půlnoci. A jen čarodějnice ho dokázaly použit ke svému úmyslu. Nad mostem se vznášela malá světélka. Dívka přes most přešla a v tu ráno odbyla půlnoc. Most se rozpadl a nebylo po něm ani památky. Za řekou se rozkládala louka, na které se usadilo sedm žen. Zástupce čarodějnic. Ženy se na dívku nepříjemně mračily, ale jejich pohled jím oplatila širokým úsměvem. Byla víc než klidná. Byla šťastná z toho, že děla správnou věc. Usadila se k své matce a ta začala hovořit.
"Milé dámy, vítám vás na zasedaní,
Ženy sborově zatleskaly a dívka převzala slovo.
"Dnes musíme mluvit o problémech, které postihli naše přátelé a rychle je vyřešit. Ale také musíme zvolit velitelku,"
Čarodějnice se nad tím zamyslely a jedna z nich vstala. Mladička právnička.
"Dobrá. Začněme problémy," vytáhla papír. Pracovala na informačním středisku čarodějnic. "Před třemi dny dorazily černé koráby do Klas de Montrí. Lodě patřily samu ďáblu, který přijel i se svou manželkou Raprínou. Vojsko, které vystoupilo z lodi, má téměř deset tisíc pěšáku. Ale naši agenti zpozorovali také královnu Temnot, která se vydala na opačnou stranu než armáda. Ač naši agenti se snažili vypátrat, kam šla, ztratila se jím brzy. Hodinu poté ovládlo pevninu zemětřesení a vojáci zaútočili. Do dnešního dne nikdo nevyhrál. Jedním z důvodu bude, protože se nedostali přes hradby, kde čeká vojsko elfů,"
Postarší dáma, která byla jednou z nejchytřejších čarodějnic se zeptala: "A kdo je královna Temnoty?"
"Gwalinda II. Známa jako Kerin, Allesiex,"
"Allesiex?" udivila se Clair. O tom neslyšela. Ale o tom, že přešla ano.
"Ano. Na náš příkaz se v městě Warqu, kde je kronika všech rodu, prohledali každou stránku kroniky. A našli toto jméno, které bylo dopsáno. Někdo věděl, že se dostane takové jméno. Ale objevilo se i něco dalšího," právnička se ztěžka nadechla "Objevily se další jména, která nikdy nevyšla najevo,"
Čarodějnice všechny zalapaly po dechu, ale mladá žena pokračovala "Z rodu pátého jsou poslední potomci tito: Ty, které známe Clair, Selma, Sam a nový objev Zina, dcera Moreila, vnučka Maffie a Noilana."
Nikdo netušil že Moreil měl potomka. Nikdo. Ale většina překvapila, že její dědeček je Noilan z rodu prvního. Každý věděl, že Noilan měl manželku Terezu, která mu porodila syna Meka, který byl právoplatný účastník rodu. Tereza ale brzy zemřela a její manžel byl sám. Maffie, která byla z rodu pátého, neměla nikdy manžela, ale poradila dva syny. Sanorase a Moreila. Toto objevení všemi otřáslo.
"Ale z rodu prvního jsou další potomci nalezení. Tyto známe: Jake, syn Eleonory a Dave, vnuk Deverosa. Nový Déla, dcera Eleta II. a Gosie, vnučka Deverosa,"
Toto snad bylo ještě překvapující. Ale kdyby čarodějnice tušily, co se dozvědí za pár dnů. Nelapaly by tolik po vzduchu.
"Toto nic nemění na situaci," prohlásila pevně Jane.
Všechny přikývly.
Znovu se ujala slova její dcera "Proto vás žádám, abyste mě zvolily za velitelku,"
Ženy velmi dlouhou promýšlely svou odpověď a pak ta právnička promluvila za všechny.
"Navrhujeme, aby se hlasovalo,"
To zabere víc než pár minut. Rozdali se útržky papíru a každá žena napsala jméno, té které chce, aby se stalo velitelkou. Moc se nestávalo, že by pro sebe nějaká hlasovala. Bránila jim v tom hrdost. Poté se to vhodilo do nádoby všechny hlasy a jedna z nich přečetla všechny jména. To, které tam bude nejčastěji se stane vůdcem. Slova se ujala znova ta mladá právnička, která se jmenovala Meloarie jaksi vzpomněla Clair. Vytáhla první útržek a hrdelním hlasem prohlásila.
"Jane,"
To napsala Clair. I ona měla bohužel hrdost. Pokračoval další papír.
"Clair,"
To mohla napsat její matka, uvažovala vyvolaná.
"Meloarie,"
To bylo tři hlasy. Zbývaly čtyři.
"Meloarie,"
Všechny byly napnuté zvědavosti.
"Clair,"
Zbývaly dva.
"Jane,"
Teď už dívce v černém hávu bušilo srdce jako o závod.
"Clair,"
Poslední hlas. Poslední. Tři proti dvěma. Vyhrála! Postavila se do výše a připravila se na dlouhé mučivé chvíli, kdy jim řekne, co má v plánu.
"Děkuju velmi moc. Můj první rozkaz jako velitelka čarodějek je abychom bojovaly proti ďáblu. Ihned! Musíme zachránit vše, co je nám milé, protože bez nás to nezvládnou. A my to zas nezvládneme bez víl," její slova šokovala, ale jen na nepatrnou chvíli.
"Meloarie," oslovila vůdkyně svou družku "Zavolej vílám a řekni jím, že se musí všichni spojit. Nějak to zařiď. Já ti věřím,"
Slečna přikývla a vytáhla se své kapsy po divný přístroj a začala do něj mumlat nějaká slova. Velitelka se dovtípila, že rozkaz plní hned.
"Rozejděte se do svých domovů. Za dva dny se sejdeme všichni a vtáhneme do města elfů!"
Nečekala na nějaké dotazy. Se zdviženou hlavou se postavila. Matka po jejím boku s ní vyrazila k "autu". Něčí ruka ji ale zarazila. Pohlédla na osobu, která si to dovolila a překvapeně se usmála.
"Hlasovala jsem pro tebe. Nezklam nás," zašeptala k Meloarie.
"Nikdy," řekla pevným hlasem vůdkyně. Ale to už agentka mluvila do toho přístroje.
"Něco tě napadá, co bychom ještě měly podniknout, má paní?" ohlásila se u Clair její matka.
"Ano," zářivě se usmála na Jane.

"Dono, přestaň mi řvát do ucha," postěžovala si agentka, která stála před vysokými hradby velvyslanectví.
Tam vládly víly. Jejich moc byla založena na přírodě, a proto se vyskytovaly nejvíce u lesa, řek a tam, kde nejsou žádní lidé. Nejvyšší agentka se vydala se svou spolupracovníci do centrály víl v Evropě. Byl to takový zámeček, kde žily asi dvě víly, a po ruce měli holoubky, kteří rozváděli zprávy do klanu všech víl. Jak si čarodějnice uvědomovaly, budou to mít víly mnohem horší. Než uspořádají radu, uběhne nejméně dva dny. A rozhodnutí by mohlo přijít už ten den. Poté se ale zastupitelky musí vrátit, sebrat své věci a vydat se všemi svými družky na centrálu odkud poletí na ptácích do Klas de Montrí. Čarodějnice to měly velice podobné až na to, že mezi městy rozkládala menší dálka než u víl. Někdy jejich městy byly od sebe až několik tisíc kilometru. Ale agentka musela donést zprávu co nejdříve. Aspoň ona musí být rychlá. Donu, kterou sebou vzala vzrušovalo téměř vše, co zpozorovala. Otravní začátečnicí. Brána se otevřela a za nimi stála vysoká žena. Meloarie nepochopila nikdy proč svou krásu tak tají. Totiž dáma se zakrývala dlouhým kabátem, který dosahoval ke kolenum. Většina z nich nosívala i kapuci. Tahle ne. Této dámě světlé vlasy plandaly ve větru. Ve vlasech jí rostly růže.
"Vítám vás,"
Její hlas na takovou krásku byl hluboký.
"Nesu zprávu,"
Nemělo cenu se nějak dorozumívat s vílami. Mluvily málo. A proto se rozhodly, že jim napíší vzkaz. Podala jí zelenou obálku a dáma jí přijala. U toho jí ale z vlasů spadla a uvadla růže. Na víle šlo poznat, že jí to velmi trápí. Pak ale znova nasadila lhostejnou masku. Meloarie ale byla zvídavá a tohle si nemohla nechat ujít.
"Proč vám padají květiny?"
Víla se překvapeně dívala na agentku, ale pak zvážila situaci.
Odpověděla jí, protože musela někomu svěřit své trápení. Její družka odjela na oslavu narozenin.
"Tak se to děje každé víle. Já jako růží víla to začínám mít velice těžké u své práce, ale žádné vysvětlení se nedostavila. Já ale uvažují o tom, že by za to mohl ďábel. Bere energie přírody a ničí jí. Nejspíš se dozvěděl jak nám vysávat sílu. Dlouho se o tom zajímal,"
Čarodějnice se divila, že jí víla natolik věří.
"Pak se vám tato zpráva bude líbit,"
Žena si jí prohlížela. Nejspíše ještě neviděla žádnou agentku třetího stupně. Toho nejvyššího.
"Jak se jmenujete?" zeptala se Meloarie, ale jen proto, aby setřásla pohled víly.
"Říkají mi růže,"
O tom slyšela. Víly nemívali jméno jako všichni. Většinou jejich jména ovlivňovaly to, co jím kvetlo ve vlasech. Výjimkou byla královna Alexie Mostras II.
"Meloarie," podala růži ruku a ta se zatvářila jako malé dítě, které to nikdy nezažilo.
Ale zachovala se důstojně a podala jí také.
"Dona," vyprskla děvče vedle agentky třetího stupně. Už si začínala říkat, že byla dlouhá zticha.
"Omlouvám se. Je nová,"
Snad poprvé v životě viděla, že se víla usmála. Byl to hřejivý úsměv.
"Nic se neděje,"
Když se nad tím Meroalie zamyslela. Napadlo ji, že to musí být špatné, když už víly roztávají a přátelí se s čarodějnicemi. A možná na tuhle chvílí obě rasy čekaly. Konečně mohly v dobrém vycházet. A to by bylo velká změna a rozhodně by to všem magickým tvorům prospělo.
"Nemohla bych vám tu zprávu nějak objasnit u vás v centru?" nabídla se agentka a začátečnice se zahuhňala.
"Moc ráda."
Růže nejspíše pochopila, že je to nabídka k přátelství a proto, že se cítila osamoceně, nabídku přijala s radostí. Dalo by se říct, že nikdy nepatřila mezi víly, které si oblíbily čarodějnice. Ale tahle na ní udělala zvláštní dojem. Provedla je mezi stromy až ke dveřím zámků. Spíše zámečku. Vážně to bylo malé sídlo. Růže je uvedla do prostorné bílé místnosti s třemi polstrovanými křesly a odběhla jim pro pití. Když se víla vrátila, nesla džbán s vodou. Na sobě už měla jen halenku s černými kalhoty. Neobvykle na vílu. Velice. Když si Růženka všimla udivujícího pohledu čarodějnice, vše jí vysvětlila. Totiž, když byla ve službě, musela nosit formální oblečené.
Rozhovor ubíhal rychle. Bez žádných rozpaku. Meroalie víle situaci, co nejlépe osvětlila. Povedlo se jí to. I Dona pochopila, jak závažné se situace vyvíjí. A to už je co říct.
"Nemůžu vás ujistit, že moje sestry budou souhlasit, ale zkusím to popohnat. Omlouvám se, ale teď už musím vyřídit mnoho věci a probrat váš vzkaz,"
Odvedla je znovu k bráně a začátečnice se rozběhla ke svému koštěti. Agentka se ještě otočila k ženě.
"Ráda jsem vás poznala, Růže. Kdybychom mohly být přátelé byla bych šťastná,"
Růže se nevesele usmála. "Já také. Budu na vás pamatovat, a jestliže vše přežijeme, sejdeme se, Meroalie,"
S tímto se rozloučila a zavřela těžkou bránu. Právničce se po tváři rozlil spokojený výraz. Našla si přítelkyni.

Růže jedna z nejvyšších víl se dívala, jak čarodějnice odlétá na svém koštěti. Když jí zmizela z dohledu, upadla víla do lázně zármutku. Její moc slábla. Kdysi dávno její síla růží překonávala všechna mezí, ale teď? Nic. Zdržela u ucha telefon. Volala právě Alex, své sestře. Byla jednou z nejmocnějších žen přírody. Královna lesů. I když jí Růže záviděla, milovala jí velice. V mobilu zapraskalo a ozval se v ní líbezný hlas.
"Ahoj, sestřičko. Děje se něco?"
Obě sestry slábly, ale ani jedna se druhé nesvěřila.
"Ano. Čarodějnice chtějí, abychom se spojily a zachránily Gwalindu,"
Hrála na smlouvu, kterou s tou dívkou měla. Doufala, že to tak popožene. Sestra mlčela, ale pak se ozvala.
"Přivezu všechny víly v mém městě do centrály. Zařiď, ať se k nám přidají i další královny víl. Potřebujeme každou z nich."
Královně docházelo všechno velmi rychle. Bylo to v rodině.
"Provedu. Uvidíme se," rozloučila se Růže.
"Uvidíme se,"
Velvyslankyně se vůbec netěšila na další rozhovory s královnami, ale co má dělat jiného? Tohle byla její práce, kterou si vybrala. Začala s vůdkyně, která jí byla blízka. Královna rostlin.
Znovu nepříjemně zapraskal telefon,
"Že by mi volala Růženka?" zachechtal se hlas.
"Dobrý den, královno rostlin,"
"Proč tak formálně?" ozval se rozrušeně královna.
"Promiň. Čekají mě další víly, Elew"
"Co se děje?"
"Potřebuje pomoc. Musíme se spojit s čarodějnicemi. Ďábel obsadil Kles de Montrí,"
Elewinie dlouho mlčela.
"Souhlasila s tím Alex?"
"Ano,"
"Pak tedy se připrav na moje víly. Dorazíme za dva dny,"
"Děkuju moc,"
"Uvidíme se," netrpělivě se ozval hlas.
Sedla si ke stolu a pokračovala v práci. Královna řek, jezer souhlasila asi po půlhodinové rozmluvě. Když skončil rozhovor, Růže se unaveně odešla do zahrady a svalila se tam na zelenou trávu. V ruce pořád držela mobil. Nezbývalo jí nic jiného než zavolat další. Královna stromu byla neodbytná a ptala se pořád na nějaké otázky. Po hodině byla spokojená a slíbila, že dorazí za den. Od centrály byla nejblíže. Královna zvířat milovala změny a téměř hned řekla ano. Pak zbývaly už jen ty nejtěžší případy královen, které se tak rychle nedaly přesvědčit. Byla to královna královen a královna období. Zimní, jarní, letní a podzimní královna urputně se snažila přesvědčit Růži, že to není dobrý nápad. Ale dala se přesvědčit s velkou námahou. Už zbývala ta nejvyšší. Císařovna víl. Královna královen. Růženčina matka.
"Ahoj, mami,"
"Růže? Co potřebuješ?"
"Ehm, musíme se spojit s čarodějnicemi a zachránit naše elfí přátele," zopakovala větu, kterou už měla naučenou.
"To si ze mě děláš srandu?" vyjela matka.
"Ne, císařovno,"
"Fajn. Už souhlasily všechny moje poddané?"
"Až do jedné,"
Dlouho Deméter mlčela.
"Budeme tam za dva dny," oznámila své dceři a zavěsila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. listopadu 2014 v 17:54 | Reagovat

No, trochu jsem se sice ztrácela, když jsi popisovala, kdo patří do kterého rodu, a také byly některé věty hodně kostrbaté, ale jinak se mi to opravdu moc líbilo.
Jde vidět, že to máš vážně promyšlené, a nestává se ti to, co mě, že to čtenářům musíš vysvětlovat jako tupcům.
Tato povídka mě hodně baví, a nemůžu se dočkat pokračování. Jen tak dále!

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 9. listopadu 2014 v 20:56 | Reagovat

Musím jen souhlasit s Karin, opravdu je to nádherně promyšlené, ačkoli občas se v tom čtenář trošku ztratí... ale to nevadí, ne?
Já také vyhlížím pokračování!

3 Prostě Vanesa Prostě Vanesa | 12. listopadu 2014 v 14:18 | Reagovat

[1]:
To jsme plánovala, že vám se dám rodokmen, protože i já bez toho se někdy ztrácím. To už je u mě na normálu, ne?
Jinak moc děkují!

[2]:
Snad to nevadí, tedy aspoň doufám, když tak co nejdříve sem opravdu dám.
Dobrá, budu se snažit.

[1]: +[2]:
P.S: Už jdu odepisovat. Tedy to můžete e-mail čekat za dva dny.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama