In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

12.kapitola

5. listopadu 2014 v 19:07 | Vanessa Say |  ďablová dcera!
V mém wordu je to teprve sedmá kapitola, ale tady už je to dvanácta. Mám hotové rodokmeny a jestli bude o nich zájem, přidám je. Něco k povídce- doufám, že na to moc nespěchám, nebo-li já takový pocit mám a moc mě to mrzí. Doufám, že se vám to bude líbit!
Postr byl chlapec, který žil v chudobě celý svůj život. Jeho matka byla zaměstnána v nevěstinci. Byl to bastard. A za to si ho všichni dobírali. Jeho otec se zrodil jako elf a jeho matka byla netvorka. Hezká netvorka, která okouzlila každého muže. I netvory. Bydlel v malé chatrči u kopce. Nikdy nevěřil na spravedlnost, což se mu nemohlo vyčítat. Ale dnes ucítil velikou náklonnost k té neznámé ženě, která mu zachránila jeho laciný život. A proč by ji tedy neměl uvěřit a nezajít na kopec? Umřela proto, aby mu to řekla. Tak tedy zašel na kopec. Klepal se zimou, ale neobrátil se. Stal na kopci a čekal několik hodin. Nemyslel si, že by tam někdo přišel, ale musel to zkusit. Když se před ním objevila záře, která tryskem mířila k němu. Byla to jako padající hvězda. Záře upadla a něco těžkého spadlo na louku. Postr se nebál a vzal věc do ruky. Byl to meč, ale ne ledajaký. Dlouhý zbarvený do rudě červené. A rukojeť zářila čistým zlatem. Musel stát velké mění. Kolem rukověti byl uvázaný pergament. Chlapec jako jediný ve čtvrti uměl číst. I jeho matka číst nedokázala. Naučil ho to právě jeho otec, který zemřel v jeho deseti letech. Stálo na vzkazu:
Ty jest být jediný, kdo dokáže vzít do ruky tento meč a nebýt u toho pohlcen.
Ty budeš hrdina, ale taky vrah.
Toto Postrovi změnilo na všechny časy život. Jako mrtvý upadl do louky a vydal se do stínového světa.
Probral se teprve za dva dny. Ležel ve své vlastní posteli a díval se na modré nebe. Muselo být dneska hezky. Na jeho bok se lepil ten meč. Stát se hrdinou byl jeho sen. Vždycky velice vzdálený. Jeho pocity byly jako v nějakém zamlženém oparu. Někdy si připadal, jakoby sám neovládal svůj mozek ani city. Z jeho zamyšlení ho probrala líbezný hlas jeho matky.
"No tak stavěj, zlatíčko! Je dneska slavný pochod, kdy uvidíme královnu."
Ta královna! Vstal rychlosti blesku. Tedy jak to v šlo za ty dva dny strávené v posteli. Matce se na tváři pohrával široký úsměv. I když byla už starší, byla stejně krásná jako za mlada. Vyrazil společně na pochod, kde se ukáže ta tajemná královna. Prorvali se zástupem netvoru a stáli v první linií. Právě přijel na začátek ulice černý kočár a z něho vyskočil ďábel. I na dálku ho každý poznal. Po něm elegantně vystoupila neznáma postava. Musela to být ta královna. Dav začal jásat a zpívat píseň, která se rozšířila za několik dní po celém městě. Postr se k nim nepřidal. Zahleděl se do dálky. Postava mávala na každou stranu. Postoupila už na vzdálenost, kde se dalo rozeznat nějaké podrobnosti. Vzala mu dech. Byla tak krásná. Dlouhé černé vlasy jí dopadaly až k pasu. A pleť jí zářila jakoby jí pokrýval sníh. Následně byla tak blízko, že viděl barvu její očí. Zařivě černých až se mu svíralo srdce. Rysy jí změkli, když se usmála. Kontrast její bílé pleti a černých šatu doprovázel ohromující pohled. Panenka zla. Královna na něm utkvěla pohledem. Její pohled trval několik dlouhým minut. Usmála se na něj a on cítil jak se mu podlamují kolena. Na rameno mu zaklepal strážník a řekl hrubým hlasem jemu a jeho matce "Mám vás přivézt do hradu. Chce vás vidět královna,"
Poté se kolem nich vynořili další strážnicí.
Po pochodu se královna unaveně uvelebila na divanu. Ďábel v kročil do místnosti a upřel pohled na svou dceru.
"Přivedl jsem toho, hocha,"
"Děkují, otče,"
Otevřeli se velké dveře a v nich se objevil chlapec. Poklonil se a chvěl se.
"Vítám tě, Postře,"
"Vy-vy znáte mé jméno?"
Na její tváři se objevil ironický úsměv.
"Znám každého obyvatela tohoto města,"
Chlapec zbledl.
"Teď k věci, můj mílý. Chtěl by ses připojit k mým osobním strážcům?"
"Bude mi ctí," poklonil se znovu.
Královna zasyčela rozkaz na vojáka, který stál u divana. Vzal chlapce za ruku a odtáhl ho.
Voják ho doprovázel až domu, kde si sbalil vše, co mu patřilo. A ten meč. Rozloučil se s matkou, která chápavě přikývla, a vydal se na zpáteční cestu. Voják ho ale nevedl do hradu.
"Kam to jdeme?" zeptal se nervózně Postr.
"Za město. Čeká tam na tebe královna s armádou,"
"Na koho chce zaútočit?"
"Na tajné město elfů,"
Cesta jim netrvala dlouho. Brzy stal na louce a před ním se rozprostírala armáda. Podali mu koně a on dojel za panenkou zla až na začátek. Seděla tam na svém černém klisně a netrpělivě přihlížela k němu.
"Máš meč?"
"Ano, má paní,"
"Tak tedy vyrazíme," Zvedla svou štíhlou ruku a mávla s ní dolů. To bylo znamení, že se mají dát do pochodu.
Když se začínalo stmívat, armáda už připravovala stany. Královna Temnoty se právě zdržovala u jezera a vedle ní stál její otec.
"Co máš plánu s tím chlapcem?"
"Nic,"
"Tak proč sis ho vybrala?"
Povídali se jako obyčejná dcera s otcem. Jakoby je nepohltilo zlo.
"Má v sobě moc," odpověděla na jeho otázku s klidem a dívala se na svůj odraz v hladině. Malinká část jí křičela, aby se utopila. Aby utopila tu zlou část v ní. Ta hodná část byla ale brzy utlačená a vyhnaná ještě dál z jejího mozku. Zbývalo už jí jen pár dní na to, aby se mohla vrátit bezpečně do Allesiex. Ale zlo jí ničilo poslední city a vzpomínky. Ďábel pokládal za to, že už jí dávno zlomili. Ale ta mrňavá část tam byla. Ta část si vybrala toho chlapce, aby jí zachránil z jejího bezútěšné situace. To dobro v ní tušilo, že je důležitý. Otec jí nechal o samotě. To byl čas na duševní boj dobroty a zlosti. Zase vyhrála zloba a dobrota utrpěla tvrdou porážku. Ale naděje zůstala. Ta maličká část si uchovala poslední dostupnou vzpomínku, kterou poslalo Allesiex do povědomí.
Líbala krásného prince. Svíralo se srdce a pak puklo láskou.
To už zlo vymitilo vzpomínku. Ale v královně to zanechalo ránu. Vedle ní se objevil ten chlapec. Držel ruku na pochvě svého meče a starostlivě se na ní usmál. Tak blízko královny zla a on se usmíval jako malé miminko. Nemohla tomu uvěřit, ale ta druhá část jásala.
"Co tu pohledávaš?" zeptala se ostře. Její utrápenost byla tamtam.
"Jsem váš osobní strážce, má paní," pronesl kategoricky chlapec. Už se v tom naučil chodit.
"Odejdi do svého stanu," rozkázala královna. Tak podmanivý hlas ještě neslyšel a raději odešel. Ale né do svého stanu. Vyhledal učence, který musel být po ruce panovnice.
Požadal ho o knihu proroctví. Učenec mu musel vyhovět.
Chtěl najít proroctví o sobě. Jeho matka mu vždy vyprávěla, že každý člověk má své proroctví, které musí splnit, ač se mu nijak nehodilo. Kdyby ovšem věděl, co najde, nikdy by to nehledal.
V MĚSTĚ ELFŮ PŘED NĚKOLIKAMI DNĚMI.
Transavas se nechutné ušklíbl. Jake i princ vytasili meče. Ženy se seskupily k sobě.
"Jak krásné, co?" uchechtl se.
"Drž hubu, ty!" vyjel na něj princ.
"To ví za chvíli budete držet tu vaši urozenou pusinku. Rozkaz je rozkaz," osočoval se Transavas.
Sam upadla na zem a vykřikl. Bojovala ve své hlavě s tím netvorem. Princezna Thémet k ní přispěchala a třásla jejími rameny.
"Nech jí na pkoji," promluvila královna elfů.
"Nikdy," zasyčel. Na to se na něj vrhl princ s Jakem, ale démon jednoduše zmizel.
"Ona je mrtvá," zakřičela princeznička.
Sam byla bledá jako zeď. Oči připřené a její hrudník byl naprosto v klidu.
"Zkontroluj ji tep," řekl princ, který stal vedle své sestry.
"Žadný," žalostně zavyla. Dlouho nikdo nepromluvil. Každý tušil, že Transavas se pokusí zabít všechny. Kdykoliv. Klidně i za pár let.
"Pomstíme se, jak by to udělala Allesiex," řekl Jake.
"Musíme jí najít!" zařinčel Qwqxa.
"Ne, připravíme se na válku," pronesla královna elfů.
"Proč?" zeptal se nevěřícně její syn.
"Protože královna Temnoty po nás půjde,"
"Má pravdu," souhlasil přítel Sam a Allesiex. "Ale mě nepočítejte, že bych zůstal. Vydám se za naši jedinou šanci na zrození školy,"
Tak se rozloučil a vyrazil někam úplně jinam, než jim řekl.
"No tak! Tak jsem to nemyslela!" usmívala se dívka plná štěstí.
"Nevymlouvej se, ty uličnice jedna!" rozčileně šel muž po jejím boku.
"Když ono to nešlo! Nemrač se tak," poplácala ho po tváři a on na ní hodil něco mezi pobaveným výrazem a naštvaným.
"Už tam budem?" odvedl řeč.
"Něco málo přes hodinu a budeš si popíjet víno,"
"Už ti nikdy nic neřeknu!" rozhodil ublíženě ruce, ale objevil se na jeho tváři radostný úsměv, který jí tak dlouho chyběl.
"Jamesi, to bys mi neudělal!" zatvářila se co nejvíce nevinně, ale dlouho to nevydržela.
Putovali po přístavišti a nevšimli si, že připlouvají černé koráby. Selma se rozhlédla kolem sebe a šokováne sebou trhla. Poznala tyto lodě. Ďáblovy. Skočila na svého spolu poutníka a přitiskla ho ke zdi.
"Co se děje?" zašeptal.
Dívka se na něj zadívala. "Ďábel. Poběžíme až řeknu do města, jasný?"
Přikývl.
PŘED HODINOU NA LODI.
Postr vzhlížel k nebi. Hodlal se udělat něco, co potřebovalo velkou dávku odvahy. Meč držel v ruce. Nabízela se mu jen jedna možnost. Dojít do té kajuty a pokusit se probodnout srdce. Klepal se a nedokázal jasně myslet. Strach z něho šlo vidět už na dálku. Za jeho ramenem se objevila bíla tvář s černými vlasy. Ďábel přistoupil k chlapci a na tváři se objevil falešný úsměv. Zoufale chtěl odejít, ale on ho zastavil.
"Chtěl jsem se s tebou promluvit," promluvil k němu ďábel.
"Já s vámi taky," přitakával druhý chlapec.
"Tak proč jsi odcházel?"
Postr dlouho mlčel.
"No dobrá, tak co jsi mi chtěl?"
Stále mlčel.
"Jsi tichý," zasmál se "Tak začnu já, dobře? Nevím proč, ale má dcera tě tu chce. Ale já mám o ní obavy. Nechci, aby se zamilovala, takže bych byl rád, kdybys ses od ní klidil!"
"Ehmm, dobrá,"
To nečekal a vykulenýma očima sledoval ďáblovu tvář.
Zatnul prsty kolem rukojetě. Teď nebo nikdy! Zaútočil na bledého chlapce. Probodnul mu hrudník.
"Chlapče, tohle mě nedokáže zabít," tentokrát ten úsměv, který vyloudil, byl opravdový.
"A kom se tedy píše v proroctví?" syknul Postr a téměř se nehýbal. Z hrudníku vyjel meč a dopadl na zem.
"O královně Temnoty a královna jediná může zabít mě! A tys mi dal teď zbraň, jak zabít jí!"
Hrůza, která nastala se nedala vyčíslit. Do jeho hlavy se vloudila dáma, žena ďáblova, a vymazala mu vše, co se stalo. Nebyl schopný se vzbouřit. Cukal a cloumal sebou jako ryba na suchu. Ležel ani už nevěděl, kde a nad ním stála žena s rudými vlasy a chlapec. Ďábel k němu přisedl a hoch konečně zpozoroval jeho jemné linie u brady. Dokonalý nebyl. Bradu měl o něco větší než ostatní magičtí tvorové. Ale kouzlo v něm by přivolalo každou ženu. I tu, která se nehýbala vedle něj. Rudovlasá manželka Raprína. Už o ní něco málo slyšel. Vyznačovala se schopností politiky, která se jeho muži tak hodila. Pocházela z města Volhe, nedaleko lidské Sibiře.
"Vypadá jako mrtví," zašeptala rudovláska. Možná, že tak doopravdy vypadal. Cítil hlubokou ránu v hlavě. Co si sakra myslel? A tedy jestli meč má zabít pouze královnu Temnoty, má on to provést? Nebo už zapříčinil, že jí její otec zabije? Ač nerad přiznával si Postr tu dívku, která se halila do černých šatů a vazala svoje vlasy do dlouhých copů, miloval. Že by za ní dal svůj život, nebyl pochyb. Bez ní by ani nechtěl žít. Trápil se za to, že zemře. A další otázku byla, miluje ona jeho? Musela mít před nim poznat několik jiných mužů a třeba je zamilovaná. Kdyby tak nebylo, nevadilo by jí jejich věkový rozestup? Ona vypadala na devatenáct a je mu bude teprve patnáct. I když to byl pouze čtyři roky.
"Ne, to se jen tak tváří," probudil ho hlas z jeho otázek.
"Takže, milý Postře budeš dělat, co ti rozkážeme?" Raprína se teď skláněla nad jeho obličejem. Husté zrzavé obočí jí nějako impozantně přidávalo na kráse. Ale ona byla hezčí. Něco mu svíralo mysl a řezalo do jeho myšlenek a pocitů.
"Ano," vydechl.
"Drž se moji dceři a budeš ušetřen,"
Za několik málo minut odešli pryč. Ve dveřích se ale objevila jiná osoba. Ona. Starostlivě se na něj dívala, ale v jejich oči bylo prázdno. Že by jí někdo vymyl mozek? Dotkla se jeho ruky a on vydechl rozkoší.
"Potřebuju tě," zamumlala mu do uší. Ať zlo zavládlo v její duši, stále se vzpouzela ta maličká část. To se poprvé zobrazilo Postrovi. Ale ještě něco jiného, co nechtěl nikdy zjistit. Milovala někoho jiného. Srdce explodovalo a on upadl do spánku. A nechtěl se už probudit.
Koráb doplouval k přístavišti. Pomalu ale bezpečně, tak jak to mělo být. Dívka stala na přídi a po jejím boku byl chlapec se skelným pohledem.
"Až přistaneme, odejdeš se mnou do té jeskyně, ano?" promlouvala k němu.
"Ano, má paní,"
Raprína se vynořila vedle nich a na sobě nedala znát, že by jí něco rozrušilo. Hned za ní stál otec královny Temnoty.
"Uvidíme se v paláci té elfské královny,"
"Ano, otče,"
Ďábel se svou manželkou vystoupilo z lodi. Několik netvoru je doprovázelo jako osobní stráže. Vojáci byli seřazeni u vstupu do města. Allesiex- neboli ta malá část v ní si něčeho všimla.
"Jak se jmenujete?" oslovila velitele stráže manželu.
"Skiml," odpověděl šestioký netvor.
"Neznáme se?"
"Má paní, já vás ano, ale vy mě ne,"
"Dobrá, omlouvám se,"
Panenka zla vyskočila ve svých bavlněných kalhotách na molo a vydala se bok boku s Postrem do jeskyně zázraku.
V MĚSTĚ ELFŮ
Do jejich plic se dostal vzduch. Oči se otevřeli. Pusa zalapala.
Někdo vedle ní vřísknul
"Sam!"
"Thémet?" zachroptěla.
"Ty jsi živá!"
"Já se tak brzy nevzdám," ušklíbla se.
Pomohla jí do sedu. Ležela v oprýskané místnosti a nemocně vypadaném lůžku.
"Kde to jsem?"
"V nemocnici. Můj bratr za tebou chodil den co den, ale právě odešel s matkou vymýšlet obranu proti ďáblu!" na princezně šlo vidět, jak byla ze všeho rozrušena. Konečně se jí vraceli vzpomínky. Nestačila se ani zeptat, když jí zaujalo něco jiného. Vedle ní ležel na lužku muž a vedle seděla jedna taková neobyčejná dáma.
"Hej vy!" zakřičela na ní. Žena se otočila k tváři a ona tušila hned, kdo tu sedí. "Nejste vy Selma? Z rodu pátého? Dcera Swague, vnučka Monsie a Dragomíry?"
"Nejspíše ano. Kdo jste vy?"
"Já jsem Sam, dcera Trassei a Marca, vnučka Trasla a Kate, pravnučka Ketlyn a prapravnučka Monsie a Dragomíry, z rodu pátého," pokusila se o mírnou úklonu.
"Takže tvoje praprababička byla sestra mé matky?"
"Přesně tak,"
"Je mi ctí poznat konečně svou rodinu,"
"Mě také. Nevíte, co se děje?"
Sam se ptala Selmy, protože Thémet zmizela.
"Ďábel přijel se svými koráby,"
"A na vás zaútočili," doplnila Sam.
"Ne, upadl,"

Země se silně otřásl. Nikdo nevěděl, co se stalo. Ale jeden z nich ano. Ten, který poslouchal rozmluvu dvou žen. Uvědomil si konečně, kdo je jeho sestra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 5. listopadu 2014 v 20:45 | Reagovat

Trošinku jsem se v tom sice ztrácela, ale to bude mou hloupostí...ale možná je to dobře, že se to nedá číst bez přemýšlení. A je to opravdu nádherně, nádherně spletité- už začínám ztrácet pojem o tom, kdo je princ a kdo ne, kdo je čí rodina a do koho je Allesiex vlastně zamilovaná...ale to je jen dobře! Dobré fantasy se pozná tak, že se v něm vyzná jedině autor :)

Tak či tak, Sam mě strašně překvapila a oddechla jsem si, když se ukázalo, že nakonec je naživu. Jsem strašně zvědavá, jak ten příběh skončí.

Těším se na další kapitolu, tato byla úžasná!

2 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 5. listopadu 2014 v 21:24 | Reagovat

[1]: ne, spíš mou neschopnosti.
Vlastně pro mě spletive jen jména! Co jsem si to navymyšlela? Ale jinak z toho mám dobrý pocit. A dokonce jsem zjistila, že Allesiex má dva kompasy. Abych řekla, já jsem se rozhodla, že hi nechá zemřít, ale nakonec by mě hrozně chyběla.
Moc děkuji!

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 6. listopadu 2014 v 9:00 | Reagovat

Bohužel musím souhlasit s Kate. Opravdu jsem byla trochu zmatená, ale nevím, jestli jsem to prostě jen nečetla málo pozorně.
Ale nemyslím si, že příběh jde moc rychle. Jde spíše o to, že se děje příliš dramatických situací najednou. Občas se divím, jak tvé postavy ten nápor mohou vydržet, ale asi jsou hodně silné.
Ale líbí se mi, opravdu. Je to jedna z nejlepších věcí na internetu, co jsem kdy četla, a bez drobných chybiček si to umím představit i jako opravdovou knihu.
Jen tak dále a moc se těším na pokračování!

4 Prostě Vanesa Prostě Vanesa | E-mail | Web | 6. listopadu 2014 v 15:39 | Reagovat

[3]:
Ach, a mě to tak nepřišlo! :(
No, nic, zkusím to psát lepé.
To bude ono! O moje postavy se nemusíš bát, jsou silnější než já. Mě se z toho začíná točit hlava. Moc děkuji!
- Pokračování asi bude, co nejdříve. Pak už se budu věnovat Bratrstvu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama