In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

-2- Elements; otevření země

21. října 2014 v 21:21 | Vanessa Say |  elements; otevření země
Všechny věty, které jsou psané kurzívou jsou myšlenky dané osoby. V mapě jsem udělala malou úpravu. Z "lesa" v Kasadře je divočina.
Emily se ve stínech blížila k hranicím Selfií. Homobitů ve městě od té potyčky přibyli.
To jsem si mohla myslet.
Homobiti byla tvrdá sebránka chlapů, kterou zaměstnával král jako policie. Měli vrozené vlastnosti, které obyčejní lidé neměli. Říká se, že před tisící lety žil chemik, které takto zmutoval prosté lidi. A teď se to dědí po rodičích. Emily je upřímně neměla ráda. Zabily jí už mnoho přátel, kteří nebyli zločinci, jen lidí kteří říkali svůj názor nahlas. Homobiti neměli laskavé srdce, tedy jestli vůbec měli nějaká. Udělají cokoliv, co jim král říká. A král je nemilosrdný. Oba králové. Messeralie byla už utlačovaná dva staletí králi, který si poslušnost získávali zabíjením a tresty. Když minulý rok zemřel král Kasandry, který byl velice laskavý muž, a lidé ho milovali, nastoupil na trůn bratr krále Messeralie. Se zemí byl amen. Lidé se také stali živými mrtvoly, které neměli naději jako v druhém království. Báli se cokoliv říct, nebo se vzpouzet. A teď Emily dělala něco nemyslitelného za co, by mohla být oběšena. Prchala ze své rodné země tam, kam neměl nikdo přístup. A byla to co, nenáviděla nejvíc. Každý věděl, že se živlové spikli s královskou rodinu a vyvražďovali ještě více lidí než král. Ale ona taková nebude. Přinese své zemi štěstí a sesadí krále. Krvavého krále, bezcitného krále. Je živel země a dá své zemi a té druhé naději, která jim patří. Ale teď se musí dostat z města. Ale to se musí probít strážnicí. Což byla zhola nemožné. Pohraniční stráž byli ti nejlepší s homobitů. Zatím je nikdo nepřemohl
Zatím.
Emily si věřila, protože její schopnosti získávali na moci. Mohla teď celkem vše, ale to byl teprve začátek jejího umění.
Kolem Selfie byly obehnány tlusté hradby a proto se dalo přejit jen přes pevnost, kde byli stráže, kteří nepouštěli nikoho do města ani ven. Bylo to jako ve vězení, jen se vším co potřebovali. Emily právě stála před pevností. Pevnost byla stejně vysoká jako hradba ocelově šedé barvy s těmi nejmenšími okny, které kdy viděla. Jako mála měla sny, jak jí vězní v té hrůzné stavbě a padá na ni jen úzký pruh světla. Nebyl to honosný zámek, ale dobře postavený s pevnými základy. Pevnost měla obyčejné dřevěná vrata, která byla v tuto dobu zavřena. Na vratech bylo klepadlo ve tvaru lva. Vzala klepadlo a bouchla plnou sílou do vrat. Chvíli se nic nedělo, ale pak se s velkým rachocením otevřel strážník vrata. Bylo tma jak v ranci, takže Emily neviděla jeho obličej, ale věděla, že on jo, protože má lepší zrak než ona. Pojistila se. Měla na sobě dlouhý černý kabátec s hlubokou kapucí, kterou měla nataženou přes hlavu.
"Co chcete?" řekl hrubě strážný.
Zdvořilejší neumíš být?
"Chci pryč z města," odsekla svým nejdrsnějším hlasem, který uměla. Na takový chlapy se jinak nemohlo.
"Brána je zavřená," zamítl muž a hodlal zavřít vrata, ale Emily ho chytila za ruku. To muže překvapilo. Kdyby viděla jeho tvář zjistila by, že měl vykulené oči jako žába.
"Chci přejit přes hranice," zopakovala sladkým hlasem, aby zmátla muže. Věděla, že i kdyby mu měla dát vše co, by chtěl nepustil by jí. Její ruka se vymrštila k jeho spánku. Strážník se svezl k zemi. Emily přešla přes strážníka a vyndala olejovou lampu, kterou si před odchodem koupila na tržišti. Olejová lampa osvětlila prostornou místnost tunelovitého tvaru. Zem byla dlážděná kočičími hlavy a byla tam taková zima, že si jí klepaly zuby. Nedalo se říct, že by se dalo žít v tomhle, byl to spíš jen průchod, protože na konci místnosti byli naprosto stejná vrata, kterými přišla.
Až moc lehké. Nikdy nejde nic tak dobře.
Jako kdyby si to Emily přivolala. Odněkud z temnoty se vynořily postavy držící dlouhé ostré meče. Byla jako zvířata, která chytila jídlo. Vrčeli a slintali. Plavovláska nebyla lehká kořist. Objevila se v její pravé ruce blyštivá dýka. Některý s tich temných obrysu se hluboce zasmál a syknul:
"Holčička si na nás vzala dýku,"
Kdyby věděl kdo jsem. Počkat, dostala jsem nápad…
Usmála se. Byl to falešný úsměv. A nemilosrdný.
"Víte, kdo jsem?"
"Děvka," křikl jeden z nich.
Byl to ten nejblíže u ní a lampa jí osvětlila jeho tvář. Byl to darmošlap. Vousy a černé oči byli jako uhlík a tvář měl řezanou s tvrdými rysy. Nebyl vůbec pohledný.
Tvoji tvář nezapomenu.
"Ne," zalétla k němu pohledem, který se mu zabodl do srdce. "Jsem živel!" vítězoslavně zvedla ruce "A všechny váš pohřbím za živa," Ve skutečnosti byla blízko k pravdě. V zemi se otevřela velká jáma, do které popadali jako figurky. Chladně se otočila a vyšla ven. Emily nebyla zlomyslná nebo krvelačná, ale její nenávist byla silnější než ona. A tak to nemá být, jinak ji to dovede do zahubí. I její moc.

"Jsi k ničemu!" řval muž v šedé uniformě s ocelovými vlasy na svého syna, který před ním stal se svěšenou hlavu a rameny. Chlapcovi bylo čtrnáct let, ale jeho otec chtěl po něm to, co nemohl nikdy dokázat. Jeho otec byl homobit. Měl široký ramena a tlustý pas. Byl šéf nejostřejší chlapáků a jeho syn se měl taky stát, jenomže neměl žádné dědické vlastnosti homobita a v jeho věků se začínali cvičit k dokonalosti, která se od nich očekávala, ale chlapec byl podle všech k ničemu. Neměl žádné zvláštní vlastnosti. Byl hubenější než jeho jedinci. Měl laskavou tvář, ale vypadajíce nezdravě. Jeho kůže byla bíla a oči průsvitně modré. To nebylo moc divné, protože žil v městě, kde je stála zima a sluníčka velice pramálo, ale obyvatelé Selvíi byli většina z nich bělovlasá, ale on měl oříškově hnědou čupřinu. Byl velice pohledný chlapec a až bude starší stane se z něho opravdový chlap, mnohem hezčí a možná i silnější. To si přál jeho otec, aby byl silnější. Jeho otec se přiženil do tohohle města, chlapcova matka byla okouzlující světlovláska s tím nejširším úsměvem, ale který každý den chřadl, protože byla vážně nemocná. Ani šéf homobitů nemohl s tím nic dělat, ale Jacob- chlapec si nedokázal představit, že by jeho otec někdy chtěl matku zachránit. Byl chladný jako zimy v Selvíi. Jacob svého otce nenáviděl, ale svou matku miloval vroucně a nekonečně. Důvod proč se "ocelák",tak ho nazývali, naštval, byl to, že Jaboc zapomněl zavřít kohoutek a vytopil celý dům. Ovšem, že to nebyl pravda, protože Jacob byl živel vody, ale před svým otcem to tajil. Věděl, že by ho zaprodal. A navíc svou mocí chtěl zachránit svou matku. Doslechl se, že je místo kam můžou jen živlové a tam, by mohl najít pomoc pro svou matku, která by mu poradila pak jak dál. To území bylo ale daleko. Trvalo by mu to pět dní a to když přicházela zima nemohl přežít. Měl ale nápad.
"Otče, prosím vezmi mě do Mosavy sebou," prosil otce před dvěma dny a otec souhlasil, ale nevěděl jak teď.
"Vkládal jsem do tebe všechny své naděje a ty!" zuřil otec. "Víš, už jsem rozhodl, co s tebou,"
To bych rád věděl co svým IQ mohl vymyslet.
"Pošlu tě do divočiny," ukončil svou řeč.
Chlapec vytřeštil oči a zapotácel sebou do zadu. Divočina bylo místo, kde žily lvové a další nebezpeční tvorové. Říkalo se, že tam žijí i draci, ale to byli pouze pověry. Nikdo se tam neodvážil. Ale divočina byla půl dne od elementského územía to by se mu hodilo. Zakýval hlavou, že rozumí a otec odcházel s tím, že ani neví kdo je jeho syn. Kdyby to věděl, svého syna by nevyhnal do divočiny, kde je nebezpečí i pro homobity. Nebyl to dobrý otec, ale Jacobovi to bylo jedno. Otce už jako malý zazdil a nechtěl mít s ním mít nic společného. Jacob ale věděl, že otec chce odjet už zítra a proto se musí rozloučit se svou matkou. Když vstoupil do její světnice nerozeznal téměř nic, ale když jeho oči zaostřily jeho matka poklidně ležela na posteli s nebesy. Její tvář byla bledičká, protože už necelé dva roky nevyšla z domů. Jacobovi se rmoutilo srdce. Matka vypadala tak mladá a krásná. Tohle si nezasloužila a vůbec ne jeho otce. Měla si vzít jednoho pěkného hodnostáře s kterým se milovala i když už byla s jeho otcem. Na polštáři měla rozhozené vlasy.
Jako princezna
O Jacobovi se nemohlo tvrdit, že svou matku neobdivoval. Jeho otec, když byla ještě zdráva si vylíval zlost. Mlátil jí. Ale jeho matka vždycky odešla z místnosti s hrdosti. Nikdy se ho o nic nedožadovala ani neprosila. Jacob si vždy myslel, že otce musí matka nenávidět, ale došlo mu, že kdyby ano, tak by od něj dávno utekla, ale ona ho hluboce milovala i když jí vzal vše, co milovala i když byl krutý a chladný zároveň. Jeho matka byl osobnost. Klekl si k matčině hlavě a hladil jí po tváři. Vždy se probrala a spočinula na něm se svýma zářícíma očima. I teď to udělala zas. Měl oči po ní a byl za to rád. Otcovi oči byly jako pichláčky. Usmála se na něj s blaženým výrazem. Byl jediné její dítě.
"Maminko…" pošeptal
Mamce sjela po tváři veliká slza. To Jacoba vylekala a ze všeho nejvíc, že promluvila. Mlčela už rok.
"Vše jsem slyšela, synu můj" zachraptěla a natáhla ruku k jeho tváři.
"Maminko…" pokusil se jí to vysvětlit. Ale matka svraštila obočí a zastavila ho.
"Vím, co jsi zač. Vím, co chceš pro mě udělat. Počkám tu na tebe," usmála se, ale její úsměv byl bolestivý, protože i ona věděla, že možná do té doby zemře. Byla velice blízko domů smrti. Jen kvůli svému synu se vynořila z hlubokého kómatu.
"Dám ti památku na mě, maminko,"
Jacobově ruce se objevila voda, která vířila a přelévala se, až se z ní stála kulička. Podal to své matce, která bez váhání sebrala. Svému synu bezostyšně důvěřovala. "Miluju tě, synu,"
"Když budeš na mě myslet objevím se v kuličce,"
Políbil svou matku na čelo a věděl, že je to možná naposled, co jí vidí.
"Miluju tě, maminko,"
Jeho srdce se rozpadlo na mnoha kousku, který se možná už nikdy zas nespojí. Vyšel z jejího pokoje a tam už na něj ocelák čekal s kufrem.
"Nebudeme to dále odkládat, Jacobe," to bylo poprvé jak mu tak řekl a nejspíš už ho tak bude oslovovat navždy. Už je jeho pasažér. Neznámý člověk.

Emily nohy bolely jako nikdy dřív. Šla deset hodin bez spánku s myšlenkou, že by tam mohla dorazit hned. Ale to se pekelně mýlila. Ještě den chůze před ní byl, a proto se utábořila. Našla listí, která pak podpálila a přidávala kusy dřeva. Od Razdiva dostala čerstvý chléb a čutoru, která přetékala vodu, ale teď byla téměř prázdná. Nakrčila čelo a vyndala se své batožiny máslo s jablky. Pojedla a uhasila oheň. Měla sebou nejhustší deku, která byla ve městě, ale bohužel ani ona neuměla tolik zahřát jako slavné dabedínské deky. S hlubokého spánku jí probudil ptačí zpěv. Bylo to krásné ráno. Nad obzorem už viselo slunce a mlha dávno spadla. Zvířata vylézala se svých skrýši a bázlivě se na Emily dívali. Oni jí znali. Cítily to s ní. Mladý jelínek k ní přiběhl a naříkavě se na ní podíval. Měl zlomenou nohu, ale Emily nevěděla, co s tím. Uměla svou mocí pouze zabíjet.
Jsem zrůda
Její vědomí jí říkalo, že už moc lidí zabila a že nesmí připustit, aby další zemřeli. Výčitky jí užírali, ale teď nesměla nechat zemřít jelínka. Je živel přírody a ten umí zahraňovat. Umí zrodit rostliny, přivolat zimu nebo léto, dokázala by svolat přírodu a ona to používala jen na zabíjení.
Je mi ze sebe zle.
Nahmatala zranění. Bylo to špatné. Soustředila se na sebe samu. Představovala si, že z jejího prstu uniká kouzlo. Nedokázala to. Živel je mnohem těší použít pro něco dobrého a trvá mnoho let, než se to živel naučí. Je mnohem problémačtější než si myslela.
"Omlouvám se, jelínku," unaveně se zvedla a nešťastně se podívala.
"Aspoň si to zkusila," zoufal si jelínek.
"Co? Ty mluvíš?" vylekaně odstoupila od něho Emily.
"Ne, ale ty mě slyšíš. Jsi živel přírody přece,"
To by dávalo smysl, pomyslela se.
"Neřekneš kam se dát, abych dorazila co nejdřív do elementského území,"
"Řeknu, ale mám pro tebe nápad. Nechtěla bys ses svézt?"
"Samozřejmě," přitakala Emily. S hustí se objevila kočka. Ne, něco lepšího. Lev. Otočila se na jelínka, který tam už nebyl.
Že by to byl jen můj vlastní kurzívu?
Skočila mu na zadá a zapřela se nohama. Poté uchopila jemně jeho hřívu a on vyrazil na velice dlouhou cestu.

Seděl v černém sametovém kočáru. Vedle něho dřímal muž, kterého nejvíce nenáviděl. Ale matce se nedivil, že se do něj pak zamilovala. Vypadal mladě s jemnými vrásky kolem oči. Jeho chladné černé oči vás lákaly abyste se do nich podívali a když jste zachytili jeho pohled, chtěli jste, aby to trvalo věčnost, ale jeho syn už ho nepředpokládal za čistého člověka a zapřísahal se, že se pomstí. Proti němu byl chlapec velice malý. Ale jeho oči zářily jako samotné hvězdy a v mysli se usmíval, protože věděl, že konečně bude moct zahranit svou matku. Už před dvěma hodinami projeli Mosavu a teď jeli kolem vysokých habru doprostřed divočiny. Tam ho chtěl otec opustit a ta chvíle nadešla. Kočár prudce zastavil. Otec otevřel hned oči a chladně si změřil svého syna. Popadl ho za rameno a vystrčil ho z kočáru. Chlapec spadl do blata a vypadal teď nešťastně. Ale to byla maska, vlastně skákal radostí, že se ho zbaví a bude moct začít s výukou.
"Vzpomeň si na to, co jsem tě učil," pronesl muž a hodil chlapci jeho meč.
"Tys mě nic nenaučil," odsekl Jacob, ale to už kočár byl pryč. V kapse od nepromokavého kabátu měl složenou mapu. Otevřel jí a ujistil se, že stačí hodina a bude v elementském územím. Svůj meč si zapásal. Neměl strach, protože cítil, že má navíc a že jeho osud je aby se dostal tam, kam chtěl. Šel po vyjeté cestě, která po několik metrů už nebyla k nalezení. Zapnul ve svém mozku intuici a vedl se jí. Jacob byl samotář a držel se v ustraní. I když byl velice hezký a mohl mít každou dívku ve městě on nechtěl. Nemiloval nikoho, jen svou matku, ale měl pouze jedinou přítelkyni. Keren. Keren byla také světlovláska s dolíčky a s dlouhými pažemi a nohami. Rostla do krásy, a když se Jacob rozhodl, že jí pozve na trdelník zjistil, že chodí s Mikym. Jeho bývalý nejlepší přítele. Od té doby spolu nemluvili a on měl pouze sebe a nikoho jiného. Když se rozhlédl kolem sebe, šel po kamenité cestě. Byla to pohodlná cesta. A za nedlouhou uviděl bránu. Takovou krásu neviděl. Brána byla vysoká a dotýkala se nebe. Byla hojně zdobená runami. Jacob stál dva kroky od ní a nemohl uvěřit, co vidí. Brána neměla zámek a byla ze slitiny zlata a stříbra. U brány staly dvě sochy. Jedna měla podobu lva. Měl otevřená ústa, v kterých měl dlouhé ostré dýky- zuby. Srst byla z čistého stříbra a oči byly přítomné a hleděli do velké dálky. Druhá socha měla podobu orla, který měl roztažená křídla a chystal se na útok. Orel měl místo očí safíry. Pod každou sochou byli runy a také nějaký symbol, který už nešel rozeznat. Jacob se stydlivě dotknul brány a najednou ho udeřila nějaká vlna, která ho odhodila dva metry pryč. Padnul na zem s ošklivým křupnutím. Když se postavil, nehybná socha lva ho sledovala. To mu nemohl uvěřit, ale musel, protože na něj lev promluvil hrobovým hlasem.
"Jestli ty, kdo se odvážil do království Elementů jsi živel, pojď a vejdi" odmlčel se "Jestli ty, kdo se odvážil do království jsi pouze chamtivý člověk zmiz, nebo tě já Lev III. a královský orel tě nelítostně usmrtíme,"
Jacob se poklonil a řekl třaskavým hlasem "Jsem živel vody, Lve III."
"Pak tedy na tebe čeká i živel přírody," Lev se otočil a brána se otevřela "Provedu tě až k samému paláců,"
Lev vyrazil a nedbal na to, jestli Jacob jde nebo ne. Jeho oči ustaraně projížděl přírodu před sebou, když vešli do království příroda se změnila. Stromy byli vysoké jako brána a jahody byli veliké jako pěst. Všechno ovoce bylo velké a na pohled vynikající. Jacob měl touhu si vzít jablko, které bylo rudé jako krev. Lev jakoby vyslyšel jeho touhu mu na ní odpověděl "Jíst vše, co tu vidíš je zakázané do té doby, než tě nezasvětí mezi živly,"
"Ehm," přikývl Jacob. Nevěděl, jak dlouho šli ani kudy. Vnímal pouze moře, které naráželo do svého druha. Byl u moře, ale moře před ním nebylo. Před ním šel jen zlatý lev. Ale přesto Jacob cítil jak ho moře volá a chce, aby se s ním spřátelil, aby použil moc živlů. Ale pak začal vnímat osobu. Byl to nějaký mocný živel. Živel přírody. Když otevřel oči objevil se před ním hnědobílý palác s velikými prosklenými okny a se zlatou zářící kopulí. Kolem paláce rašilo několik divokých rostlin a růže, ale taky tu byl vysoký dub, bříza a borovice. Která paláce hranila s každé strany, jenom sever nebyl chráněn, ale Jacob věděl, že za palácem je širé moře, tak krásné. Po silnici niž šel, měla sestru, která vedla vedle ní, ale stáčela se více na jih. Po té silnici šla dívka. Starší než on a taky divočejší. V slunci jí její vlasy zářily jako kopule. Byla vysoká a snědá. Všimla si ho. Pohodila hlavu k jeho straně a pak její pohled upoutal druhý živel. Její oči se do něho zabodly jako dvě dýky, ani nedudal, dívka ale přesto nic neřekla a pokračovala v klidné chůzi. Oba dorazili k spojením sester v stejný okamžik. Ona si zkoumavě prohlížela jeho. On zas jí. Emily se Jacob líbil. Byl člověk, v kterém lidí nevidí nic než kámen, ale ona viděla jeho srdce, které přetékala láskou k matce. Pro ní to byl první opravdový přítel. On jí vnímal stejně. Byla o čtyři roky starší než on, ale přesto tušil, že mu bude jediná rozumět. Její oči byly teď příjemně tyrkysové. Jako první promluvil lev.
"Emily, my se už známe. Přinesl jsem tě k branám. Chci ti představit tvého druha, živel vody, Jacob Merkant. Budeš se s ním učit v našem paláci. A tobě Jacobe, představují tvého druha, živel přírody, Emily Le-Trazán,"
Emily se přátelský usmála "Těší mě,"
"Mě ta-taky" zakoktal Jacob a podal jí nabízenou ruku.
"Vaše výuka bude trvat dva týdny, pak se odeberete do svého chrámu a týden být samí. Je to test. Váš učitel jsem já a ten orel,"
Oba přikývli.
"Ale musím vám říct, že na vás záleží vše. Musíte najít zbylí živel, nebo království upadne do rukou smrtí a teď běžte do svých pokojů. První hodinu budete mít společnou," dokončil svou řeč a odcházel. Oba živlové stáli jako přimražení, ale ze snů je probudila drsná slova lva.

"Hybaj!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 25. října 2014 v 17:52 | Reagovat

Omlouvám se, že píšu komentář teprve teď...

Působí to krásně promyšleně, když jsem se začetla, chvílemi mi připadalo, že čtu skutečnou vytištěnou knížku- a to se mi zatím stalo jen jednou. Sice se mi zdá, že pořád malinko zápolíš s opakováním slov (ale jen třošku, to zmizí), ale pořád se raketově zlepšuješ, takže pro příště mi asi dojdou výtky :)

Emily je vážně sypmatická.

Těším se na další kapitolu a přísahám, že ti brzy odpovím na email (ale tu přísahu mi moc nevěříš, viď? No, svou zapomnětlivostí a nespolehlivostí si za to můžu sama.)!

2 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 25. října 2014 v 21:50 | Reagovat

[1]: V pořádku. Jsem ráda, že si vůbec napsala.
Ach, ty si vážně všimneš všeho(-a to je moc dobře)
Zápolím s tím víc než kdykoliv, protože si to uvědomuji. Nejvíc problému mám se slovesem být(-ve všech časech) a "MÍT".
Nejraději bych se za to dala facku! Prostě si hned nevzpomenu, jak bych to udělal jinak, aby tam to pitomý sloveso nepřekáželo. Vypadá to jako by to psalo dítě.
To je od tebe moc hezké! A když vím, že se ti to stalo jen jednou, tak mě to více dojímá.(-tvůj názor je pro mě už velice důležitý).
Někdy bych potřebovala  vedle sebe učitelku češtiny.
S těmi výtkami podle mě nemáš pravdu. Začínám se kritizovat a rozčilovat se nad sebou jak jsem neschopná.
Ach, Emily mám pocit, že je trochu sadistická. Nemáš taky takový pocit?
-Abych pravdu řekla doufám, že mi odepíšeš brzy. Těším se totiž na tvou odpověď!

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 28. října 2014 v 13:46 | Reagovat

Uch...ráda bych ti napsala komentář delší než několik vět, ale opakovala bych se po Kate. Souhlasím s ní v každém slovíčku.
Já mám docela ráda i Jacoba, ačkoli Emily více.
Jsem opravdu zvědavá, jak se to bude vyvíjet dále, a co je vlastně zač Jacobův otec.
Moc se těším na pokračování. Doufám, že bude co nejdříve! :-)

4 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 28. října 2014 v 19:18 | Reagovat

[3]:
Konečně někdo kdo má rád taky Jacoba!
U mě? Tak za dva měsíce (-kvůli vám se ale budu snažit napsat co nejdříve)
Jinak moc děkuji! Je to od tebe moc milé! :)

5 Gréti Gréti | Web | 2. listopadu 2014 v 13:28 | Reagovat

Máš skutočne zaujímavý štýl písania. V jednej kapitole popíšeš rovno niekoľko udalostí za sebou - čo samozrejme nie je zlé, len sa to podľa mňa nevída často.
Hneď na začiatku sa ti podarilo ma vtrhnúť do deja za pomoci veľmi vydarenej scény s Emily, ako spacifikovala hromadu strážnikov :D Pripadá mi byť akosi rozpoltená - mierne arogantná a zlá vraždiac ľudí len pre to, aby sa dostala k cieľu a na druhú stranu to ľutuje a chce pomáhať. Z nevysvetliteľných dôvodov s ňou sympatizujem, pripadá mi byť blízka :D
I Jacob je podarený, ale ten mi skôr pripadá ako roztomilý chlapec, ktorý by síce aj bojoval, ale nemá odvahu sa vzoprieť. Ako živel mohol predsa svojmu otcovi pokojne ublížiť alebo sa od neho dostať i sám, nie? :D
Emily a Jacob sú ako dajaké protiklady, som veľmi zvedavá, ako to spolu vydržia xD
Hláškou "...ja a TEN orol" si to zabila xD Pripadalo mi to neskutočne vtipné - najprv ho totižto pomenuje "Královským orlom" (keby mal extrémne dlhý titul, i ten by odvertlíkoval xD) a potom za chrbtom je to len "ten orol", sťaby nebol podstatný xD

6 Prostě Vanesa Prostě Vanesa | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 16:32 | Reagovat

[5]: Oh, mockrát děkuji! Při tvém komentáři jsem se musela usmívat jak blbeček :D Hrozně si mě potěšila.
Ah, ano. Taky bych řekla, ale zatím nevím, co s toho vyhraje nad její povahou. Roztomilý chlapec :D Dobře řečeno. V příští kapitole uvidíš, proč nemohl. Ale prozatím nebudu nic vyzrazovat. A to se mají stát nejlepší přátele. Protiklady se nejspíše u mě přitahují.
Oh, je vidět, že máme opravdu stejný humor! :D
Jsem ráda, že se ti to líbí!
P.S: Čekám na tvou povídku pěkně natěšeně!
-Vážně, udělala si mi hroznou radost! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama