In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

11. kapitola

31. října 2014 v 22:54 | Prostě Vanesa |  ďablová dcera!
Velice krátká kapitola, ale potřebovala jsem to nějak více rozdělit. Jinak pro zajímavost- začátek této kapitoly jsem poslouchala "dark music". Pamatujete si někdo pana Becona? Víte, jak Kerin jela z Snowhandu do Stohlu(-jinak toto město bylo vytvořeno zkrácení Stokholm) Ten nevrlý majitel hotelu byl právě pan Becon! (-jeho jméno jsem vytvořila z anglického slova bacon)
Jinak bych chtěla vědět váš názor na Jamese a kdo pak je jeho sestra. Chtěla bych říct, že jsem trochu pokazila Selmu. Už není taková drsňačka.
Ještě k tomu, že se v této kapitole neobjevil Jack ani Sam. Nebojte se! Budou onich zmínka v další kapitole!


Allesiex ležela na studeném kameni. Temnota jí zahalila do deky, která jí mrazila a každý pokus o výkřik udusila. Její dech byl přerývaví a velice tichý. Její tep slábl. V očích se jí zračil nepopsatelný strach. Tak obrovský. V hlavě ji mluvil úlisný hlas, který jí lákal na moc. Moc lákavá byla. Ale ne, až tak moc. To úlisný hlas zjistil brzy. Teď jí vábil na lásku. Temnou lásku, ale tak pevnou a šílenou jakou si vždy přála. Mohla mít kohokoliv. Ale přeci ona pověděla ne. Ten kratičký pocit, kdy cítila, že vyhrála. Zmizel tak rychle jako se objevil. Hodlal jí zničit jinak. Její dobrou duši. Rozbíjel každý cit, každou vzpomínku. Nechal ji prázdnou. Ale stála, byla naděje, za kterou bojovala a zapírala. Naděje ale vyprchala a tím život Allesiex.
V její hlavě se ozval dav netvorů temnot a zpíval:

Královna Temnoty se zrodila
Duši zlou má stejně jako hlubiny moře.
Srdce prázdné jako propíchnuté plíce.
V sobě chová zlost a nemilost.
Tvrdý konec zasáhne její soupeře.
Ale ona sama zemře
A nastane doba temna.
Královna Temnoty.
Stala se královna netvorů. Proroctví se naplnilo.
Na kámen dopadl úzký pruh světla. Tma utekla do koutu. V místnosti byla otec a dcera. Dva nejmocnější lidé na celém světě. A oba nosí v sobě zlo. Královna spatřila ďábla a poklonila se. Otec byl tak mladý. Téměř hoch. Vlasy jako úhel a pleť jako sníh. A nejčernější oči vytvořené ze smrti.
"Nekloň se mi, dcero. To já tobě se budu klanět," a následně se poklonil.
"Konečně jsme se shledali, otče," Její hlas byla jako nejchladnější noc v roku.
"Ale hodně toho musíme zařídit,"
"Ovládnout svět," dokončila královna.
"Ano, má paní,"
Dívka se chladně usmála. Úsměv, který byl nemilosrdný.
"Šaty a vojáky," rozkázala svému otci a on udělal pukrle.

GWANTA MORALIE
"Neměla jsi jí pouštět na tu výpravu!" křičela rozžhavená Selma.
Gwasth se poklidně zavrtěla na židli. Byla zvyklá poslouchat křik.
"Posloucháš mě vůbec?" dotírala dračí bytost.
"Já tebe ano, ale ty mě očividně ne," za ladným hlasem se skýtala výhružka. "Mám tu něco pro tebe,"
Druhá žena si posměšně odfrkla. Gwast zacinkala na zvoneček, který držela celou dobu v dlani. Za minutku se ve dveřích objevil mladý panoš, který utkvěl pohledem na Alhametrii.
"Přiveď našeho hosta," upozornila jeho paní proč tu je.
Hoch zmizel. Ženy na sebe upíraly klidné, ale nenávistné pohledy.
"Selmo," vzdychl někdo. Lidský drak sebou prudce hrknul a otočil se na člověka, který ho oslovil.
"Swaguí!" přiběhla Selma ke své dávné přítelkyní a objala jí. Stará žena se vlídně usmála, ale i ten jediný úsměv byl velice nemocný a unavený.
"Jsem tak ráda, že tě vidím. Nezbývá mi moc času, víš."
Pohladila jí jako malou holčičku.
"Poslouchej mě, Sel. Když jsem se dostala do města netvorů zjistila jsem, co se říká o naši Gwalindě. Bylo vyřčeno proroctví. Samotný ďábel ho vyslovil. Vyvolené nezbývá moc času, než se proroctví naplní a ty jí musíš zachránit,"
"Já?"
"Ano, ty. Já s tebou nepůjdu. Toto je naše poslední shledaní," zašeptala stará žena a usmála se na tu mladší, která vypadala, že se brzy rozbrečí.
"Co se s tebou stane?" zeptala se třaskavým hlasem Sel.
"Já mám poslední úkol a pak konečně budu moct odejít,"
"Nééé!" vykřikla žalostně dračí bytost a upadla na tvrdou, nelítostnou zem.
Swaguí se k ní sklonila a promluvila smutným, ale pravdivým hlasem "Každý v této válce musí jednou zemřít. Někteří umřou a někteří ne. Ale já umře za dobro a to je pro mě důležité,"
"Swaguí vždyť ty si mě vychovala jako svou dceru! Neodcházej! Já klidně půjdu s tebou,"
Na to se vzpřímila a řekla hlubokým hlasem "Tvůj úkol je jiný. Každý musí splnit svůj osud. To proč žije," hlas je zlomil a špionka zašeptala Selmě tak aby to slyšela pouze ona. "Jsi moje dcera a já jsem na tebe moc hrdá,"
Dračí bytost hledala slova, ale nenašla. Konečně objevila svou matku, natož jí zas ztratila. Pro dobrou věc. Když se probrala z paniky, která ji obestřela, byla sama v místnosti. A vůbec nevěděla, co má dělat. Nikdo jí to neřekl.

STÁLE V GWANTĚ MORALIE.
Hustě pršelo a elfové nevraživě mrmlali. Kdo by řekl, že v takovém počasí bude nespočet bytostí na ulici. Mladý muž si razil mezi lidmi cestu a neohlížel se na jejích zlostné pohledy. Spěchal. Mířil k bráně do lidského světa, která každoročně byla na týden plně otevřena a každá bytost mohla navštívit své příbuzné v nějakém jiném tajném městě. Nebo mohli utéct. Na to myslel tento mladý muž. Ne že by se měl v Gwantě špatně, byl syn bohatého obchodníka, ale byl dobrodruh a chtěl zažít něco jiného než dohadovaní s nespokojenými zákazníky. Kráčel po hlavní ulici, která byla čím dál tím průchodnější. Ulice byla vydlážděná novými kočičími hlavy a nově postavenými lampami, které vypadali jako velká uvadnutá rostlina. Lidé tu byli laskavější, i když v tomhle městě by se dalo těžko říct, že tu jsou hodní měšťané. Zbývala něco jako hodina do uzavření brány. Pořád byl čas a tak se stavil na bramborák. Tím bylo město vyhlášeno. Podíval se na hodinku a rozhodla se, že račí vyrazí. Běžel u kraje ulice a před sebou viděl zlatou branku. Vedle něj jel černý kůň a na něm seděla postarší dáma. Muže zaujala a rychle na něho mrkla. Znal jí. Nebo si to aspoň myslel. Dojela mnohem dříve k bráně a sesedl se svého oře. Mladík přidal, ale žena na něho čekala. I když byla tolik stará vyznačovala se velikým charismatem.
"Xeiselli hledej svou sestru. Ona tě potřebuju. Moc,"
Žena nečekala na odpověď a prošla bránou. Xeisell byl jeho druhé jméno a nikdy ho nikomu neřekl. Styděl se za něj, protože bylo elfské, ale jeho matka se narodila jako elfka a zemřela jako člověk. Při porodu. Jinak si říkal James. Zareagoval rychle a vydal se za dámou v černém, ale když prošel nikdo tam nebyl. Jeho sestru? Žádnou neměl, nebo si to vždy myslel. A když teď vzpomínal, uvědomil si, že se svým otcem nemá nic společného. On měl oříškové vlasy, otec měl havraní. Pod svou bujnou kšticí se rýsovaly zelené oči, ale jeho otec vynikal pouze černými oči. I v povaze měly hodně rozdílu. Jeho otec bylo společenský, ale James byl uzavřený a miloval samotu. Za to ho táta huboval a to že neumí být drsný na zákazníky, ale on je raději přechytračil. Možná byl adoptovaný, ale něco ho táhlo na místo, kde by mohla být jeho sestra. Musí zjistit, jestli nějakou má a jediný kdo by to mohl vědět byl nejvyšší tajemník adopcí. Jmenoval pan Becon, který bydel v Stohlu. Aspoň už věděl, kam pojede.
Selma bušila do zlaté branky tak silně až nakonec vojáci přišli a vyslechli její žádost. Když jím po vyhrožovala pustili jí a ona se vydala do Stohlu, tam kde vše začalo. Chtěla si sbalit věci a vyrazit za Gwalindou. A navíc potřebovala Becona, toho ignoranta. Bože, jak ona ho neměla ráda. Z myšlenek jí vytrhnul sedící muž. Velice hezký muž. Podíval se na ní těmi nejzelenějším pohledem. Málem se vznášela.
"Dobrý den, ges" ges je elfský krásná dáma. Začervenala se.
"Co tu děláš?" zeptala se břitce.
"Nějak nemůžu zjistit, jak se mám dostat do jednoho města," odvětil a sklonil hlavu.
"Jaké?"
"Nějaká zvědava, ges," usmál se. Byl to takový úsměv, na který nezapomenete a musíte se usmát taky. Ale ona myslela na svou matku.
"Stohlu,"
"Taky tam mám cestu," přikývla.
"Směl bych se k vám přidat?" zeptal se nesměle.
"Budu ráda,"
Teď se i ona zdvořile usmála.
"A proč tam jedete?"
"Za panem Beconem,"
"Proč?"
"Do toho vám nic není," odsekl ostře.
Tak jejich konverzace skončila a vydali se k řece.
Za pár dní dorazili do Stohlu, kde našli pana Becona.
Mrzutý stařec zrovna seděl u snídaně, když do jídelny vrazila Selma. Pán jen zdvihl oči a pokračoval v nimraní své snídani. Za ní se vynořil James, který si nezasloužil ani pohled Becona.
"Becone," ujala se slova jediná dáma v tom nezvyklém spolku "Máš ještě adopční listiny?"
Stařec se jí prohlížel. Poté zavolal jednu služebná, která mu přinesla velký stoš papíru.
"Jméno?"
"James Kalirid,"
Minuty nebo dvě se nic neozýval.
"Nic,"
Selma smutně pohlédla na Xeisella, který ale neztrácel naději.
"A co Xeisell?"
Zase bylo ticho. Ale teď mnohem déle.
"Není tu nic,"
James sebou hnusně trhnul a vyřidl se z místnosti. Žena přistoupila k stařci.
"Musím zachránit Gwalindu a potřebuju tvou pomoc," zašeptala mu do ucha. Jakoby to čekal, vyndal se svých kalhot malý kompas.
"Zavede tě k ní,"
Rozloučil se svojí snídaní a vyrazil do svých komnat, ale před dveřmi zastavil a pohlédl na Selmu.
"Každý člověk pozná svou rodinu, i když to není až tak lidská bytost,"
Když vyšla ven, seděl James na zemi a shlížel na celé město. Jeho oči byly unavené a dost smutné.
"Co budeš teď dělat?" zeptala se Selma. Nechtěla ho ztratit, nevěděla proč, ale cítila k němu velkou náklonnost. Mohl jet s ní.
"Nevím," podíval se na ní, ucukla sebou, ale ihned se na něj usmála.
"Mohl bys jet se mnou do města elfů," hlas se jí zatřásl "Možná bys tam našel svou sestru,"
Jeho obličej se rozzářil, až jí poskočilo srdce štěstím. Chytl jí za boky a zdvihl jí do výšky jako by vážila pírko. "Bude mi ctí,"
Neubránila se smíchu. Několik minut tak spočinuli.

MĚSTO NETVORŮ
V malé krčmě popíjel malý plešatý netvor jménem Skiml. V sobě měl už více než tři skleničky silného rumu. Nevšiml si, když si k němu sedla dáma v plášti. Skiml měl šest oči, které kroužily teď na každou jinou stranu. Jinak byl celkem normální. Žena k němu promluvil "Skiml?"
"Prosíchh?" zabručel.
"Svolejte netvory a zabijte Raprínu, ženu ďáblovu,"
Netvor zamžoural k ženě a pronesl velice tiše. "Proč bych to sakra měl dělat?"
"Protože je to váš osud,"
Dáma se před ním vypařila. Skiml se po pár dní zjistil, že nebyl jediný, kdo jí tenhle den viděl.

O PÁR MINUT V MĚSTĚ NETVORŮ
Společnicí čekali na svou velitelku, která se před nimi záhadně objevila. Bylo jich šest. Šest agentů v plné zbroji. Muž, který si jí všiml, jako první se jí poklonil.
"Swaguí,"
To už všichni upřeli pohled na dámu
"Míli, agenti. Žádám vás svým jménem a mým životem, abyste se infiltrovali do rodin netvorů!"
"A co bude dělat vy, kapitánko?"
"Já splním poslední úkol a zemřu,"
Agenti zachmuřeně přikývli. Nikomu se to nelíbilo, ale nikdo nedokázal velké matce odporovat. Ona jím dala život a oni za ní dají život. Taková byla smlouva, kterou si každý člen zapřísahal, když ho zachránila.
Swague se teleportovala do malé uličky na kraji města. Žili tam chudí obyvatele. Právě v ten okamžik nacouval chlapec do uličky. Věděla o něm vše. Psalo se o něm v proroctví a ona moc dobře tušila, co má udělat. Vkročila chlapci do cesty, který se jí lekl. Nevšiml si jí. Byl to takový chlapec, který měl v sobě zlo i dobro. Jen on sám si mohl vybrat, jakou cestou se vydá.
"Postře, zajdi zítra večer na kopec. Najdeš tam, co čekáš,"
Postr vypadal velice vylekaně, ale byl statečný.
"Kdo jste?"
"Ta, která ti zachránila život," odpověděla a naposledy se usmála.

Do její zad se zabořil dlouhý šíp. Post se rozběhl pryč. Opravdu ta žena ho obránila, ale sama u toho zemřela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 14:27 | Reagovat

Nádherná kapitola, opravdu. Začíná se to zajímavě rozbíhat, a jsem moc zvědavá, jak vše nakonec dopadne.
Jen...i v této kapitole se našlo několik opravdu kostrbatých slovních spojení. například ve větě: "Ženy na sebe upíraly klidné, ale zlostné pohledy." Asi vím, jak jsi to myslela, ale není možné, aby byl nějaký pohled klidným a zároveň zlostným.
Také, když přepínáš pohled mezi různá místa, například: "MĚSTO NETVORŮ" nebo "O PÁR MINUT V MĚSTĚ NETVORŮ" pro přehlednost je lepší před i za, nebo alespoň před tím vynechat řádek.
Ale k příběhu nemám nejmenší výtku. Opravdu jsem si oblíbila snad všechny postavy.
Jen tak dále, a nemůžu se dočkat pokračování. Máš opravdu talent, a jednou bys to mohla dotáhnout vážně daleko...

2 Prostě Vanesa Prostě Vanesa | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 17:49 | Reagovat

[1]:
Moc děkuji! Přesně tohle jsem chtěla! Proč jednoduchý příběh, když může být složitý? Prostě jsem chtěla další postavy.
Ano, taky jsem měla takový pocit včera, když jsem to po sobě četla. Dnes jsem to upravila na "Ženy na sebe upíraly klidné, ale nenávistné pohledy,"
I tohle mi včera došla a taky jsem to upravila, ale jsem ráda, že sis toho taky všimla!
Bohužel, si to nemyslím. Ale vidím jak v ruce držím tvoji knihu, která se stane bestsellerem! A já si budu říkat "A já jsem měla čest jí psát e-maily"
Juhúú! Už se na to těším!

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 18:28 | Reagovat

Jasně. Jsou to jen takové malé chybičky...
A na mou knihu...uhm...to si ještě počkáš. Ale MOŽNÁ vydám několik výtisků Hrany života na vlastní náklady, takže bych ti samozřejmě mohla jeden výtisk poslat, pochopitelně zdarma, pokud bys měla zájem, ale nevím, jestli z toho nesejde...

4 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 19:04 | Reagovat

[3]: Samozřejmě, že bych chtěla! Bylo by mi velikou ctí! Za tohle tě obdivují! Já hodlám nechat já vždycky mé příběhy v počítači..

5 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 1. listopadu 2014 v 19:22 | Reagovat

Krásná kapitolka...

Jak už říkala Karin, občas ti sice pořád trochu brní slovosled (ale víš co? To možná ani není chyba. Možná to je jeden z aspektů tvého výjimečného stylu psaní- ostatně, já (a určitě i ostatní čtenáři) bych poznala povídku psanou tebou mezi tisíci a to je velká pochvala!), ale jinak nemám co vytknout...

A strašně se mi líbí vývoj příběhu...podle mě si Selmu nezkazila, naopak! Jen mám strach o Allesiex, doufám, že se z toho dostane...

Těším se na další kapitolu!

6 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 22:31 | Reagovat

[5]:
Možná ano! Teď si mě docela utěšila.
I já bych poznala tvůj styl. Jsem na něj i zvyklá. Už se mi usadil v mysli. Ale kdyby někdo psal tvým stylem, což je docela nemožné, nebylo by to ono.
Někdy mě přijde, že náš styl vypovídá. My se měníme a u toho i náš styl. Uf, docela jsem se u toho zděsila. Ach, jak já bych ti chtěla říct, jak to dopadne, ale to bych všechno zkazila. Takže to řeknu svýmu plyšákovi.
Děkuju za krásný komentář! Tvá přítomnost mi udělala radost.
P.S: Tomu neuvěříš! Já už ti odepsala na e-mail :O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama