In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

-1- Elements; otevření země

2. září 2014 v 13:15 | Vanessa Say |  elements; otevření země

První díl i s menší mapkou dole:)
"Vítejte, Vítejte! Jsem rád, že na den živlů přišlo tolik lidí i přes všechny ty problémy, které nastaly. V celé říši Transavas lidé brečí pro ztracené živly."
Ozval se veliký potlesk. Muž s černým kvádrem stál na nevelkém podium. Kolem podia bylo spoustu lidí, všechny druhy až po kočičí ženy. U každého východu stály dva homobiti s obuškama, které mohli používat jenom oni. Den živlů. Den smutku. Po staletí v říší Trasavas žili bytosti, které měli moc živlů a udržovali je v míru. Teď byl jen jeden živel. Vzduch. Když se zemřel předposlední živel oheň, pan Jorey nastala ta největší katastrofa. Koryta řek se vylévala, moře se zvedalo, lesy zachvátily požáry. Země začala praskat, rostliny umíraly a zemětřesení byly stále častější. Právě teď bylo ale všechno klidné. Ticho před bouří. Muž v kvádru pokračoval ve svém proslovu.
"Živel oheň zemřel a měl se znovu zrodit, nebo objevit, ale zatím se nikdo neobjevil. Pro to král Kasadry Agustus poslal do království Messeralie posly. Je připravená jednotka homobitů, aby našla živel ohně, země, vody."
Zahřměl další potlesk. Za podiem vyjelo promítací plátno. Všichni ztichli a upírali oči na plátno. Na plátně se objevil mladík. Měl vlasy, které byly až bílé. Oči jakoby umřely, byly černohnědé. Byl mlád, ale mocný. Živel vzduchu.
"Milí, lidé budu se snažit své druhy najít, i kdybych za to měl dát svůj život." Promluvil hlasem, který zněl jako vánek větrů. Plátno pohaslo a zajelo zpět.

"Emily, uklidni se,"
"Proč bych měla? Berete mi střechu nad hlavou!"
Dívka se spleteným copánkem na stranu s tyrkysovýma očima rozhazovala vztekle ruce kolem sebe. Byla by velice krásná, kdyby neměla roztrhané špinavé oblečení a zničený obličej nestalým smutkem a vztekem. Vypadala jako bezdomovec, kterým se měla brzy stát.
"Je mi to líto, Emily," udobřovala jí postarší dáma v šedé obnošené halence s upřímnýma očima. Emily se otočila k dámě, která jí vychovávala od malička. Považovalo jí jako za matku, ale teď jí došlo, že nikdy nebyla ani nikdy nebude. Byla to pouze vychovatelka.
"Co mám dělat dál?" zeptala se nezcela klidně Emily.
"Najdi si práci," usmála se vychovatelka a hodila na stůl sportovní tašku, do které by se vešlo pět ležících dvoulitrové láhve. "Měla jsem tě nejradši ze všech dětí, které tu kdy byly, a proto ti dávám dar do těžkého začátku, tak pojď už, budu muset zavřít, nebo by mě mohly utéct nějaké děti." Vzala Emily za ruku a vyvedla před stavidlo. Políbila jí na tvář a naposled jí pevně sevřela.
"Buď šťastná," popřála Emily a zabouchla dveře, které se už nikdy neměly otevřít. Emily slyšela ještě dvě západky a pak už si uvědomila, že je naprosto sama. Emily vyrazila na nejchudší třídu ve městě Selfia. Město znala jako svoje boty, každá škvíru ve městě prošla. Když jí bylo kolem čtyř zemřeli jí rodiče a od té doby se potloukala po málem městě. Do šesti let spála na ulice, ale potom jí našla dáma ze sirotčince a nabídla jí střechu nad hlavou. Příjmnula to kvůli tátovi a mámě. Chtěli by to tak. A teď když jí bylo osmnáct měla se vrátit tam kde vyrostla. Dneska měla zamířeno do jednoho zdejšího kumbálu. Scházeli se tam ti nejhorší grázlové ve městě i mimo město. Emily nevěděla proč, ale měla to tam neobvykle ráda. Musela být stále ve střechu a to se jí tak zalíbilo, že se přidala ke grázlům. Emily také v té společnosti našla solidní přátelé, kterým se dalo věřit. Jeden z nich byl Frank, kluk, kterému bylo o rok víc. Miloval Emily a udělal by pro ni cokoliv, ale to i bohužel oba nemohli přiznat, protože do téhle práce nepatří žádna láska. Frank byl vyhlášený zlodějíček, který dokonce vykradl samotného starostu, takže byl každou chvíli hledaný. Emily teď procházela úzkou kamennou chodbičku, která vedla do ulice grázlů. Ulice i chodbička zapáchali po cigaretách a neumytých těl. U konce ulice stál pajzl z názvem "Modrá ústřice". Dům byl, zchátraly a rozpadající, okna byla zabedňovaná a měl černou klenbu. Nikdo by si nemyslel, že by tam bylo tucet grázlů, kteří hraji karty nebo diskutují. Emily si uvázala svůj černý šátek, kterým byla mezi grázly proslavená. Když vešla zahalil jí oblak dýme, který se po chvíli rozpustil. Místnost byla středně velká a stalo tam nespočet stolů. Jedině co by vás odradilo, bylo to, že to smrdělo po cigaretách a špíně. Emily si sedla k baru a zaposlouchala se do jednoho rozhovorů.
"Jestli to takhle půjde dál nebudu mít žádný kšefty," promluvil jeden z nich.
"Máš naprostou pravdu! Nebudu mít koho okrádat," přitakával druhý.
"To nám byli dluženi živlové," zaklel třetí. Emily přestala poslouchat, protože věděla, o čem se jedná. Ztraceni živlové. Válka živlů. Emily to bylo ukradený. Byla takzvaný "grázl" z nižší kasty společnosti. První byly ovšem živlové. Druhý homobiti, měničové a proměničové. Další už byly jen trosky, který žili v chatrčí. Emily si myslela, že se na tom mají nejhůř obyčejní lidé. Ti byli otroci, nebo pracovali v továrnách. Ale to co vládnoucí třída nesnášela nejvíc byli "ZAKAZANÉ SEKTY". Byli to lidé, kteří proti tomu něco dělat, byli to jakýsi kluby. Plešatý barman s páskou přes oko s mohutnými pažemi se podíval na Emila tázavě "Jedno pivo," zahučela Emily. Věděla, že barman je silný a mrštný. Nikdo si nedovolil ho naštvat. Přišel k ní s pivem a lhostejným tónem řekl "Máš na zaplacení, Kate?" KATE. Takhle si začala říkat na ulici a tak jí znal každý grázl. Neměla ani cent. Taška pře rameno jí začínala drásat. Nakoukla co tam je a ihned věděla, že má na zaplacení. Bylo tam možná 300 00 tranů nebo víc. Podala barmanovi 50 tranů, to bylo na dvě piva.
"Přines ještě jedno mému kámošovi,"
Franky ještě nedorazila a tak se Emily zaposlouchala do dalšího rozhovorů.
"Říká se, že chtějí homobiti provést zátah na pajzly grázlů,"
"Tak co tu děláš?" zeptal se ostře někdo.
"Říká se, že se chystají, ty troubo," odsekl první.
To Emily zaujalo. Jestli to mají doopravdy v plánu nebude nikde bezpečno. Doušky se vychutnávalo dobré pivo, když se přihlásila její pozornost. Všimla si, že barman má až moc dobře zastrčenou košili a podával levou rukou. Nezvyklé. Kdyby vyhodily toho minulého snažily by se aby vypadal stejně? Ne. Zvedla mírně ruku, aby naznačila, že něco potřebuje. Takhle to dělávali všichni. Barman se k ni pomalinku došoural a hodil na ní tázavý, znechucený pohled. Emily naposled zaváhala a chopila se barmana. "Na to že jste se do toho převleku dali tolik se vám vůbec nepovedl, homobite," Nechala ho chvíli přemýšlet "Kdy sem jednotka vrazí?"
"Teď," řekl se zatnutýma zuby. Náraz se toho stalo tolik. První věc, že e chtěl barman vyprostit sevření, ale Emily to nepřekvapilo a vrazila svoji milovanou zlatou dýku do jeho břicha. Druhá věc dveře se rozrazila a dovnitř vpadla jednotka homobitů s dlouhýma puškami se zahalenýma tvářemi. Emily přeskočila bar. Vrhla se zadním východem, ale jeden z homobitů ji měl na mušce a střelil jí do zad. Po tom co ucítila ostrou bolest jí někdo ze zadu po padl a táhnul jí od východu. Emily se snažila vyprostit ze sevření, ale bylo až moc silné. Nechtěla padnout do rukou homobitu, byl by to její konec. Vzedmul se v ní strach a vztek. Nesměla padnout! Najednou cítila, že se v ní probudila něco, co ještě nikdy nebylo probuzeno. Ze země začali růst silné kořený rostlin a vázali homobita za ní. Otočila se a podívala se, co spáchala. Všechny homobity držely pevné kořeny. Grázlové se rozutekli. Emily přešla k homobitu, který byl na kost vyděšený. Vzala mu pušku a pustila ho s pout. Stál před ní jen s těží.
"Vyřiď svým šéfům, ať nám dají pokoj, nebo zabiju každého homobita, kterého potkám. Vzkaz od Kate," usmála se, ale on pořád jen stál "utíkej, chlapče nebo dopadneš stejně," To nemusela říkat dvakrát. Oprátky se stáhli. Emily chladně odešla za jednou známou sibylou. Vydala se až na okraj města, kde našla tu nejmenší chatrč, kterou znala. Bydlela v ní sibyla Razdivska. Zaťukala a dveře se sami otevřeli. Poté uslyšela známý hlas. "Pojď, má milá. Už jsem tě očekávala."
Vešla a uviděla sibylu sedět u své koule. Byla to velice vypadající stařenka. Čistě bílé vlasy měla v ohonu svázané listím. Na obě měla černé triko s černou dlouhou sukni až po kotníky. Prsty měla vrásčité, ale tvář byla mladá a milá.
"Sedni si, no ták, Kate," usmála se a ukázala na dřevenou židli. "Vím proč tu jsi a nebudu tě zdržovat,"
"Takže víte, že jsem živel?"
"Sibyly a vědmy v tomto městě o tobě vědí už od mala. Rodiče pro tebe potřebovali lektvar, aby svázali tvoji moc a aby o tom nikdo věděli. Prověřili mě a já jsem ho uvařila, jenže jsem už od začátku věděla, že bude fungovat jen do osmnácti," v její ruce se vynořila mály složený papírek "Tento list je mapa a já ti Emily doporučují abys ses vydala do elemenstkého území. Žijí tam jen živlové, nikdo jiný tam nesmí a najdeš tam pomůcky pro tvoje umění. Jdi na sever, až narazíš na moře jdi po jeho okraji na západ, až narazíš na most živlů, projde jen živel,"
"Děkuji, Razdivo,"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 3. září 2014 v 20:51 | Reagovat

To je úžasné! Je vidět, že to má perfektně promyšlený příběh...Emily se mi zdá sympatická.

Možná občas ti tam některé věty působí trošku křečovitě, ale myslím, že to není velká chyba (možná to dokonce ani žádná chyba není :) ). To snadno napravíš větším rozepisováním toho, co postavy dělají a jak se tváří zatímco mluví, třeba k poslední větě by se hodilo ještě něco málo dopsat...ale to je jen upřímná výtka, co mě napadla z pohledu čtenáře, nemusíš se tím řídit, nemám právo ti do toho mluvit :)

Mimochodem, ta mapka je úžasná, krásně přehledná.

Tak či tak, strašně se mi ta povídka líbí a těším se na další kapitolu!

P.S.: Neboj, na tvůj e-mail jsem nezapomněla, jen mám teď trochu napilno, odpovím hned zítra. Omlouvám se.

2 Vanessa Say Vanessa Say | E-mail | Web | 11. září 2014 v 20:41 | Reagovat

[1]: Oh, mockrát děkuju.
Ach, to máš pravdu, ale jen čas mi v tom pomůže a taky psaní.
Bála jsem se, že se to někomu nebude líbit a bude mi psát, že neumím malovat.
PS: Odepíšu na tvůj e-mail ještě dneska nebo se aspoň pokusím. Mám ještě nějaké věci na vyřizování.

3 Gréti Gréti | Web | 25. října 2014 v 12:00 | Reagovat

Neviem, moc sa do českej gramatiky nevyznám, ale predsa by som povedala, že tam nejaké chyby sú. Ďalej som si už na začiatku všimla, že si často na začiatkoch viet opakovala jej meno, niekedy v niekoľkých vetách za sebou, čo je trošku rušivé. Nie všade je oslovenie nevyhnutné a ak áno, mohlo by sa nahradiť nejakým iným.
Inak príbeh sám o sebe sa mi páči, má to veľmi pekný, prepracovaný dej - vidno, že si sa s Emily a jej minulosťou pohrala tak isto ako s jej povahou. Skutočne zaujímavá osôbka. Len jedna vec mi trošku nesedela - najprv náhodou zistila, že ovláda živel a v druhom momente sa tvárila, akoby ju to ani neprekvapilo a nadobudla sebavedomia...
Mapa sa mi veľmi páči, je to super, pretože takto sa čitateľ nestratí a má prehľad o smeru jej pohybu. Až ti závidím, ja som totižto nikdy nebola schopná nakresliť vhodnú mapu pre príbeh. Vždy to dopadlo ako nečitateľná spleť čiar a slov xD
Určite budem čítať ďalej, snáď ti moja prítomnosť vadiť nebude :D

4 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 25. října 2014 v 22:04 | Reagovat

[3]: Já se ve slovenské taky nevyznám, ale soudím spíše podle slov a pocitu.
Ach, ano. Máš pravdu. Až teď sem si toho všimla i když jsem to četla nejmíň pětkrát. Budu si na to dávat pozor, to slibují!
Jeh, no Emily to v sobě tušila jako každý živel. Nejspíše jsem to tam špatně napsala a měla jsem rozebrat jak se cítila, ale v tom momentu jsem přemýšlela nad soubojem :D
Ono to celkem pomáhá i mě, protože vám to dokážu lepé popsat.
Taky jsem jí třikrát přepsala :D ale domnívám se, že bude ještě za celý ten děj trochu pozměněná. Můj první pokus vypadal jako od prvňáčka. :D Prostě hrůza. :D
Tvá přítomnost mě jen potěší :)

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 28. října 2014 v 13:29 | Reagovat

Pár pravopisných chyb se tam sice našlo, ale myslím, že to nebylo nic zásadního. Dá se to snadno opravit, a navíc to jde překousnout.
Co mě mrzelo trochu více, bylo ,že jsem se trochu ztrácela. Emily odešla do sirotčince v šesti letech, ne snad? Jak je tedy možné, že jí v osmnácti poznali? Copak ona se potulovala po ulici stále? To jsem nějak nepochopila, a prosím o vysvětlení.
Jinak, některá souvětí by neuškodilo rozdělit na více jednoduchých vět, je to pak příliš zmatené. Já osobně se řídím jedním pravidlem- popisy krajiny a poklidné myšlenky postav klidně píši v rozvinutých, i pětivětných souvětích, ale akční scény a to, na co chci dát důraz, píši spíše heslovitě. Podle mého názoru je to pak přehlednější, ale samozřejmě tě nenutím se tím řídit. Já jen říkám, co bych na této povídce zlepšila, aby byla ještě úžasnější (neříkám, že nebyla).
Ale příběh to má neotřelý, a naproto krásně jsi to vystihla. Trochu se stydím, protože mám v plánu sepsat něco podobného, ale vím, že tak jako ty to nezvládnu.
Opravdu se mi to moc líbilo. Jen tak dále!

6 Vanessa Vanessa | E-mail | Web | 28. října 2014 v 19:14 | Reagovat

[5]: Prvně musím říct, že jsem strašně poctěna, že sis moje né moc povedené dílo přečetla! Slyšela jsem o tobě jen samé chvály! (-Kate)
Ach, myslela jsem to tak, že i když jí vzali do sirotčince, tak se potulovala po ulicích. Chtěla jsem s ní tak trochu udělat grázla.
To je moc dobrý nápad. Já jsem si ještě tak trochu nevybrala styl psaní a někdy se v tom docela potácím (- píšu už tři roky a za tu dobu by se už chtělo se rozhodnout). Plně s tebou souhlasím. Krátké věty mají do sebe takovou jiskru.
Myslím si, že to zvládneš mnohém lepé než já a ráda si přečtu tvojí povídku.
Oh, mockrát děkuju! (-teď se usmívám jak tříleté děcko-pššt)
-Ještě k tím chybám. Rozhodla jsem se, že všechny kapitoly upravím. Tak doufejme, že to bude vypadat líp.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama