In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

7. kapitola ...záchrana mise

28. dubna 2014 v 14:45 | Vanilka |  ďablová dcera!
Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale dala jsem si na tom hodně záležet. Je to krátký, ale hold já dlouhé díly moc psát neumím. Pro příště se se pokusím napsat delší. Je tam jedna věta, která je trochu nedodělená a není podle mého vkusu, ale nepřišla jsem na to jak jí správně upravit. Chci ještě říct, že 19. Května odjíždím pryč na dva týdny bez Wi-fi tak, že žádné příspěvky nebudou! Prosím o prominutí :)
To je vážně super, pomyslela si Kerin. Už dvě hodiny se potácely přes poušť, která už neměla ani začátek ani konec v dohledu. Sam šla se skloněnou hlavou a psala do deníku nějaké poznámky. Kerin se za ní pomalinku potácela a každým krokem s ní poušť vysávala život.
Proč už nevidím konec? Rači bych byla na tom kusu ledovce než tady! Přála si Kerin ze všech sil.
Sam najednou zastavila a svůj deník dala do kapsy. Podívala se na Kerin. Sam nebyla unavená. Vůbec. A to Kerin ještě víc vzbuzovalo, aby se rozčílila.
"Hele," začala Sam potichu "Tahle poušť je očarovaná,"
"Co já s tím?" řekla Kerin se zakrývanou zvědavostí.
"No, proto si tak zmrzačená" V oči se jí blízko strach? Proč strach? Ona si myslí, že to mě to zabíje? Rozčileně odvrátila Kerin hlavu nad tou úvahou a jen úštepačivě odpověděla
"Jsem ráda, že sis konečně všimla,"
"Musíme se odsuď dostat kvůli tobě," zamumlala Sam
"Jak velkorysé," pochválila s ironickým pod tonem.
"Přestaň už! Tvůj nápad byl abys mé ho zachránily!" okřikla jí.
"Cože?" V Gwalindě se probudil takový vztek "Co to vykládáš? Já jen dělám jen to co musím! Pro co jsem byla stvořená! Kdybych nemusela tak bych to nedělala a kdo mi pořád vpíjel do hlavy, že musím zachránit školu? Paní Všechnochce! Mám toho dost!"
Paní Všechnochce se rozlila po tváři zahanbení. Protože Kerin měla pravdu. To ona jí to furt říkala, ale teď nemohla odstoupit. Musí vyhrát.
"A kdo se chtěl hned vydat a ani se nepřipravit! Ty jenom ty! Seš netrpělivá a ohrožuješ všechny kolem sebe,"
"Tak víš co? Já nikoho nebudu ohrožovat. Tak ať si paní Všechnochce, vezme svoje saky paky a zmizí mi z očí," křičela neochvějně Kerin.
Sam se rozlila kapka slzy po tváři, začala vzlykat a tahat se za vlasy.
Fuč
A byla pryč. Sakra! Pomyslela si Kerin. Hloupě civěla na místo kde před chvíli stála Sam. Zaplavil jí pocit beznaděje a strachu. Sam byla někdy trochu vyšinutá a moc chytrá, ale byla to její přítelkyně. Neměla to dělat a teď to ví. Sedla si a hvízdla. Objevil se před ní tří metroví oheň, který pomalinku klesal. Znovu a znovu jí projížděla myšlenka, že byla až moc zlá a netrpělivá. Lehla si na zem a usnula. Ráno když se rozeznívalo, slunce se houpalo nad horami, které se teď objevili. V dohledu byl i les, který vzkvétal krásou. Borovice byly silné a vysoké. Břízy, duby, lísky měly husté větve a velké šišky jako moje ruka. Sbalila si vše do baťohu a uhasila oheň. Přímo čárou se vydala do lesa. Cítila se osamoceně, ale to netrvalo moc dlouho. V lese bylo vlhko, ale dýchatelno. Našla si cestu, která vedla přímo do lesa. Šimralo jí v krku a oči jí zatekly krví. I ten les byl začarovaný. Jakoby jí všechno chtělo záchranou cestu pro Jake zmařit. Někdo si nepřál, aby ho našla a oživila ho z kusu ledovce. Ale to mohli bejt všichni. A hlavně ďábel. Sam říkala, že přes poušť je to nejbližší, ale co když, ne? Blbé úvahy. Dala si jemnou facku a rozhlédla se. Něco nedávalo smysl. Dívala se na poušť. Je znova na začátku. Ale teď ji něco přerušilo v jejích myšlenkách. Slyšela divoké zvíře, které chce krev. Přímo za sebou. Pomalinku se otočila. Před ní stál dvoumetrový vlk. Díval se na ní žlutými oči a dlouhé tesáky se připravovali se do něčeho zakousnout. Z tlamy mu stékaly sliny.
"No tak hodnej pejsek,"
To už jsem vážně tak pošetilá? Dloubla se do sebe Kerin a v duchu se smála.
Tvor se pomalinku připravoval na útok. Protáhnul se a pravou nohou dál před tu levou. Začenichal a vrhnul se proti mladé bezbranné dívce, která aspoň tak vypadala. Uhnula se útoku a vlk spadnul na čumák. V zvířeti projela ostrá bodavá bolest, která bodala a bodala. Podíval se na děvče, které teď naříkalo bolestí, ale stále drmolilo pusou. Zavrčel a ohnal se. Na chvíli bolest přestala a nechala ho odpočívat, ale dívka se nevzdávala bez boje. Postavila se na nohy a dlaní namířila na zvíře, které teď uvažovalo o rychlém útěku, ale nemělo sebemenší šanci. Z dlaně začala proudit bílý pruh, který vypadal tak lakavý. Objel vlkův krk a pak. Vlk zemřel bez bolesti.
"Omlouvám se, "
Pohladil černošedou srst a nechala tlející maso o samotě.
Vzduch byl teď mnohem těžší a nasákli pachem krve. Kerin si teď prohlížela les ještě lepé než před tím. Za prvé; si všimla, že žádné zvíře až na vlka tu nebylo. Za druhé; zem neboli tráva byla šedá. Co to má bejt! Pomyslela si Kerin a přejížděla rukou po trávě. Rozhodla se, že půjde dál a uvidí kam jí to zavede tentokrát. Dostala se až na rozcestí, kde ležel mrtvý vlk a nad ním připíchnutá destička na, které stál vzkaz pro Kerin. Stálo tam:
Milá Gwalindo,
Moc ti děkuju za tvou oběť. Cítím se teď mnohém lepé. Celou dobu jsem vypadala stejně krásně jako na začátku mého zrození, jenomže jsem začala chřadnout. Má životní síla stále slábla, a proto se odstěhovalo všechno živé. Ale teď jsem zase stejně čiperná. Přijmi mou omluvu za to, že jsem tě tu nechala ztrácet se. Teď se vydej přímo rovně a cesta tě zavede tam kam chceš.
Na příště Gwalindo.
Ten les je živý! Došlo Kerin a právě teď s ní promlouvala!
Úžasné, povzdychla si.
Les, který má svou duší, poušť, která je očarovaná! Co přijde teď?
Kerin se vydala přímo rovně! Ze začátku byla nerozhodná, protože přímo rovně znamenalo projít stromem a to přece nešlo. Ano, mýlila se. Když se pokusila jaksi projít stromem tak se jí to povedlo. Šla přímo, neohlížela se a pokoušela nepřemýšlet o Sam. Šla možná tři, čtyři hodiny, když zastavila na okraji polární pustiny. Ani si nepamatovala, že by kdy vyšla z lesa přímo do polární pustiny. Sedla si na okraj lesa a zapálila si ohýnek. Probírala se chvílí svým baťohem, až nakonec našla silnou bundu s medvědí srstí. Doufala, že nebyla práva. A boty, ponožky tak husté jako ta bunda, palčáky a čepici. Oblékla se a vydala se na nepříjemně mrazivou cestu. V první chvíli si myslela, že jí až tak zima nebude, ale čím tím víc procházela sněhem jí byla zima. Měla jsem si toho vlka ochočit, vtipkovala Kerin, ale to by nikdy nevyšla z toho lesa. Kráčela celý den bez ustání. Nemohla zastavit, protože by omrzla, ale jak to udělá, až bude chtít jít spát? Na očích už měla usazené vločky a neviděla skoro nic. Otřela si jedno oko a zahlídla známé místo, otřela si druhé a pohlížela na bílou plošinu, kterou už viděla. Došlo ke kraji srazu a znova viděla moře pod ní. Přesně jak to mělo bejt.
"Sama to dělat nebudeš,"
Uslyšela slabounký hlas, který jí byl povědomý.
"Co tu děláš?" zeptala se chladně Kerin a ani se neotočila.
"Vím, že jsi mi řekla, ať odejdu, ale v tomhle tě nenechám, NIKDY,"
Teď už se Kerin otočila a spatřila slabounkou dívku oblečenou do šedé kožešiny s dlouhými černými boty. Sam vypadala vyčerpaně. Oči jí nezářily vědomosti, ústa měla bíla a vlasy měla pokrytými vločky. Vypadala jako chodicí mrtvola.
"Vypadáš strašně," zašklebila se Kerin a vrhla se na svou kamarádku.
Objaly se, ale po chvíli jím byla taková zima, že to už nevydržely.
"Hele, moc ráda bych tě vzala sebou tam dolů, ale tam musím sama,"
"Já to dobře vím. Já jsem tu proto, abych ti jen pomohla Kerin. Jsi moje kamarádka a já ti vždycky pomůžu! ," odvětila Sam.
Jde se do toho!
Přistoupila k srázu.
Skočila.
Kolem ní se míhala modrá a bíla barva. Začala si užívat cestu dolů. Probudilo se v ní něco, co ještě nikdy nepoznala. Konečně dobrodružství. Ona je důležitá, je vyvolená! A teď skočila do oceánu!
Nestihla zareagovat tak rychle aby vytvořila vzduchovou kouli dřív, než se namočí do mrazicí vody. Do morku kosti se jí vrhl hlad, celá zkoprněla, ale vzápětí už měla kolem sebe vzduchovou kouli a plovala ve vodě. Byla necelých tři metry od ledovce. Poháněla kouli k ledovců až stála před chlapcovou hlavou. Vytáhla modře obvázanou knížku a našla kouzlo, které pro ní sepsala Ažihad.
Ledovče, prosím tě otevři své brány a vypusť člověka, kterým tam zůstal.
Ledovče, buď tak hodný a rozmraž potomka lidí.
Ledovče, prosím tě.
Kolem chlapcovo těla se začínal rozpouštět led. Když Ledovec povolil svoje sevření chlapec vypadnul a potápěl se do hlubin. Kerin zachytila chlapce a vtáhla ho do své koule. A pak se začínala koule vznášet. Brzy se vynořili z vody a letěli k úpatí ledovce z, kterého skočila. Na ledovci se bublina rozpustila a chlapec ležel v kožešině na zemi. Až teď si uvědomila jak chlapec je mocný a krásný.
"Co teď budeme dělat?" zeptala se Sam

"Přemístíme se do lesa, který jsem cestou potkala," odpověděla lačně Kerin a stále se dívala na chlapce. Byl stejného věku jako ona. Krátké hnědočerné vlasy měl rozcuchané. Střední postavu doplňoval silné paže a chytrý obličej. Kolem pasu měl přivázanou pochvu, ale v ní nebyl žádný meč. Kerin se líbil, ale to by teď nikomu nepřiznala. Dotkla se chlapcovi ruky a Sam a přemístila je do lesa s duší. Stála u rozcestníku. Vlk už byl pryč i tabulka, ale tráva teď byla deset centimetru vysoká a zelená. Kolem Kerin létali papoušci, kolibříci a na nebi kroužili orlové. Lehla si vedle chlapce a zavřela oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 2. května 2014 v 7:18 | Reagovat

Výborná kapitola! Dějově velice zajímavá!

Jen, myslím, že by se to dalo trochu rozepsat více. Celý ten pochod přes les, poušť, ledovou pláň, by se dal popsat více.

Ale na druhou stranu, tvé popisy se strašně zlepšily, i tvé dialogy se výborně čtou a je vidět, že tvé postavy mají nějakou osobnost...

Jen tak dál a nemůžu se dočkat další kapitoly!

P.S.: Omluva za pozdní odepisování na e-mailu, nevadí, že pravděpodobně odepíšu až v neděli?

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 31. října 2014 v 21:33 | Reagovat

Také si myslím, že celý pochod mohl být rozvinutější, ale na druhou stranu, zase toho více stihnou, ne?
A ještě jedna malá poznámka- myslím, že není moc možné, aby si Kerin jen tak lehla do písku a usnula. Pokud nespala přes den, což pravděpodobně ne, upozorňuji, že teploty v poušti klesají v noci až k nule. Vím, že za to možná mohou kouzla, ale nějak jsem tam nenašla zmínku o tom ,že by se podnebí změnilo.
Ale jinak mě to opravdu zaujalo, a hned si jdu přečíst pokračování! Nesmírně tě obdivuji za tvou fantazii. Jen tak dále!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama