In my beginning is my end.
Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po niž nejdete.
A to co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte.
A to co vlastníte, je tím co nemáte.
A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.
- T. S Eliot.
-East Coker III.

1. kapitola

31. ledna 2014 v 18:10 | Vanessa |  ďablová dcera!
1. kapitola
Démon v sídle.

Snowhad. Město zasněžených vrcholku, prostých prázdných ulic, nesmrtelných ras, ale také dívky, které nepoznala otce, nepoznala svůj osud. Právě Snowhad zaručí, že i neodhalená tajemství se stávají jasnosti. Náš příběh začíná právě tu, v domě na hlavni ulici s velkými okny a zastaralými dveřmi. V knihovně.

Mladička ukvapená tmavovláska se vydala do knihovny. Zřejmě byste ji tipovali na roztleskávačku, nebo některou z těchto nízkých příček. Jenomže ona byla jinačí, nejen svým vhledem, ale také povahou a nesmírně svobodnou vůli. Pobrukovala si a pohupovala se na špičkách dokonce, i když na ní civěla půlka knihovny.

"Mohla bych prosím vědět, kde je knížka od Christhopera Salminýho "Učen v nesnázích"? zamňoukala a svýma hnědýma očima obtočila celý výhled.

"2. patro 7. sloupec," odpověděla jí stařenka, která už v knihovně pracovala nějaký ten rok. Kerin začínala polevovat a když zalezla za polici, unaveně vzdychla. Byla dosti unavená a oči se jí zavíraly. Popadla knihu a sedla si na nejbližší pohovku. Jak četla řádky měla pocit, že usíná, ale to si pouze myslela.

Zatímco četla, v místnosti se objevila nepřirozená bytost s chladnýma očima. Dívala se přímo na ni. Na tu s jemným líčením a uzlíčkem.

"Ty tam!" zaburácel.

Když uslyšela ten ohromný hlas, poskočila sebou, nohy se jí klepaly a nervozně se potila. Podívala se za hlasem a srdce udělalo kotrmelec. Vyschlo jí v hrdle a před očima se jí dělaly mžitky.

"Uklidni se. Přišel jsem ti jen říct novinu," zableskly se jeho bíle zuby. "Tvůj otec žije." Z nějakého nepochopitelného důvodu se vzpřímila a cítila se silná. Poté si krutě vyndala, jak mohla být tak domýšlivá a mluvit s neznámými lidmi. Nezakazovala jí to právě matka a kladla na to velký důraz? Možná.

"Můj otec je mrtvý!"

"Co jsem měl čekat? Něco nového?" sarkasticky se na ní usmál. "Matka lže, otec žije a jen čeká. Povolává tě do služby, abys mu dělala radost, jako jedna z nejsilnějších."

"Není někde tajná kamera, nebo co? I kdyby, můj otec by mne snad nepovolal do služby a došel by si ke mne sám, ne?" probodla ho svýma hnědýma očima a nahodila výraz. "Ha! Vyzrála jsem na tebou."

"Děvče, jsi pomatená, sedni si a já ti to vysvětlím," usmál se na ní, ale jeho úsměv vyzařoval neštěstí. Pouze. Jeho sarkastický tón zmizel a nahradila ho něco měkčejšího a laskavějšího, až by se mohla zmást.

Nechala ho velmi nedobrovolně přisednout. Ten se na ní podíval a po chvíli promluvil.

"Jsi mu docela podobná i když bys neměla. Tvůj otec je velký pán. Tvojí matku si vybral, protože byla až moc čistá a hodná, ale něco zlého ji svíralo v chapadlech . Tvůj otec tě má nejraději se svých dcer a synů. Tvůj otec je sám ďábel!" dopověděl a čekal na reakci, která se brzy dostavila. Hnědoočka zavřískala, i ta představa, že by mohl být pánem pekla a všeho, co se v pohádkách povídalo, představila si červené rohy z Hellboy. Nohy se jí podlomily a svezla se k zemi. Ale muž ji vzal za bundu a posadil ji zpět na pohovku.

"To jsem čekal, vždy to tak bývá. Ale všichni moc rádi se mnou odejdou ke svému otci. Tvůj otec tě potřebuje ve svých službách. Budeš dělat malé záležitosti, ale za to si budeš moct vzít, co chceš. Pojď se mnou a získej otce a slávu."

Kerin chvíli přemýšlela. Ale její morálka a to co pro ní život představoval nemohla dát jen tak ďáblovi. Svoji matku milovala jako nikoho jiného. Milovala svoji školu a spolužáky, což je co říct. Podívala se na onoho muže, v kterém proudila moc zla, která proudila i v ní.

"Nepůjdu. Sem patřím a zde zůstanu, alespoň vyřiďte mému otci, že ho pozdravuji do pekel," znělo to ironický, ale myslela to vážně. Až divně si uvědomovala všechnu tu tíhu kolem. I kniha v ruce musela vážit nejméně kilo.

"Tvůj výběr. Ale lidi které, budeš milovat, zničí běs. Tvá matka za tvé rozhodnutí padne. Mohla si mít vše, ale nebudeš mít nic," vykřikl, uhladil si vlasy "Mohla si mít moc, kterou mám já i tvůj otec," tím to se rozloučil. Před ním se objevila černá díra do které vlezl a už se nevrátil.

Brzy o tom začala přemýšlet a trápila jí slova, která řekl. Možná, že byla blázen, ale v této rodině se zadávalo pravidlo, že nikdo není blázen. Teprve teď si uvědomovala, že nepoznala babičku ani dědečka. Matka o nich nemluvila a ona nikdy nedostala touhu je vidět. Nevydržela to a přispěchala do kuchyně, kde matka vařila a zpívala se.

"Mama, mohu si s tebou promluvit?" řekla Kerin. Matka se vystrašeně otočila. Stejné hnědě oči, jako má Kerin se podívaly s zděšením. Matka vypla plotnu, přesunula se k stolu a zadívala se na svoji dceru a spustila "Na tenhle okamžik jsem čekala o tvého narození. Měla jsem strach až ten den přijde, kdy k tobě ta zrůda přijde a začne mluvit o tvém otci. Chci ti říct jen to že jsem musela a že tě nechám odejít," matce stékala slza po tváří.

"Matko, nepřišla jsem tě soudit za to, že jsi mi to neřekla, chápu tě. Neodejdu, řekla jsem ne." Při tom slově se matka zatřásla. Vzala Kerininy hnědé vlasy a začala hlasitě plakat. Po chvíle se podívala na svou dceru "Měla jsi jít, teď všichni zahyneme. Je to tvé poslaní. Zavolám ho a ty odejdeš k němu" vzlykala matka.

"Nikdy neodejdu, mami! Co si o mě myslíš? Že se stanu nějakou pomocníci ďábla? Ani náhodou!" zařvala Kerin. Vytrhla se s matčina sevření. Bylo jí zlé z matky. Jak to že jí jen tak může poslat pryč? Přece zůstala kvůli ní, pomyslela si.

"Musíš odejít! Je to tvůj osud. Jinak tě zabije!" vykřikla zoufale se podívala na svou dceru.

"Mami, není to můj osud. Jestli teda jsem byla zrozená tím "tvore" tak ve mně je moc a tu můžu použít na naší ochranu."

"Jak?" zeptala se nevěřícně matka.

"To nevím, ale něco vymyslím, slibuju," sedla si sklesle na židli.

"Zítra ho vyvolám," usmála se na svoji dceru a políbila jí na čelo.

Ráno když Kerin přišla do kuchyně, matka už stála u dřezu a zase si zpívala. Kerin nesnášela, když matka zpívala. Pospíchala, její mokré vlasy letmě dotkly matky, která zasyčela. Usedla k borovému stolů a mrzutě se ponořila do myšlenek. Včera mluvila s matkou tolikrát, hádaly se a povykovaly na sebe, ale stejně ji neodradila od vyvolaní démona. Matka možná byla tvrdohlavá, ale tohle rozhodně hraničilo se vším. Zhnusila se jí, vždyť právě pro ni se vzdala té nabídky, i kdyby jiný důvod neměla, něco jí říkalo, že do toho nemá jít. Ozval se zvonek a ona se musela jen usmát. Přišla pro ní Clair, nejlepší kamarádka s kterou si dokázala říkat všechno, i když Kerin nikdy nepřipadalo, že se k sobě mají více než ve školce. Vždy se stavovaly pro mladíka, Jamese, kluk se zplihlými vlasy, širokými ramen, úzkými rty a veselým a milým obličejem. Popadla ležící jablko a jemně matku políbila na tvář. Vyrazila z domu jako pára nad hrncem a těšila se až konečně bude moct být mrzutá nejen na sebe, ale i na přátelé.

"Čau," řekla mrzutě své kamarádce, která zrovna vypadala šťastně, smála se jako malé dítě, ale když uslyšela její mrzutý pozdrav, úsměv se vypařil

"Ahoj, co se zas děje? Něco s matkou?" usmálo se děvče. Přehodila své blonďaté vlasy do zadu a upřela pohled na Kerin.

"Mohla sis vzít lepší oblečení. Modrá se zelenou se moc k sobě nehodí," zkritizovala ji Kerin a nevěnovala své kamarádce ani pohled. Dělalo to jen proto, že jí to bavilo. Clair se na sebe podívala. Měla na sobě modré džiny a zelenou halenkou s upadanými knoflíčky.

"Omlouvám se, ale nic lepšího jsem neměla," omluvila se a zčervenala se jako jablíčko.

"Neomlouvej se, nevyčítám ti to," usmála se Kerin a chytla kamarádku za rameno. Mrzutá celý den nemusí. Právě přicházely k Jamesovi domů. Byl to spíše bytovka, zelená a obludná. James hned, jak viděl kamarádky vyrazil k ním. Obejmul Clair a pak Kerin. Každý říkal že se mu Kerin líbí, což oba velice drsně odmítali. Jenomže to dělali všichni na střední škole ve Snowhandu. Bavili se o klukach a o holkách, ale Kerin se spíše ubírala svými myšlenkami. Ve škole to byl jako každý den. Všichni se jen dohadovali. Ona jen zmateně naslouchala a přikyvovala, když se jí něco týkalo. Kerin tentokrát ze školy zdrhla dříve.

Když přišla domů měla strašně divný pocit. Bylo něco po čtvrté. Šla po schodech až nahoru na půdu, kde zrovna stála její matka. Držela obří knihu. Podívala se na svoji dceru a poukázala na ní aby si stoupla vedle ní. Kerin provedl a matka začala kletbu, která byla vytvořena více než před tisíci lety, jako sám pomocník ďábla.



Z temných koutu, černých sklepí a z prohnaných srdci lidí

Vyvolávám démona Transavase.

Přijď k nám silný, krásný a všemocný démone.



Před Kerin se objevila černá postava, rozmazaná, která se zaostřovala a zaostřovala než nakonec postava zhmotnila. Muž byl stejný, avšak jeho tvář vyhublá a tělo jako párátko zrovna nezůstalo stejné. Úsměv na jeho tváři se zlověstně kroutil, když pochopil, kdo ho vyvolal. Jeho. Jen ona si to mohla dovolit. Prskala z ní nasládlá vůně, ale dívka vedle si toho nejspíše nevšimla.

"Věděl jsem. že mě zas zavoláš. Můj proslov byl prostě božský," zasmál se.

"Tohle není moje rozhodnutí," řekla Kerin, ale matka jí přerušila.

"Má dcera by moc chtěla nastoupit ke svému otci. Byla minulé vystrašená." Rázně pověděla a neposlouchala námitky své dcery. Její oči blýskaly temnotou, která vylézala. Dívka to nemohla vidět, protože její oči se zázračně léčily, ale jeho natolik zničené už se musely jen dívat.

"Ach, můj pán byl velice zklamán a taky trochu naštván" pousmál se muž a svojí bílými očima probodl nemilosrdně Kerin "Už chtěl poslat své nejmocnější démony, ale já jsem ho ovšem přemluvil, že si byla jen velice mimo."

"Tak to jste teda hodnej," zažertovala Kerin a ušklíbla se. Její ignorace neměla překážky ani, když se klepala strachem.

"Mlč! Za dva dny si pro tebe přijdu a ty už se NIKDY nevrátíš," prstem namířil na ní, blesk udeřil a on zmizel.

"To je fakt bezvadný," otráveně se otočila. Matka se za ní vydala.

"Co to děláš? Kam jdeš? Zůstaneš tady!"

Kerin se překvapeně posunula v tváři tvář na svou matku. V srdci a v rukou jí škubala zlost a nenávist.

"Tys mě jen tak nechala ďáblovi. Budu muset jít někam, kde mi můžou ublížit! A teď si mě ještě dovoluješ nakazovat, co mám dělat? Pche, nejsi moje matka! Tohle by moje matka nikdy neudělala!" zakřičela, odběhla si do pokoje pro věci. Vzala si mobil a batoh. Měla strašný vztek, cloumal ní, nemohla ho udržet. Otočila a tam stála matka, dívala se na ní zlé. Kerin na ní namířila prstem. Za matkou se rozdrolila zeď.

"Uklidni se. Vím že jsem udělala chybu, ale furt jsem tvoje matka," zaskřípala, ale oči zčeřily.

"Jestli jsi člověk, který mě vychoval, tak se tak zachovej a nech mě odejít. Možná, že jsi má matka, ale já cítím už jen nenávist, nech mne odejít a možná obě přežijeme," výhružně kolem ní prošla a už nikdy nepadl její zrak na tuto ženštinu.

Upraveno 26. března 2015
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Černobílá Kate Černobílá | E-mail | Web | 2. února 2014 v 21:13 | Reagovat

Vítám tě zpět! Jsem opravdu moc ráda, že jsi zpátky v kyberprostorovém světě blogů a povídek.

Tahle kapitola je moc povedená. Má dobrý začátek, i je vidět, že máš skvěle rozvinutou slovní zásobu. Nezapomínáš popisovat postavy- ačkoli trochu opakuješ některá slova. Vážně se pořád zlepšuješ, jen tak dál! Děj je originální a osobně si honem jdu přečíst další díl, ať vím, jak to pokračuje...
Ale...i přesto...tahle kapitola by mohla být delší. O hodně.
Malinko mě zarazilo, že první, na co Kerin pomyslela, když se dozvěděla, že je její otec vládce pekel bylo, že asi nebude vypadat dobře...(já na jejím místě bych spíše pomýšlela na zlo a temnotu) ale to je jen taková maličkost :)

Opravdu tě upřímně vítám zpátky!

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 30. října 2014 v 11:35 | Reagovat

Souhlasím s Kate. Ačkoli mě ani první věc, co si Kerin pomyslela, nepřekvapila. Musela být v šoku, a v něm občas myslíme na věci, které nám za normálního stavu připadají bezvýznamné.
Mě spíše na této kapitole trochu vadila některá křečovitá slovní spojení. Myslím, že jsem ti už radila, a
ť si to po sobě přečteš nahlas, jestli to budeš někdy opravovat.
Ale jinak mě to opravdu zaujalo. Jdu si rychle přečíst pokračování, jsem zvědavá, co se bude dít. Jen tak dále!

3 Prostě Vanesa Prostě Vanesa | E-mail | Web | 31. října 2014 v 23:09 | Reagovat

[2]: Musím říct, že tohle jsem psala před dlouhou dobu a ani se mi to nechce číst, ale je pravda, že budu spravovat všechny povídky, takže budu muset.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama